ECLI:CZ:US:2022:4.US.679.22.1
sp. zn. IV. ÚS 679/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem, sídlem Sladkovského 2059, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. prosince 2021 č. j. 25 Cdo 3561/2021-145, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. května 2021 č. j. 21 Co 80/2021-117 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. ledna 2021 č. j. 16 C 164/2020-97, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a J. T., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jsou v rozporu s čl. 4, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se domáhal po vedlejším účastníkovi náhrady majetkové a nemajetkové újmy v celkové výši 1 250 000 Kč s příslušenstvím, kterou měl vedlejší účastník způsobit tím, že jako opatrovník řádně nehájil práva stěžovatele v době, kdy ten byl omezen na osobní svobodě pobytem v Psychiatrické nemocnici Kosmonosy od 12. 4. 2018 do 20. 5. 2018. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť shledal, že nebyla splněna podmínka pro vznik odpovědnosti vedlejšího účastníka za újmu, a to porušení zákona či porušení dobrých mravů; dále rozhodl za použití §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, že se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání (s jeho obsahem se Ústavní soud seznámil, neboť mu bylo na jeho výzvu zasláno okresním soudem - pozn. Ústavního soudu). V něm na úvod citoval §237 občanského soudního řádu a následně podrobně rekapituloval okolnosti svého převzetí a dalšího držení v psychiatrické nemocnici. Zopakoval, že jemu jmenovaný opatrovník řádně nehájil jeho zájmy, v důsledku čehož se stěžovatel nemohl dozvědět důležité informace, které mohly vést ke zkrácení jeho pobytu ve zdravotnickém zařízení. Po celou dobu detenčního řízení nebyl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, která předpokládá efektivní zastupování ustanoveným opatrovníkem, náležitě zastoupen, což mělo vyústit v porušení jeho práva na spravedlivý proces.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť neobsahovalo zákonem požadované náležitosti, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přičemž pro tento nedostatek nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat. O nákladech dovolacího řízení pak Nejvyšší soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že vedlejší účastník jako ustanovený opatrovník řádně nehájil jeho zájmy, nekomunikoval s ním a neučinil prakticky nic pro ochranu jeho práv v řízení o přípustnosti jeho převzetí a dalším držení ve zdravotnickém zařízení, vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 27 L 409/2018. Stěžovatel podrobně popisuje okolnosti svého zadržení příslušníky Policie České republiky a rekapituluje důkazy, které mají svědčit o tom, že pro jeho zadržení ani umístění do psychiatrické nemocnice nebyly splněny podmínky. Vedlejšímu účastníkovi klade za vinu, že svým postojem a nečinností způsobil stěžovateli mimo jiné duševní útrapy, zhoršení zdravotního stavu a tíživé zásahy do jeho osobnostní sféry. Napadená rozhodnutí jsou v extrémním rozporu se spravedlností a vycházejí ze lživých a vykonstruovaných skutečností, které byly získány na základě nespravedlivého soudního procesu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu je ústavní stížnost nepřípustná (viz níže).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání jako vadné, neboť v něm nebylo vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti, a pro tento nedostatek nebylo možno v řízení pokračovat.
9. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu". S tím ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
10. Současně je nutno připomenout, že stěžovatel byl na povinnost splnění obsahových náležitostí dovolání upozorněn nejen v poučení, kterého se mu dostalo od krajského soudu, ale i v usnesení ze dne 25. 10. 2021 sp. zn. II. ÚS 2606/21, kterým Ústavní soud odmítl stěžovatelovu dřívější ústavní stížnost jako nepřípustnou z důvodu její předčasnosti.
11. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 uvedl, že "[n]eobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod". Měl-li proto stěžovatel za to, že Nejvyšší soud napadeným usnesením porušil (mimo jiné) jeho právo na soudní ochranu podle uvedeného ustanovení, bylo jeho povinností toto tvrzení náležitě odůvodnit. O nic takového se však stěžovatel ani nepokouší, když veškerou svou stížnostní argumentaci zaměřuje výhradně na popis skutečností, které měly svědčit o nepřípustnosti jeho převzetí a dalšího držení ve zdravotnickém zařízení, případně na výčet tvrzených pochybení vedlejšího účastníka jako jemu ustanoveného opatrovníka. Proti posouzení jeho dovolání Nejvyšším soudem naopak stěžovatel vůbec nic nenamítá a v ústavní stížnosti se mu nijak blíže nevěnuje. Úkolem Ústavního soudu není namísto stěžovatele (nadto zastoupeného právním profesionálem) domýšlet, v jakém ohledu by napadené usnesení Nejvyššího soudu mohlo porušovat jeho ústavně zaručená práva. Nenabízí-li proto stěžovatel k tomu vůbec žádnou argumentaci, nemůže Ústavní soud ústavní stížnost v této části shledat opodstatněnou, natožpak důvodnou.
12. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu.
13. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li stěžovatelovo dovolání odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti - proti čemuž se stěžovatel navíc žádným způsobem neohrazuje - nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by nebylo podáno. Ústavní stížnost v části směřující proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu proto nelze posoudit jinak než jako nepřípustnou.
14. S ohledem na uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu