ECLI:CZ:US:2022:4.US.688.22.1
sp. zn. IV. ÚS 688/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele nezletilého Z. P. Š., zastoupeného matkou M. Š., jako zákonnou zástupkyní, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Nocarovou, Ph.D., advokátkou, sídlem V Jirchářích 148/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2022 č. j. 54 Co 472/2021-028, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a P. N., t. č. Věznice Jiřice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením ze dne 25. 11. 2021 č. j. 074 EX 05930/21-021 soudní exekutor Mgr. David Koncz, Exekutorský úřad Cheb (dále jen "soudní exekutor"), vydaným v exekuční věci stěžovatele (jako oprávněného) proti vedlejšímu účastníkovi (jako povinnému) k uspokojení pohledávky z titulu dlužného a běžného výživného s úroky z prodlení, zamítl stěžovatelův exekuční návrh ze dne 7. 10. 2021 ohledně povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit požadované úroky z prodlení. Z odůvodnění tohoto usnesení plyne, že soudní exekutor tak učinil na základě pokynu exekučního soudu, který poukázal na §472a zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s.").
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení soudního exekutora. V odůvodnění uvedl, že exekučním titulem zde byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 7. 2020 č. j. 25 Nc 14001/2020-60, kterým byl stěžovatel svěřen do péče matky (M. Š.) a vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo hradit výživné ve výši 5 000 Kč, a že důvodem pro částečné zamítnutí exekuce byla absence exekučního titulu k vymožení úroků z prodlení. Dále s poukazem na §921 odst. 2 občanského zákoníku a §472a z. ř. s. konstatoval, že úroku z prodlení se lze domoci pouze v rámci řízení o určení výživného, nikoliv v řízení exekučním, že v tomto případě bylo výživné určeno do budoucna, v minulosti dluh na výživném nevznikl, a nebylo-li nalézacím soudem uloženo pro dávky výživného splatné v budoucnu hradit úrok z prodlení v případě, že nastane prodlení, nelze v rámci exekučního řízení tento úrok zpětně přiznat.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel tvrdí, že byla nesprávně aplikována procesní úprava namísto hmotněprávní, jde-li o možnost požadovat po povinném i úroky z prodlení. Hmotněprávní základ nároku má být podle něj obsažen v §921 odst. 2 občanského zákoníku, přičemž odůvodnění městského soudu, že úroku z prodlení se lze domoci pouze v rámci řízení o výživném, by znamenalo nezákonné zkrácení jeho práv. Stěžovatel za to, že nenavrhne-li oprávněný soudu již v řízení o výživném uložit povinnému povinnost zaplatit úrok z prodlení pro dávky splatné v budoucnu, dostane-li se osoba povinná do prodlení, nemůže je po povinném požadovat.
5. Stěžovatel městskému soudu dále oponuje, že vedlejší účastník věděl, v jaké výši je výživné stanoveno a jak je upravena jeho splatnost, a tudíž není dán zákonný důvod, proč ho od úroku z prodlení "osvobozovat", a že §472a z. ř. s. nutno interpretovat jen jako možnost, a nikoliv jako nutnost k následnému uplatnění zákonného úroku z prodlení u jednotlivých pohledávek vzniklých z důvodu neplacení stanoveného výživného. Závěrem se stěžovatel odvolává na tzv. nejlepší zájmem dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte) s tím, že uvedené hledisko musí být hlavním vodítkem při intepretaci §921 odst. 2 občanského zákoníku a §472a z. ř. s.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a v němž byl zastoupen matkou M. Š., jako zákonnou zástupkyní. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádné takové prostředky neměl k dispozici.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Stěžovatel městskému soudu vytýká ústavně nekonformní výklad §921 odst. 2 občanského zákoníku a §472a z. ř. s., a to z toho důvodu, že městský soud chybně upřednostnil procesní úpravu (§472a z. ř. s.) před hmotněprávní (§921 odst. 2 občanského zákoníku), v důsledku čehož došlo k významnému nezákonnému krácení jeho práv, a jeho rozhodnutí tak není v souladu s tzv. nejlepším zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
9. Ústavní soud úvodem musí poznamenat, že §472a z. ř. s., byť je obsažen v procesním předpise, má zčásti hmotněprávní povahu, a tudíž obě ustanovení mají pro posouzení dané věci stejný význam a je třeba je vykládat ve vzájemné souvislosti. Z nich pak plyne, že nalézací soud může na návrh osoby oprávněné uložit osobě výživou povinné povinnost zaplatit i úrok z prodlení, a to i pro dávky splatné v budoucnu, dostane-li se osoba povinná s jejich placením do prodlení. Doplnění zákona o zvláštních řízeních soudních (viz Poslanecká sněmovna. VII. volební období. Sněmovní tisk č. 987/2. Usnesení ústavně právního výboru k tisku č. 987/0) reaguje na dříve obecně zastávaný právní názor (následně promítnutý do doplnění §921 občanského zákoníku o odstavec 2 zákonem č. 460/2016 Sb.), podle něhož nárok na úroky v případě prodlení s placením výživného nevzniká (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 488/05 nebo ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2945/12; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Stěžovatel zastává stanovisko, že osoba oprávněná se může domáhat úhrady úroku z prodlení nejen v nalézacím, ale i v exekučním řízení. Pomíjí však, že v exekučním řízení lze vykonat takovou povinnost, která je stanovena v exekučním titulu. V posuzovaném případě však exekuční titul, jímž je pravomocný rozsudek vydaný v opatrovnickém řízení, povinnost platit úrok z prodlení neukládá (ač by tomu tak být podle práva mohlo, navrhla-li by to osoba oprávněná v nalézacím řízení).
11. Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že v posuzované věci se nenabízejí dvě rovnocenné výkladové varianty, které by si mohly vzájemně konkurovat (a z nichž pak jen jednu z nich, stěžovatelem zastávanou, lze považovat za ústavně souladnou), neboť se v tomto ohledu plně prosadí závěr městského soudu o neexistenci exekučního titulu, na jehož základě by bylo možné povinnost osoby povinné zaplatit úrok z prodlení vykonat v exekučním řízení.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu