ECLI:CZ:US:2022:4.US.624.22.1
sp. zn. IV. ÚS 624/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Bc. Marie Zavadilové, zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2021 č. j. 22 Cdo 2811/2021-107, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 22. dubna 2021 č. j. 58 Co 234/2020-80 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. června 2020 č. j. 4 C 135/2019-31, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a Antonína Zavadila, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že se obecné soudy neřídily základními principy ústavního pořádku, které jsou dány čl. 90 a 92, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") sp. zn. 4 C 135/2019 se podává, že uvedený soud k žalobě vedlejšího účastníka napadeným rozsudkem určil, že konkrétní bytová jednotka spolu se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a spoluvlastnickým podílem na pozemku, na němž je tento dům postaven (dále jen "byt"), je ve společném jmění manželů (dále jen "SJM"), a to stěžovatelky (jako žalované) a vedlejšího účastníka (výrok I), a stěžovatelce uložil nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 15 164 Kč (výrok II). Z odůvodnění tohoto rozsudku je patrno, že stěžovatelka nezpochybnila, že tento byt je předmětem SJM, namítla však, že stěžovatel nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení [§80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], protože s ohledem na agresivitu vedlejšího účastníka má obavu, že se bude domáhat svého vlastnického práva. Okresní soud však poukázal na princip materiální publicity a na to, že zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnému stavu, neboť jako vlastnice bytu je zapsána jen stěžovatelka, a uzavřel, že podmínka naléhavého právního zájmu je splněna a že žaloba je důvodná.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 53 642 Kč, a rozhodl dále, že je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 32 428 Kč. Nákladové výroky odůvodnil tak, že při stanovení výše odměny za jeden úkon právní pomoci nutno vycházet z ceny bytu, resp. z tarifní hodnoty 1 200 000 Kč a odměnu stanovit podle §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že zčásti není podle §237 o. s. ř. přípustné a zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Současně zamítl její návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka nejprve shrnuje průběh řízení před soudy a následně jim vytýká, že dospěly ke zcela chybným závěrům ve věci samé a k rozporným závěrům při stanovení její povinnosti nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení, když aplikovaly rozdílná ustanovení advokátního tarifu. V této souvislosti upozorňuje, že má ve své péči nezletilé dítě a že ji krajský soud neúměrně majetkově zatížil, a proto musela uzavřít smlouvy o zápůjčkách. Výše náhrady přitom neodpovídá náročnosti sporu ani právní úpravě, jak to plyne z nákladového výroku obsaženého v napadeném usnesení Nejvyššího soudu.
6. Nejvyššímu soudu, který se ve svém usnesení zabýval posouzením dvou proti sobě jdoucích chráněných zájmů, stěžovatelka vytýká, že bez dalšího konstatoval, že jejich střet nemůže založit přípustnost dovolání. Přitom se mylně domníval, že je vedena snahou nerespektovat závěry jeho ustálené judikatury. Podle stěžovatelky je třeba vždy zvažovat, zda převýší zájem na ochraně jejího života a života její dcery nad zájem vedlejšího účastníka na deklaraci jeho vlastnictví na příslušném listu vlastnictví. V této souvislosti uvádí, že ve své účastnické výpovědi popsala obavy před vedlejším účastníkem a ke svému tvrzení navrhla důkazy, jejich provádění však okresní soud považoval za nadbytečné a stejný postoj zaujaly i soudy vyšších stupňů. Z tohoto důvodu se stěžovatelka obrací na Ústavní soud, aby v mezích ústavnosti posoudil, zda převažuje chráněný zájem na zdraví, životě a rodinném životě nad právním zájmem deklarace vlastnických vztahů ve veřejných seznamech, resp. nad deklarací něčeho, co v podstatě nebylo mezi účastníky řízení ani sporné.
7. K tomu stěžovatelka dodává, že v soudním řízení byla s to prokázat své tvrzení, že stane-li se vedlejší účastník "oficiálně" spoluvlastníkem bytu, v němž bydlí, dojde k zásahu do práv na ochranu života, zdraví a nerušeného rozvoje dítěte, náležejících jí a její dceři. Judikatura, na kterou Nejvyšší soud poukázal, podle stěžovatelky může být pouze vodítkem k řešení věci, nikoliv dogmatem, přičemž povinností soudů je posuzovat pečlivě každý jednotlivý případ.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že vadně posoudily podmínku naléhavého právního zájmu podle §80 o. s. ř., neboť neřešily střet mezi právem vedlejšího účastníka na to, aby byl vedle ní zapsán jako vlastník bytu v katastru nemovitostí, a jejím právem (příp. i právem nezletilého dítěte) na ochranu života, zdraví a rodinného života. Opakuje tak svou argumentaci, kterou uplatnila v soudním řízení, přičemž z napadených soudních rozhodnutí je patrno, na základě jakých úvah dospěly k závěru o existenci naléhavého právního zájmu ve smyslu uvedeného ustanovení a také proč její tvrzení nejsou z hlediska řešené otázky relevantní. Z toho je také dostatečně patrno, proč neprovedly navržené důkazy, jimiž stěžovatelka mínila tato svá tvrzení prokázat. Ústavní soud nemá, co by obecným soudům mohl z hlediska ústavnosti vytknout, jen dodává, že ani on nevidí souvislost mezi uváděnými skutečnostmi a předmětem tohoto soudního řízení, kdy i stěžovatelce musí být s ohledem na její kvalifikované právní zastoupení zřejmé, že k ochraně svých práv (či práv nezletilého dítěte), na která poukazuje, slouží jiné právní prostředky než je zápis v listu vlastnictví.
11. Jde-li o rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení, stěžovatelka namítá, že odměna advokáta měla být stanovena podle §9 odst. 3 písm. a) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku však řádně odůvodnil, a to i s použitím relevantních judikaturních odkazů, proč je nutno odměnu stanovit podle §8 odst. 1 advokátního tarifu a vycházet z tarifní hodnoty 1 200 000 Kč, jako ceny, za kterou byl byt nedlouho před podáním žaloby zakoupen.
12. Ani v tomto ohledu stěžovatelka žádné úvahy, z nichž by plynula (alespoň) nesprávnost závěru krajského soudu, v ústavní stížnosti nepředestřela. Ústavní soud nad rámec odůvodnění krajského soudu může stěžovatelku odkázat i na svou aktuální judikaturu představovanou např. nálezy ze dne 4. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 3905/19, ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2108/21, ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2155/21 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Poukazuje-li stěžovatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu o nákladech dovolacího řízení, aniž by vysvětlila, z jakého důvodu má být toto rozhodnutí oproti rozhodnutí krajského soudu ústavně konformní, pak z toho nelze vyvodit více než to, že by eventuálně mohlo jít o pochybení Nejvyššího soudu ve stěžovatelčin prospěch, což opodstatněnost ústavní stížnosti nemůže založit.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu