ECLI:CZ:US:2022:4.US.599.22.1
sp. zn. IV. ÚS 599/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Ubytovnalitvinov s. r. o., sídlem Cejl 494/25, Brno, zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou, sídlem Bašty 413/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2021 č. j. 22 Cdo 624/2021-829 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. října 2020 č. j. 9 Co 80/2012-788, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ORLEN Unipetrol a. s., sídlem Milevská 2095/5, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek a právo na jeho ochranu podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 16 C 299/2003 se podává, že uvedený soud rozsudkem ze dne 24. 5. 2010 č. j. 16 C 299/2003-246 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastnice (tehdy UNIPETROL, a. s.) domáhala určení, že je vlastnicí pozemku p. č. 261/6, jejíž součástí je budova č. p. 870, nacházející se v obci Litvínov a v katastrálním území Horní Litvínov (dále jen "nemovitá věc"), a uložil vedlejší účastnici nahradit stěžovatelce (jako žalované), resp. tehdy společnosti ICB, a. s., náklady řízení ve výši 44 755,50 Kč.
3. Proti tomuto rozsudku podala vedlejší účastnice odvolání, načež Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 10. 2014 č. j. 9 Co 80/2012-444 změnil rozsudek okresního soudu tak, že se určuje, že vlastnicí nemovité věci je vedlejší účastnice. Stěžovatelkou podané dovolání pak odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 6. 2017 č. j. 22 Cdo 1044/2015-586, toto usnesení však zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17 (N 47/88 SbNU 633). Následně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 4. 2020 č. j. 22 Cdo 1228/2018-688 uvedený rozsudek krajského soudu zrušil a uložil mu, aby se zabýval tím, zda právní předchůdkyně stěžovatelky - obchodní společnosti AG real, spol. s r. o. (dnes AG real, spol. s r. o., v likvidaci), a Jetmaster, a. s. (nyní Teniba Group, a. s.), nemohly nabýt vlastnické právo od neoprávněného na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí s tím, že pokud by k "dobrověrnému" nabytí došlo již v případě prvně uvedené obchodní společnosti, bylo by nadbytečné hodnotit další převody takto originárně nabytého vlastnického práva z titulu nabytí od "neoprávněného", přičemž přihlédne k tomu, že nabytí vlastnického práva od neoprávněného může dojít jen v mimořádných situacích a posouzení dobré víry je v takovém případě nutné zkoumat přísně, přičemž nelze hovořit o ochraně nabyvatele v dobré víře, jestliže o ní panují důvodné pochybnosti.
4. Po zopakování a doplnění dokazování krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu opět změnil tak, že určil, že vlastnicí nemovité věci je vedlejší účastnice, a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 656 441,07 Kč. Uvedený soud vyšel z toho, že nemovitá věc byla protiprávně vyvedena z majetku právní předchůdkyně vedlejší účastnice (obchodní společnost CHEMOPETROL GROUP, a. s.) Mgr. Tomášem Prejzou prostřednictvím Pavla Šťastného do obchodní společnosti 1. plzeňská makléřská a. s. Ta následně uzavřela s obchodní společností AG real, spol. s r. o., kupní smlouvu ze dne 13. 3. 1997, ve skutečnosti však nemovitá věc představovala tzv. propadnou zástavu pro případ neuhrazení půjčky, kterou společnosti 1. plzeňská makléřská a. s. poskytla obchodní společnost AG FINANCE spol. s r. o., která byla personálně a kapitálově propojena s obchodní společností AG real, spol. s r. o. Uvedená kupní smlouva je z tohoto důvodu neplatná, a "s ohledem na uvedené" nemohla obchodní společnost AG real, spol. s r. o., nemovitou věc nabýt do svého vlastnictví v dobré víře. S uvedenými obchodními společnostmi byla personálně a kapitálově propojena obchodní společnost ICB, a. s. (nyní IBCPraha group, a. s.), do jejíhož základního jmění byla nemovitá věc vložena. Poté se krajský soud zabýval tím, zda nemovitou věc nemohla v dobré víře nabýt obchodní společnost Jetmaster, a. s., a to na základě kupní smlouvy ze dne 12. 11. 2010, což ale odmítl s tím, že jednak věděla o probíhajícím soudním řízení a skutečnostech, na jejichž základě je vlastnické právo vedlejší účastnicí zpochybňováno, jednak zde existovalo personální propojení mezi společnostmi AG real, spol. s r. o., AG FINANCE spol. s r. o., ICB, a. s., a Nivicolus, a. s., která byla do dané transakce zapojena tak, že v její prospěch bylo zřízeno věcné břemeno, které ji opravňovalo nemovitou věc užívat. Dále krajský soud uvedl okolnosti, za nichž nemovitou věc nabyla stěžovatelka a z nichž je patrno, že šlo o koordinovaný postup, kdy se společnost Jetmaster, a. s., "zbavila" sporného majetku, načež uzavřel, že s ohledem na provedené dokazování nemohla být stěžovatelka ani její předchůdkyně oprávněně přesvědčeny, že nemovitosti nabývají od "pravého" vlastníka.
5. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tím, že není podle §237 a §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč. V dovolání stěžovatelka jako předpoklad přípustnosti uvedla, že napadené usnesení závisí na otázkách hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně i již zmíněného rozsudku č. j. 22 Cdo 1228/2018-688), resp. že nejen nerespektoval v současné době konstantní judikaturu dovolacího i Ústavního soudu, ale neřídil se ani závaznými pokyny dovolacího soudu v této věci, in eventum že tyto otázky nebyly v praxi dovolacího soudu řešeny. Uplatnila přitom čtyři dovolací námitky, první se týkala procesního postupu odvolacího soudu při změně právního názoru na dobrou víru předchozích nabyvatelů - obchodních společností AG real, spol. s r. o., a Jetmaster, a. s., druhá absence provedení nového dokazování při změně právního názoru krajského soudu při posouzení dobré víry a třetí aplikace závazného právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1228/2018 na zkoumání otázky dobré víry a důvodných pochybností, čtvrtá pak nákladů řízení. K první námitce Nejvyšší soud konstatoval, že posouzení dobré víry právních předchůdců stěžovatelky nebylo otázkou, která by byla nově nastolena až v průběhu odvolacího řízení a která by vyplývala z nové, a tudíž překvapivé kvalifikace, naopak obě strany se k ní mohly v průběhu řízení s ohledem na právní názor Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vyjádřit. Současně však uvedl, že stěžovatelka namítá vadu řízení, k níž by bylo možné přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Jde-li o druhou námitku, Nejvyšší soud odmítl, že by jiné právní posouzení věci odvolacím soudem bylo možné až v případě provedení (resp. zopakování) dokazování, s tím, že nic takového neplyne ani ze zákona, ani rozhodovací praxe. I zde však Nejvyšší soud uvedl, že by mohlo jít toliko o vadu řízení, ke které nelze přihlédnout. U třetí námitky Nejvyšší soud upozornil, že stěžovatelka se nepřípustně snaží o revizi některých skutkových závěrů krajského soudu, a následně dospěl k závěru, že skutkový stav tak, jak byl zjištěn krajským soudem, umožňoval "přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru o absolutní neplatnosti kupní smlouvy z 13. 3. 1997, jakož i k závěru o absenci dobré víry společnosti Jetmaster, a. s., při nabývání sporných nemovitostí". Čtvrtou dovolací námitkou se Nejvyšší soud nemohl zabývat s ohledem na nepřípustnost dovolání proti nákladům řízení.
II.
Stěžovatelčina argumentace
6. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy nesprávně posoudily vlastnické právo, jeho vznik a přechod. Má za to, že odmítnutím dovolání jí Nejvyšší soud odepřel meritorní přezkum, čímž "legitimizoval" nezákonné rozhodnutí krajského soudu, a ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 3588/14 (N 114/77 SbNU 673) jí odepřel spravedlnost, resp. přístup k soudu. Navíc je jeho usnesení vnitřně rozporné, neboť na jedné straně se v něm uvádí, že dovolání není přípustné, na straně druhé se jím Nejvyšší soud v rámci tzv. obiter dicti věcně zabýval, nicméně jím provedené posouzení nemůže z ústavněprávního hlediska obstát, a to pro rozpor s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Má za to, že výklad Nejvyššího soudu zasahuje do jejích práv nabytých v dobré víře.
7. Dále stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká "alibistické tvrzení", podle něhož položené otázky jsou námitkami proti způsobu dokazování či vadám řízení, které nemůže posuzovat, není-li podáno přípustné dovolání. Tím se uvedený soud podle stěžovatelky "zbavil" své zákonné povinnosti věc spravedlivě a v souladu s právním řádem projednat a přitom odpovědět na položené otázky, které nebyly dovolacím soudem řešeny, příp. se od jejich řešení dovolacím soudem měl krajský soud odchýlit. Poukazuje na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 26 Cdo 1081/2002, týkající se postupu odvolacího soudu v případě, že změní svůj právní náhled, a tvrdí, že řádně vymezila přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., naformulovala položené otázky a uvedla, v čem spatřuje jeho důvodnost. Nejvyšší soud měl její dovolání meritorně posoudit, a odmítl-li ji již podruhé, tak odmítl poskytnout ochranu jejím právům, která byla krajským soudem "pošlapána". Přitom se "schoval za vymezení přípustnosti dovolání", které je oprávněn zkoumat jen on sám, nadto své posouzení přípustnosti spolehlivě neodůvodnil. Jeho rozhodnutí proto nese znaky libovůle a je v přímém rozporu se závěry Ústavního soudu formulovanými v nálezu sp. zn. III. ÚS 3045/17.
8. Krajskému soudu stěžovatelka vytýká, že v rozporu s judikaturou i právní naukou hodnotil nejen její dobrou víru, ale i vznik a přechod vlastnického práva k nemovité věci, přičemž zcela rezignoval na svou povinnost chránit práva nabytá v dobré víře, resp. přestože hodnotil dobrou víru jejích právních předchůdců, a tuto jim přiznal, nevyvodil z ní adekvátní důsledky. Tato svá tvrzení konkretizuje tak, že jí jednoznačně svědčí vlastnické právo k nemovité věci, neboť toto právo nabyla v dobré víře od řady vlastníků, jejichž vlastnické právo bylo odvozeno od prvního "dobrověrného" nabyvatele, kterým byla obchodní společnost AG real, spol. s r. o., které byla dobrá víra přiznána i Nejvyšším soudem a jíž vzniklo originárně "zcela nové, ničím nezatížené vlastnické právo", které dále převáděla. Podle stěžovatelky v jejím případě tak de facto ani nejde o nabytí nemovité věci od "nevlastníka", neboť obchodní společnost Jetmaster, a. s., byla vlastnicí nemovité věci, jak potvrdil Nejvyšší soud i krajský soud.
9. Dále stěžovatelka namítá, že krajský soud vady vytýkané Nejvyšším soudem odstranil "úpravou" svého právního názoru, přičemž tvrdí, že tak (ale) měl učinit řádným dokazováním k tvrzení stran ohledně dobré víry jednotlivých nabyvatelů, jakož i k tvrzení, že první "dobrověrné" nabytí zakládá originární nabytí vlastnického práva, a zejména k nově formulovaným, avšak nesprávným závěrům o propadné zástavě. Krajský soud měl rozhodnutí okresního soudu zrušit a věc tomuto soudu vrátit k dalšímu řízení a rozhodnutí "s důrazem na provedení dalšího dokazování k jeho domněnce o propadné zástavě", která je podle stěžovatelky zcela nedůvodná. Tím, že zcela nepředvídatelně změnil své dřívější právní posouzení, aniž by to mělo podklad v provedeném dokazován, a aniž by se ke změně jeho právního názoru mohla vyjádřit, porušil její právo "uplatňovat" v plné míře svá tvrzení a předkládat důkazy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Stručně shrnuto, těžiště námitek stěžovatelky spočívá v tom, že se Nejvyšší soud jejím dovoláním nezabýval meritorně a že jeho odmítnutím došlo k tzv. odepření spravedlnosti, resp. že se jím zabýval, avšak jen v rámci obiter dicti, a proto je odůvodnění jeho rozhodnutí vnitřně rozporné. Současně uvádí, že podala dovolání obsahující náležitosti podle §241a o. s. ř. a formulovala v něm otázky, které měl Nejvyšší soud řešit, ten se však jimi odmítl zabývat z důvodu, že jde o námitky proti způsobu dokazování, či že jsou namítány vady řízení.
13. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. je dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, z čehož zřetelně plyne, že dovolací soud není oprávněn se zabývat skutkovými námitkami (včetně námitky nesprávného hodnocení důkazů), a namítá-li dovolatel vady řízení, pak se těmito námitkami může zabývat jen za podmínky, že dovolání je (z jiného důvodu) přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
14. Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že postupoval "alibisticky", nicméně již blíže nespecifikuje, jakou otázku procesního práva, na jejímž vyřešení napadený rozsudek krajského soudu závisí (§237 o. s. ř.), v dovolání předestřela tak, jak stanovuje §241a ve spojení s §237 o. s. ř., a Nejvyšší soud ji ponechal bez odpovědi.
15. Z odůvodnění napadeného usnesení je naopak patrno, že stěžovatelka vznesla námitku nesprávného procesního postupu krajského soudu při změně právního názoru ohledně dobré víry předchozích nabyvatelů - obchodních společností AG real, spol. s r. o., a Jetmaster, a. s., jakož i námitku absence nového dokazování po změně právního názoru krajského soudu při posouzení dobré víry ("otázky 1 a 2"), Nejvyšší soud přiléhavě konstatoval, že by mohlo jít o vadu řízení, která nemůže přípustnost dovolání založit. Skutečnost, že se Nejvyšší soud danými námitkami zabýval i meritorně, přičemž stěžovatelce vysvětlil, z jakého důvodu nepovažuje dovoláním napadené rozhodnutí za překvapivé či nepředvídatelné, nečiní rozhodnutí vnitřně rozporným (naopak v tomto ohledu možno říci, že superfluum non nocet). Naopak to, že Nejvyšší soud vyjeví svůj názor na případnou důvodnost určité námitky (zde pro případ, že by byla splněna podmínka §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.), nutno hodnotit pozitivně z hlediska přesvědčivosti soudních rozhodnutí, jakož i z hlediska edukačního.
16. Dále stěžovatelka v dovolání namítla nesprávnost závěru krajského soudu, že obchodní společnosti AG real, spol. s r. o., a AG FINANCE spol. s r. o. jsou "osoby blízké" a že společnost Jetmaster, a. s., věděla o probíhajícím soudním sporu i okolnostech zpochybňujících vlastnické právo její právní předchůdkyně vedlejší účastnicí (otázka 3). Přitom Nejvyšší soud stěžovatelce i v tomto bodě přiléhavě vysvětlil, proč se touto námitkou jakožto námitkou skutkové povahy nemůže zabývat, k čemuž doplnil, že při právním posuzování věci nelze vycházet ze skutkového stavu, který na podporu svých právních argumentů zformuluje samotný dovolatel a který je odlišný od skutkového stavu tak, jak byl ustálen odvolacím soudem. I zde Nejvyšší soud navíc doplnil, že (ve stručnosti řečeno) příslušné skutkové závěry považuje za řádně odůvodněné jak ohledně tzv. propadné zástavy, tak i ohledně absence dobré víry.
17. Z výše uvedeného je patrno, že Nejvyšší soud náležitě odůvodnil, proč dovolání neshledal přípustným, naopak z ústavní stížnosti není dostatečně patrno, proč by jeho závěry nemohly z hlediska věcné správnosti, natož pak ústavnosti obstát, a ani Ústavní soud neshledal v postupu Nejvyššího soudu nějaký zjevný rozpor s příslušnou procesní úpravou a k ní se vážící judikaturou. Poukazuje-li stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3588/14, v něm vyjádřený názor byl překonán pozdější judikaturou [viz stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Vzhledem k tomu nebylo možné stěžovatelčině námitce, že jí byla uvedeným soudem odepřena spravedlnost, přisvědčit.
18. Napadá-li stěžovatelka rozsudek krajského soudu, pouze vyjadřuje nesouhlas s výsledkem posouzení otázky, zda ona, resp. její právní předchůdkyně nabyly nemovitou věc od "nevlastníka" v dobré víře, to za situace, kdy krajský soud podrobně a přesvědčivě tuto skutečnost v odůvodnění napadeného rozsudku vyloučil a kdy z ústavní stížnosti není zřejmé, jaký konkrétní dílčí závěr a z jakého důvodu má být vadný. Možno dodat, že označuje-li stěžovatelka obchodní společnost AG real, spol. s r. o., za první "dobrověrnou" nabyvatelku, z napadeného rozsudku je patrno, proč jí tato společnost být nemohla, stejně tak krajský soud vysvětlil, proč nemovitou věc nemohla "dobrověrně" nabýt ani obchodní společnost Jetmaster, a. s. Dovolává-li se stěžovatelka skutečnosti, že původně krajský soud (jemuž v tomto ohledu "sekundoval" Nejvyšší soud) dospěl k závěru, že uvedené obchodní společnosti nabyly nemovitou věc v dobré víře, a to toliko na základě údajů plynoucích z katastru nemovitostí, pomíjí změnu právního závěru krajského soudu v této věci, resp. že právní posouzení nebylo provedeno v souladu s právními závěry Ústavního soudu (kdy krajský soud nevzal v úvahu všechny právně relevantní skutečnosti). Z tohoto důvodu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost i v této části považovat za zjevně neopodstatněnou.
19. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v jejím tvrzení, že rozsudek krajského soudu je překvapivý a nepředvídatelný. K této námitce se již vyjádřil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, přičemž Ústavní soud se s jeho závěry ztotožňuje a stěžovatelku na ně pro stručnost odkazuje.
20. Nadto není z ústavní stížnosti zřejmé, jaké konkrétní argumenty a tvrzení by stěžovatelka bývala přednesla (a jaké konkrétní důkazy by k jejich prokázání navrhla), kdyby ji k tomu krajský soud požadovaný procesní prostor poskytl (např. zrušením rozsudku okresního soudu, jak požaduje). Uvádí-li stěžovatelka, že mělo být provedeno dokazování k "domněnce" krajského soudu o propadné zástavě, jak patrno z protokolu o jednání před krajským soudem ze dne 6. 10. 2020, stěžovatelce byla známa příslušná argumentace vedlejší účastnice, jež byla obsažena v "doplňujícím vyjádření žalobce" ze dne 2. 9. 2020), a také na tuto argumentaci u jednání krajského soudu zareagovala, aniž by však v této souvislosti navrhla nějaké důkazy. Z tohoto důvodu pro ni mohlo být sotva "překvapující" či nepředvídatelné, byl-li - mimo jiné - na jejím řešení rozsudek krajského soudu postaven.
21. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu