ECLI:CZ:US:2022:4.US.613.22.1
sp. zn. IV. ÚS 613/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného JUDr. Marcelem Jurčagou, advokátem, sídlem Purkyňova 143/18, Vyškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2021 č. j. 6 Tdo 1180/2021-870, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2021 č. j. 4 To 28/2021-803 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2021 č. j. 39 T 1/2021-728, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Těch se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že přiměl k opakovanému pohlavnímu styku nezletilou dceru své družky, přičemž jí výhružkami odrazoval od toho, aby o jeho jednání řekla své matce. Dále jí za pohlavní styk nabízel peníze a zakoupení počítače. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku. Dále mu bylo uloženo ochranné sexuologické léčení v ambulantní formě. Poškozenou soud odkázal s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědí poškozené. Z ní není patrná žádná snaha o falešné očernění stěžovatele (naopak je kritická i ke svému chování). Ostatně sama poškozená trestní stíhání neiniciovala, ač k tomu měla příležitost (naopak jednání dlouho popírala, např. před zástupci základní školy). Obě její výpovědi jsou konzistentní a v podstatných okolnostech nerozporné. Drobné rozpory soud vysvětlil jednak věkem poškozené, v němž nemusí význam některých okolností (sexuální povahy) plně chápat, a dále časovým odstupem. Věrohodnost poškozené nebyla zpochybněna ani znaleckými posudky z oblastí psychologie a gynekologie. V souladu s výpovědí poškozené byly ve vozidle, kde docházelo k souloži, nalezeny stopy stěžovatelova spermatu (a zároveň minoritní část profilu DNA poškozené). Soud odmítl provést důkazní návrh na provedení rekonstrukce, zda je v daném vozidle popsaný pohlavní styk vůbec možný. Podle vyjádření znalkyně (z oblasti gynekologie) je takový styk možný, přičemž ani podle soudu nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by takovou možnost vyvracela. Probíhající pohlavní styky mezi stěžovatelem a poškozenou potvrzují i jejich vzájemné textové zprávy. Nestandardnost jejich vztahu (a majetnické sklony stěžovatele) pak dokládá i výpis telekomunikačního provozu, kdy stěžovatel v období necelého půl roku volal poškozené 1832krát (ona jemu navíc 1182krát). Nepřímými důkazy jsou také výpovědi kamarádek poškozené a rodinných příslušníků, které popisují její nestandardní chování a svěřování se s prožitými událostmi (a zároveň nechuť je hlásit).
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným rozsudkem. K odvolání podaného poškozenou zrušil vrchní soud výrok rozsudku krajského soudu o náhradě škody a sám nově rozhodl tak, že uložil stěžovateli povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu částkou ve výši 100 000 Kč. Se zbytkem nároku poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud se jinak plně ztotožnil se závěry krajského soudu o stěžovatelově vině a uloženém trestu. Rovněž vrchní soud odmítl důkazní návrhy stěžovatele pro jejich nadbytečnost. Hlavním usvědčujícím důkazem je výpověď poškozené, jejímž dílčím rozporům se krajský soud řádně věnoval, načež logicky a podrobně dovodil, že její výpověď je věrohodná. Závěry krajského soudu pak neobsahují žádný relevantní rozpor. Odvolací námitky stěžovatele vyhodnotil soud jako nedůvodné, nezohledňující celkovou důkazní situaci a kontext páchané trestné činnosti.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Námitky uplatněné stěžovatelem jsou skutkové povahy a nespadají tedy pod žádný z dovolacích důvodů. Neprovedení důkazů soudy řádně odůvodnily. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů není žádný relevantní rozpor, kterým by se soudy řádně nezabývaly.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy se dopustily nedovolené selekce důkazů, neboť nedostatečně odůvodnily neprovedení důkazních návrhů obhajoby a Nejvyšší soud pak toto pochybení odmítl napravit nepřípustně restriktivním výkladem dovolacích důvodů. Soudy podle stěžovatele neobjasnily všechny okolnosti klíčové pro rozhodnutí o vině. Neposkytnutí možnosti vyvrátit obžalobou předložené důkazy považuje stěžovatel za porušení práva na obhajobu. Stěžovatel vzhledem k okolnostem případu navrhoval provedení rekonstrukce, která měla prokázat, zda vůbec bylo možné, aby na zadním sedadle vozidla Škoda Octavia proběhl popsaný pohlavní styk. Výslech svědkyně soud odmítl s tím, že mohla představit pouze zprostředkované informace, přesto vyslechl řadu neobjektivních svědků navržených obžalobou a spjatých rodinnými vazbami s poškozenou. Stejně nepřípustně odmítly soudy provést důkaz písmoznaleckým posudkem, zkoumajícím dopis údajně napsaný poškozenou. Dále stěžovatel namítá, že provedené důkazy byly hodnoceny nesprávně. Soudy nepřihlédly k důkazům ve prospěch stěžovatele a u údajných usvědčujících důkazů zase nezohlednily jejich neobjektivitu. Znalecké posudky neodhalily u poškozené známky emočního a psychologického traumatu, které jsou podle přesvědčení stěžovatele přítomny u obětí znásilnění. Ostatně samy soudy u poškozené přiznávají, že znalecké posudky neužívají vždy verifikovatelné metody a jsou jen podpůrnými důkazy. U zkoumání stěžovatelovy deviace však ke stejnému závěru nedospěly. Usvědčující výpověď poškozené obsahuje celou řadu relevantních rozporů, které soudy dostatečně nevysvětlily.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky uplatněné v předchozích fázích řízení, aniž by zohlednil podrobný způsob, jakým se soudy s těmito námitkami vypořádaly. Předkládá tak pouze vlastní hodnocení důkazů a staví tím Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu však nenáleží. V dané věci nelze shledat extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů v napadených rozhodnutích. Vina stěžovatele byla prokázána výpovědí poškozené jako přímým usvědčujícím důkazem podpořeným velkým souborem důkazů nepřímých. Stěžovatel se je snaží zpochybnit vlastním náhledem, který není podpořen žádnými důkazy, ale často jen vlastními laickými domněnkami (např. o normálním stavu oběti znásilnění).
10. Namítá-li stěžovatel nedovolenou selekci důkazů obecnými soudy, nelze mu přisvědčit. Soudy odmítnutí všech důkazních návrhů řádně odůvodnily a jejich úvahám o nadbytečnosti těchto důkazů pro posouzení předmětu řízení (viny stěžovatele) nelze nic vytknout. Jejich argumentaci lze snad jen doplnit v tom směru, že některé z okolností, jejichž prokázání se stěžovatel domáhal, jsou pro posouzení předmětu řízení v podstatě irelevantní (např. skutečnost, zda automobil, v němž se stěžovatel dopustil znásilnění, mohl nebo nemohl mít při samotném pohlavním styku zavřené dveře).
11. Oběma skupinami námitek se stěžovatel fakticky domáhá potvrzení toho, že nemůže být odsouzen na základě jakkoliv (tedy i v margináliích) nedokonalého a neúplného obsahu důkazů, mezi nimiž jsou nejdůležitější výpovědi nezletilých dětí (resp. záznamy o jejich komunikaci a životě). Takový závěr by v podstatě znemožňoval odsouzení jakéhokoliv blízkého pachatele sexuální trestné činnosti spáchané na dětech. Je zcela běžné, a nikterak nesnižující váhu klíčových skutkových zjištění, že si nezletilé děti nepamatují do všech detailů prožité negativní události a že mají k pachatelům z řad osob blízkých ambivalentní vztah. Naopak, opačný stav by byl okolností spíše podezřelou. Soudy nikterak nepodcenily možnou "neobjektivitu" některých provedených důkazů, které podrobně kriticky zhodnotily. Ve zbytku lze odkázat na obsah napadených rozhodnutí, s nímž se Ústavní soud ztotožnil.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu