ECLI:CZ:US:2022:4.US.704.22.1
sp. zn. IV. ÚS 704/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky A. Z., zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem, sídlem Pražská 636, Dolní Břežany, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2021 č. j. 13 Co 132/2021-2653, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a M. Z. a nezletilých A. a A. E. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodl o odvoláních stěžovatelky (matky) a vedlejšího účastníka (otce) proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 4. 2021 č. j. P 56/2020-2105, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 24. 5. 2021 č. j. P 56/2020-2134, tak, že (stručně shrnuto) rozsudek okresního soudu se v I. výroku v části, kterou bylo rozhodnuto o návrhu vedlejšího účastníka na změnu v úpravě svěření nezletilých vedlejších účastnic do péče, a v V. až VIII. výroku mění tak, že nezletilé se svěřují do střídavé péče rodičů. V péči stěžovatelky budou nezletilé od pátku každého lichého týdne od 16:00 hodin do následujícího pátku každého sudého kalendářního týdne do 16:00 hodin; v péči prvního vedlejšího účastníka pak budou od pátku každého sudého kalendářního týdne od 16:00 hodin do následujícího pátku lichého kalendářního týdne do 16:00 hodin; dále byla upravena péče o prázdninách a svátcích (I. výrok). Změněno bylo rovněž rozhodnutí okresního soudu o výživném (II. výrok). Řízení o odvolání stěžovatelky proti II. výroku rozsudku okresního soudu bylo zastaveno (III. výrok) a rozsudek okresního soudu byl ve IV. výroku změněn tak, že soud nahrazuje souhlas stěžovatelky k tomu, aby první vedlejší účastník podal přihlášku k zápisu první nezletilé vedlejší účastnice k povinné školní docházce do tam uvedené základní školy (IV. výrok). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (V. výrok).
3. Jde-li o úpravu péče o nezletilé (stížnostní argumentace směřuje výhradně proti ní - pozn. Ústavního soudu), krajský soud na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že byly splněny všechny předpoklady pro svěření nezletilých do střídavé péče rodičů. Konstatoval, že taková úprava péče odpovídá nejlepšímu zájmu nezletilých a rodiče rovněž splňují ve stejné míře kritéria vytyčená judikaturou Ústavního soudu. Splněna byla podle soudu i základní podmínka pro změnu předchozího pravomocného soudního rozhodnutí, jimiž byly nezletilé svěřeny do péče stěžovatelky: podstatná změna poměrů.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka citovala výroky soudních rozhodnutí vydaných v řízení, k čemuž uvedla, že posledně vydaný (ústavní stížností napadený) rozsudek krajského soudu považuje za nezákonný a odporující jejím ústavně zaručeným právům; avizovala, že odůvodnění ústavní stížnosti doplní v poskytnuté lhůtě.
5. Na základě výzvy Ústavního soudu stěžovatelka svou argumentaci doplnila. Namítla, že vhodnost střídavé péče nebyla posouzena znalcem a že krajský soud dostatečně nezkoumal, zda došlo k tak podstatné změně okolností, která mohla být podkladem změny rozhodnutí okresního soudu, a své závěry v tomto ohledu dostatečně neodůvodnil. Jeho rozhodnutí je též překvapivé, neboť představuje zásadní změnu dosavadní úpravy péče o nezletilé. Stěžovatelka měla být včas seznámena s odchylným právním názorem krajského soudu a měla být poučena o možnosti na něj adekvátním způsobem reagovat, což se však nestalo. Závěrem poukazuje na skutečnosti, které mají svědčit o nedostatcích ve výchovných kompetencích prvního vedlejšího účastníka.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Obecně platí, že v rodinných věcech Ústavní soud přistupuje k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů značně zdrženlivě. Tato zdrženlivost se odráží mimo jiné v tom, že ve věcech upravených v druhé části zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc soustředí pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak porušilo právo účastníka řízení na soudní ochranu. Rovněž je nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Už jen proto Ústavní soud nemůže tyto soudy nahrazovat ve výkonu pravomoci ve věcech úpravy péče o nezletilé.
8. Nutno uvést, že ačkoliv se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku krajského soudu v celém rozsahu, proti jeho II. až V. výroku nevznáší žádnou, natožpak ústavněprávní, argumentaci. Již proto nelze ústavní stížnost v této části hodnotit jinak než jako zjevně neopodstatněnou. K argumentaci stěžovatelky, jež směřuje proti I. výroku napadeného rozsudku, pak lze uvést následující.
9. Ústavní soud se předně neztotožňuje s tvrzenými nedostatky v dokazování a odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož je naopak zřejmé, že krajský soud podložil své závěry dostatečným množstvím důkazů, a že splnění podmínek pro svěření nezletilých do střídavé péče pečlivě zkoumal. K jeho posouzení Ústavní soud nemá s ohledem na výše nastíněné meze svého přezkumu zásadnějších výhrad.
10. Krajský soud kromě jiného podrobně vysvětlil, v čem spatřuje změnu poměrů, jež odůvodnila změnu předchozího soudního rozhodnutí, když zdůraznil zejména, že nezletilé jsou oproti jeho poslednímu rozhodování ve věci o dva roky starší a psychicky vyspělejší a druhá nezletilá již není kojena; přihlédl též ke zjištěnému přání první nezletilé, ke zlepšené komunikaci rodičů a v neposlední řadě i k tomu, že stěžovatelka v červnu 2020 protiprávně přemístila bydliště nezletilých do vzdálenosti zhruba 250 km od jejich původního bydliště, čímž nezletilým na několik měsíců značně ztížila uskutečňování styku s prvním vedlejším účastníkem (viz blíže zejména body 30 až 33 odůvodnění rozsudku krajského soudu).
11. Pro úplnost je nezbytné připomenout též to, že ačkoliv byly nezletilé až do napadeného rozhodnutí krajského soudu svěřeny do stěžovatelčiny výlučné péče, jejich styk s prvním vedlejším účastníkem byl upraven široce (ve dvoutýdenním cyklu trávily celkově 8 dní u stěžovatelky a 6 dní u prvního vedlejšího účastníka). Změnu, k níž došlo napadeným rozsudkem, tak dle Ústavního soudu (v rozporu s přesvědčením stěžovatelky) fakticky nelze vnímat jako natolik zásadní, a to ani pro nezletilé, ani pro jejich rodiče. Na to ostatně upozornil sám krajský soud, který k tomu doplnil, že nynější rozhodnutí je nutno vnímat též v souvislosti s jeho dřívějším rozhodnutím ve věci ze dne 28. 11. 2019. Potvrdil-li v něm totiž rozsudek okresního soudu o svěření nezletilých do péče matky, učinil tak zejména z důvodu, že rodiče se na péči i širokém styku nezletilých s prvním vedlejším účastníkem před krajským soudem sami ústně dohodli, a krajský soud tak upřednostnil takové rozhodnutí, jež odpovídalo tehdejší shodné vůli rodičů (srov. bod 13 a 30 odůvodnění rozsudku krajského soudu).
12. Stěžovatelka dále namítá, že napadené rozhodnutí je překvapivé, neboť ji krajský soud neseznámil se svým odchylným právním názorem, v důsledku čehož nemohla svou argumentaci vhodně přizpůsobit.
13. Poučovací povinnost soudu je zakotvena v §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Účelem uvedeného ustanovení je předejít tomu, aby účastník řízení byl ve sporu neúspěšný pouze z důvodu, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, aniž věděl, že taková břemena ho stíhají [nález ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 4495/12 (N 87/69 SbNU 385, bod 11 odůvodnění); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou též dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zákaz překvapivých rozhodnutí ovšem neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese rozhodnutí; znamená však, že účastníci musejí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat [viz např. nález ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17 (N 34/88 SbNU 479)].
14. Účelem §118a odst. 2 občanského soudního řádu je pak zajistit, aby ten z účastníků, jenž se mýlí v právní kvalifikaci posuzovaného právního vztahu (tedy v tom ohledu, jaké právní normy mají být v dané věci použity), nebyl v důsledku toho zkrácen na svém právu tvrdit relevantní skutečnosti a navrhovat k jejich prokázání důkazy (jde o projev principu, že účastník řízení není povinen "znát právo", neboť to je povinností soudu). Jinak řečeno, předmětem poučovací povinnosti podle uvedeného ustanovení není informace o tom, jak soud míní rozhodnout, ale na základě jakých právních norem tak učiní (usnesení ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3025/18).
15. S ohledem na okolnosti posuzované věci a na právě řečené je zřejmé, že potřeba poučit stěžovatelku v řízení před krajským soudem nevznikla a že napadené rozhodnutí vadou překvapivosti zatíženo není. Stěžovatelka si byla vědoma toho, že jádrem sporu je úprava péče o nezletilé (spolu s úpravou výživného a dalších pro nezletilé významných záležitostí, na nichž se rodiče neshodli), a stejně tak si musela být s ohledem na odvolání prvního vedlejšího účastníka vědoma toho, že je zde přinejmenším možnost, že krajský soud přistoupí ke změně rozhodnutí okresního soudu a svěří nezletilé do střídavé péče rodičů. Nejen z napadeného rozsudku, ale též z předchozích soudních rozhodnutí, jež byla přiložena k ústavní stížnosti, je zjevné, že stěžovatelka měla v řízení dostatek prostoru účinně argumentovat ke všem soudy posuzovaným okolnostem věci, čehož povětšinou i využila. O překvapivosti napadeného rozsudku tak nelze vůbec hovořit.
16. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2022
Josef Fiala
předseda senátu