ECLI:CZ:US:2022:4.US.588.22.1
sp. zn. IV. ÚS 588/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou, sídlem Ovesná 356/7, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2021 č. j. 7 Tdo 1176/2021-1599, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. dubna 2021 č. j. 5 To 166/2020-1513 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. února 2020 č. j. 2 T 123/2016-1412, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu lichvy podle §218 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se měla dopustit, stručně řečeno, tak, že ve čtyřech případech zneužila lehkomyslnosti a finanční tísně poškozených, kterým zprostředkovala uzavření smluv o úvěru (zajištěných zástavním právem k nemovitostem) s hrubě nepřiměřeným protiplněním. Za uvedené jednání byla odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a čtyř měsíců a k peněžitému trestu ve výši 40 000 Kč. Dále okresní soud uložil stěžovatelce povinnost nahradit poškozeným vzniklou škodu (od 142 500 Kč do 440 000 Kč). K závěru o vině stěžovatelky dospěl okresní soud zejména na základě svědeckých výpovědí poškozených a dalších svědků, jakož i listinných důkazů. V části týkající se jednoho obdobného skutku byla stěžovatelka zproštěna obžaloby, neboť v ní popsaný skutek nebyl shledán trestným činem.
3. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zrušil napadený rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a sám nově stěžovatelku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců a k peněžitému trestu 42 000 Kč. V odůvodnění se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu o vině stěžovatelky.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné. Neshledal přitom žádný relevantní rozpor mezi závěry soudů a obsahem provedených důkazů. Stěžovatelčino jednání podle Nejvyššího soudu naplňovalo všechny znaky skutkové podstaty přečinu lichvy.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že se nelze ztotožnit s právním posouzením skutku provedeným obecnými soudy. V dané věci byla mezi poškozenou a věřiteli uzavřena série smluv. Ze skutečnosti, že snad lichevní povahu měla smlouva první, nelze dovodit lichevní povahu i smluv následných. Navíc každou smlouvu uzavřel jiný věřitel. Podle stěžovatelky tak není možné smlouvy posuzovat souhrnně.
6. Dále stěžovatelka namítá, že soudy neprokázaly její úmyslné zavinění. Klíčové svědecké výpovědi pak soudy nehodnotily komplexně a přehlédly jejich částečnou prokázanou lživost. Přehlížely pak důkazy svědčící ve prospěch stěžovatelky. Nadto u některých skutků stěžovatelka namítá tzv. extrémní rozpor mezi závěry soudů a obsahem provedených důkazů. Soudy bez důkazní opory dospěly k závěru, že se stěžovatelka podílela na prodeji nemovitostí jedné z poškozených. Soudy dále nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo. Stěžovatelka namítá, že plnění, k němuž byli poškození zavázáni, nepředstavuje hrubý nepoměr k plnění poskytnutému. To vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Navíc jedné z poškozených stěžovatelka naopak pomohla, neboť se zasadila o snížení jejího dluhu o 600 000 Kč. Tato poškozená navíc následně stěžovatelce "dohazuje" další klientku. Sama poškozená problematice půjček dobře rozuměla a nebylo navíc možné konstatovat, že by byla ve finanční tísni.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
9. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky obhajoby uplatněné v předchozích fázích trestního řízení, aniž by reflektovala obsáhlou argumentaci, se kterou se soudy s těmito námitkami vypořádaly. V takové situaci nelze uplatněným námitkám zásadně vyhovět. Nadto stěžovatelka částí námitek staví Ústavní soud do role další instance přezkoumávající "hodnotu" provedených důkazů, která mu však nepřísluší. Posouzení rozporů mezi důkazy (např. dvěma svědeckými výpověďmi) je doménou obecných soudů. Část námitek stěžovatelka formuluje nejen jako obsahovou polemiku s hodnocením konkrétních důkazů, ale jako nesprávné obecné tvrzení, podle nějž měly soudy v případě rozporů mezi důkazy povinnost k těmto vůbec nepřihlížet (jako usvědčujícím důkazům) a stěžovatelku zprostit. Takovému tvrzení však nelze přisvědčit jak z hlediska ústavněprávního, tak z hlediska zákona. Rozpory mezi důkazy odsouzení pachatele trestné činnosti nikterak nebrání. Vyvolávají však povinnost soudu se s nimi argumentačně vypořádat, a teprve nelze-li tak učinit (pro důvodné pochybnosti o skutkovém stavu), postupují soudy podle pravidla in dubio pro reo. Proti tomu se soudy v dané věci neprohřešily (naopak na řadě míst okresní soud pravidlo in dubio pro reo aplikuje). Stěžovatelčina námitka, že částečně nepravdivé či neúplné (podle jejího vlastního, nepodloženého náhledu lživé) svědecké výpovědi nejsou v neprospěch obžalovaného použitelné, je tedy zjevně neopodstatněná.
11. S ostatními konkrétními námitkami se již obsáhle vypořádaly soudy v napadených rozhodnutích, přičemž Ústavní soud může na jejich odůvodnění beze zbytku odkázat. Nejvyšší soud se dostatečně a ústavně konformně vypořádal zejména s námitkou, za jakých podmínek lze uplatňovat trestní odpovědnost (za spáchání trestného činu lichvy) u sériově na sebe navazujících smluv. Stejně tak se Nejvyšší soud dostatečně vypořádal s námitkou nesprávného výkladu pojmu "hrubý nepoměr". Jde-li o ostatní námitky, zpochybňující hodnocení jednotlivých důkazů, s těmi se logicky a obsáhle vypořádaly okresní soud a krajský soud.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu