ECLI:CZ:US:2022:4.US.617.22.1
sp. zn. IV. ÚS 617/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele O. K., zastoupeného Mgr. Petrem Malcem, advokátem, sídlem Korunní 2206/127, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021 č. j. 6 Tdo 106/2021-4968, rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. září 2020 č. j. 4 To 68/2019-4655 a ze dne 9. dubna 2019 č. j. 4 To 68/2019-4270 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. srpna 2019 č. j. 52 T 13/2017-4359, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") společně s L. K. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku dílem dokonaným, dílem spáchaným ve stadiu pokusu. Dopustil se jej tak, že společně s K. jako jednatelé obchodní společnosti X, se záměrem získat pro tuto společnost podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů ve fotovoltaické elektrárně v Č. nechali proběhnout řízení o změně licence, jež inicioval K. jménem této společnosti, když podepsal žádost o změnu licence. Stěžovatel a K. uvedli v omyl zejména Energetický regulační úřad v řízení o změně licence, neboť věděli, že bezpečnost výrobny nemohla být v řízení prokázána a nebyly splněny ani technické předpoklady pro rozhodnutí o změně licence, neboť v řízení o změně licence byla předložena zpráva revizního technika G. T., v níž byla popsána elektroinstalace ve výrobně jako dokončená a výrobna jako schopna bezpečného provozu, a předložena též byla nájemní smlouva o nájmu výrobny, podle níž byla výrobna dokončena, byť tomu tak ve skutečnosti prokazatelně nebylo. V důsledku těchto skutečností stěžovatel a K. dosáhli toho, že Energetický regulační úřad vydal rozhodnutí o změně licence, na základě čehož mohli spoluobvinění činit další kroky, které vedly k zahájení zkušebního provozu dne 31. 12. 2009, přičemž začali neoprávněně uplatňovat podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů za ceny stanovené pro zařízení uvedené do provozu v roce 2009, pročež byla shora uvedené společnosti vyplácena podpora z dotací ze státního rozpočtu České republiky. Tímto byla České republice způsobena škoda v celkové výši 35 787 641,32 Kč. Stěžovateli byl za uvedené jednání uložen trest odnětí svobody v délce trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 3 000 Kč a náhradní trest odnětí svobody v délce trvání patnácti měsíců. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti na dobu pěti let. Krajský soud v uvedené věci rozhodoval podruhé, neboť Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 9. 4. 2019 č. j. 4 To 65/2018-4270 z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil v pořadí první rozsudek krajského soudu ze dne 12. 9. 2018 č. j. 52 T 13/2017-4144 ve vztahu ke stěžovateli a K., kteří byli podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěni obžaloby, a vrátil věc krajskému soudu k novému rozhodnutí.
3. Stěžovatel a K. napadli rozsudek krajského soudu odvoláními, na jejichž základě vrchní soud rozsudkem ze dne 1. 9. 2020 částečně rozsudek krajského soudu zrušil, a to ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v délce trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
4. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že rozsudkem vrchního soudu ze dne 9. 4. 2019, kterým byl zrušen zprošťující rozsudek krajského soudu, byla porušena zásada volného hodnocení důkazů, neboť vrchní soud hodnotil tytéž důkazy jinak než krajský soud, který vedl hlavní líčení. Vrchní soud sice zhodnotil provedené dokazování jako úplné a dostatečné, avšak odlišně tyto důkazy interpretoval, přičemž dospěl k jinému závěru než krajský soud a v podstatě tak vrchní soud nařídil krajskému soudu, jak má v dalším řízení důkazy hodnotit a k jakým skutkovým závěrům má dospět.
6. Stěžovatel namítá také porušení zásady materiální pravdy, zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo, jakož i vynesení tzv. překvapivého rozhodnutí. K porušení uvedených zásad mělo dojít postupem vrchního soudu a následně postupem krajského soudu, neboť krajský soud hodnotil v dalším řízení důkazy toliko podle návodu vrchního soudu, nikoliv podle vlastního přesvědčení, což vedlo k porušení mnoha zásad trestního řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti, neboť ve zprošťujícím rozsudku krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel nevěděl o problémech v průběhu výstavby fotovoltaické elektrárny v Č. a nebyl o nich zpraven svými podřízenými ani zhotovitelem, tudíž nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Po kasačním rozsudku vrchního soudu zaujal krajský soud zcela opačné stanovisko, byť takovou verzi důkazy, zejména svědecké výpovědi, vyvracejí. Již to, že z dokazování vyplynuly dvě možné verze skutkového děje, zakládá povinnost soudu aplikovat pravidlo in dubio pro reo. Zůstala-li tedy skutková zjištění stále stejná, ale na jejich základě krajský soud vydal protichůdné rozhodnutí, jde o tzv. překvapivé rozhodnutí.
7. Vrchní soud následně neodstranil v odvolacím řízení proti odsuzujícímu rozsudku krajského soudu vady řízení, zejména neprovedl k návrhu stěžovatele žádné důkazy, které však měly potenciál vyvrátit skutkovou verzi krajského soudu. Tímto postupem bylo prohlubováno porušení základních správ stěžovatele, zejména jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud předně podotýká, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze opakováním obhajoby uplatňované v řízení před soudy, přičemž všechny námitky stěžovatele byly vypořádány v průběhu trestního řízení. V dovolacím řízení se jimi zabýval Nejvyšší soud obzvláště podrobně, přičemž na jeho závěry lze pro stručnost odkázat.
10. Námitky stěžovatele vyvěrají z jeho přesvědčení, že pochybil vrchní soud svým rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, když údajně postupoval v rozporu se základními zásadami trestního řízení týkajícími se hodnocení důkazů, neboť instruoval krajský soud, jak má hodnotit důkazy ve věci již provedené a k jakým skutkovým závěrům má krajský soud dospět. Ústavní soud však těmto námitkám po seznámení se s rozsudkem vrchního soudu ze dne 9. 4. 2019 nemůže přisvědčit. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že vrchní soud si je vědom svých oprávnění svěřených mu zákonem, v rámci nichž je povinen postupovat. Vrchní soud v tomto rozsudku sice dospěl k závěru, že krajský soud v hlavním líčení provedl dokazování v dostatečném rozsahu, avšak jeho hodnocení provedených důkazů nelze považovat za souladné s §2 odst. 6 trestního řádu, neboť krajský soud nevzal v potaz celý obsah některých důkazů, jelikož některé zásadní skutečnosti pominul, popř. jim nepřiznal odpovídající význam a neuvážil pečlivě všechny okolnosti případu v jejich souhrnu.
11. Krajský soud v dalším řízení následujícím po zrušení svého prvního rozsudku vzal v potaz důvody, které vrchní soud v kasačním rozsudku rozvedl, a vady odstranil, přičemž dospěl k závěru o vině stěžovatele za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku dílem dokonaným, dílem spáchaným ve stadiu pokusu. Ze skutkových zjištění se tak podává, že pro stěžovatele bylo zásadní, aby k vydání licence pro fotovoltaickou elektrárnu Č. došlo ještě v roce 2009, neboť pouze zařízení uvedené do provozu v roce 2009 mohlo nárokovat výhodné garantované výkupní ceny elektrické energie. Sérií kroků, o nichž stěžovatel uvádí, že o nich neměl zdání, došlo k uvedení v omyl především Energetického regulačního úřadu v tom ohledu, že fotovoltaická elektrárna Č. byla v roce 2009 plně dokončena, funkční a bezpečná, neboť mu byla předložena dokumentace, z níž tato mylná skutečnost vyplývala (zejména jde o revizní zprávu technika G. T. a nájemní smlouvu). Z provedených důkazů pak krajský soud dovodil, že stěžovatel byl přinejmenším srozuměn s tím, že revizní zpráva neodpovídá realitě, čemuž odpovídal řetězec nepřímých důkazů.
12. Nejvyšší soud v napadeném usnesení - proti němuž stěžovatel samostatnou argumentací nebrojí a ani Ústavní soud na něm nic neústavního nespatřuje - výše uvedené závěry nižších soudů potvrdil a dále rozvedl.
13. Ke stěžovatelově námitce porušení pravidla in dubio pro reo Ústavní soud uvádí, že uplatnění principu presumpce neviny a z něj vyvozovaného uvedeného pravidla je namístě pouze tehdy, když soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V případě stěžovatele však taková situace nenastala, neboť soudy dospěly v řízení navazujícím na zrušující rozsudek vrchního soudu ze dne 9. 4. 2019 k jednoznačnému závěru o jeho vině, a tudíž nebylo možno toto pravidlo uplatnit. Ústavní soud nedospěl ani k závěru, že by byly porušeny další zásady trestního řízení, jež stěžovatel výslovně vyjmenovává, pročež není možno dospět k závěru o porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod.
14. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu