ECLI:CZ:US:2022:4.US.67.22.1
sp. zn. IV. ÚS 67/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele O. P., zastoupeného Mgr. Janem Mrázkem, advokátem, sídlem Jana Wericha 576, Blatná, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. října 2021 č. j. 6 Co 776/2021-300 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 28. dubna 2021 č. j. 1 P 194/2009-252, 1 P a Nc 300/2020, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a 1. nezletilé K. K. a 2. M. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Písku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ze dne 30. 1. 2018 č. j. 1 P 194/2009-116 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 5. 2018 č. j. 6 Co 581/2018-152 (ve výroku I tohoto rozsudku krajského soudu) tak, že počínaje dnem 1. 9. 2020 se zvyšuje otci povinnost platit výživné na 1. vedlejší účastnici (dále též "nezletilá") z částky 4 000 Kč uvedeném měsíčně na částku 4 600 Kč měsíčně při zachování stejných podmínek splatnosti jako v citovaném rozhodnutí (výrok I); nedoplatek na výživném vzniklý zvýšením výživného za období od 1. 9. 2020 do 28. 4. 2021 v částce 4 800 Kč zaplatí otec 2. vedlejší účastnici (dále též "matka") k jejím rukám do čtyř měsíců od právní moci rozsudku (výrok II); návrh otce na ustanovení zástupce otci ve věci se zamítá (výrok III), a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
3. K odvolání otce i matky rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem, že rozsudek krajského soudu ze dne 22. 5. 2018 č. j. 6 Co 581/2018-152 se ve výroku I mění tak, že počínaje dnem 1. 5. 2021 se zvyšuje otci výživné na nezletilou z částky 4 000 Kč měsíčně na částku 4 400 Kč měsíčně, když výživné je splatné vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok I); nedoplatek na výživném vzniklý jeho zvýšením za období od 1. 5. 2021 do 5. 10. 2021 v částce 2 000 Kč je otec povinen zaplatit do 30. 11. 2021 k rukám matky (výrok II), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
4. Krajský soud dospěl k závěru, že vzhledem k poměrům otce (ten byl nejprve sám nemocen a poté pobíral dávky z důvodu ošetřování člena rodiny), tak ke všem okolnostem u nezletilé (zejména jejího nástupu na střední školu), je namístě výživné zvýšit počínaje dnem 1. 5. 2021 o 400 Kč. Při úvaze, na jakou výši je nezbytné výživné zvýšit, pak krajský soud za zásadní pokládal, že při poslední úpravě výživného vycházel z předpokládaného měsíčního příjmu otce 34 000 Kč čistého s tím, že nejméně v této výši možnosti a schopnosti otce docilovat uvedeného příjmu odůvodňují. O tom svědčí bez dalšího i údaje z přehledu volných pracovních míst nabízených ve městě P. a okolí. Krajský soud tudíž nemohl akceptovat otcem dokládaný údajně faktický příjem, byť jde o zaměstnání, kde má otec řadu pracovních výhod, neboť při třech vyživovacích povinnostech je otec povinen využívat svých možností a schopností natolik, aby byl schopen řádně dostát svým vyživovacím povinnostem. Krajský soud však na rozdíl od okresního soudu nebyl veden úvahou, že by otec disponoval takovým majetkem, k němuž je nezbytné při úpravě výživného přihlížet. Nicméně považoval za vhodné zdůraznit, že okolnost, že je otec schopen hradit měsíčně splátky hypotéky 21 000 Kč (byť tvrdí, že na přechodnou dobu byly splátky pozastaveny), rovněž svědčí o jeho příjmových, resp. finančních možnostech, když životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Krajský soud se zároveň neztotožnil s návrhem matky na stanovení výživného až ve výši 6 000 Kč měsíčně. Předkládala-li matka opakovaně přehled pravidelných výdajů na nezletilou, ale také její domácnosti a výdajů týkajících se pouze její osoby, pak krajský soud konstatoval, že jen výdaje spojené s výživou a výchovou nezletilé, a pouze zčásti výdaje spojené s domácností mohl brát v potaz. Nelze též bez dalšího po otci žádat, aby se podílel na poměrně vysokých výdajích spojených s tím, že se nezletilá věnuje parkurovému ježdění. Příspěvek rodiče povinného k placení výživného na úhradu volnočasové aktivity dítěte nemůže přesahovat částku určenou po objektivním zhodnocení možností a schopností rodiče povinného k placení výživného, jinak řečeno rodiče mohou zajistit zájmy a záliby dětí jen v takovém rozsahu, na které jim dostačují finanční prostředky včetně výživného. Konečně bral krajský soud v úvahu i zjištění, že otec vedle výživného ničeho nezletilé neposkytuje ani se s ní nestýká, když je nerozhodné, že údajně je to nezletilá, která se s otcem odmítá stýkat.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel zdůraznil, že krajským soudem stanovené výživné odpovídá 29,3 % faktických příjmů stěžovatele, kdy krajský soud (podle jeho názoru nedůvodně) vycházel z tzv. předpokládaného příjmu. Nicméně stěžovatel v odvolacím řízení doložil zprávu MUDr. Martanové, praktické lékařky, podle které po prodělané nemoci COVID-19 trpí trvalými následky, které výrazně omezují možnosti uplatnění v oborech, ve kterých se pracuje v nepřetržitém provozu a v hlučném a prašném prostředí. K této skutečnosti však krajský soud žádným způsobem nepřihlédl. Krajský soud se rovněž nevypořádal se skutečností, že matka, která byla zaměstnaná jako účetní v obchodní společnosti vlastněné z poloviny její matkou (mateřskou babičkou první vedlejší účastnice), se bezdůvodně vzdala odstupného ve výši cca 75 000 Kč, které jí při výpovědi z pracovního poměru zaměstnavatelem ze zákona náleželo. Obecné soudy v odůvodnění rozsudků přesvědčivě nevysvětlily, jakým způsobem a na základě jakých výpočtů dospěly k závěru o zvýšení výživného právě na částku 4 600 Kč, resp. 4 400 Kč měsíčně. Tím vznikla důkazní mezera, kterou stěžovatel považuje za neústavní, a na podporu svých tvrzení odkazuje na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
11. Napadené rozsudky vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Zejména krajský soud se zabýval podstatnými kritérii pro rozhodnutí o změně výše výživného, přičemž své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil a Ústavní soud v jeho závěrech neshledal nic neústavního, co by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Zvýšení výživného o 400 Kč není v dané rodinné situaci nijak extrémní, natožpak neústavní, přičemž nálezy Ústavního soudu uváděné stěžovatelem vycházely z odlišných skutkových okolností od nyní posuzované věci.
12. Ústavní soud dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
13. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu