ECLI:CZ:US:2022:4.US.729.22.1
sp. zn. IV. ÚS 729/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky J. J., zastoupené Mgr. Ivou Jermanovou, advokátkou sídlem Lumiérů 579/36, Praha 5 - Barrandov, proti usnesení Městského soudu v Praze dne 14. února 2022 č. j. 20 Co 46/2022-485 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 16 C 191/2018-468, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a M. Ch., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 14. 3. 2022 doručena ústavní stížnost podle §72 odst. 1 písm. a) a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že porušují její práva na soudní ochranu a na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 16 C 191/2018, který si Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, se podává, že napadeným rozsudkem obvodní soud vyhověl žalobě vedlejší účastnice o určení jejího vlastnického práva k označeným nemovitostem (I. až V. výrok), rozhodl o tom, že vedlejší účastnice nemá právo na náhradu nákladů řízení (VI. výrok), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 2 432 Kč (VII. výrok) a stanovil, že náklady soudního poplatku nese Česká republika (VIII. výrok). Rozhodnutí odůvodnil tak, že kupní smlouvy, na jejichž základě vedlejší účastnice převedla vlastnické právo k nemovitostem vymezeným v I. až V. výroku rozsudku na stěžovatelku, byly absolutně neplatné pro duševní nezpůsobilost vedlejší účastnice k těmto právním jednáním, pročež ta je stále jejich vlastníkem. Obvodní soud přitom vyšel z obsahu znaleckých posudků, podle nichž vedlejší účastnice trpí středně těžkou až těžkou demencí způsobující, že její rozpoznávací a ovládací schopnosti jsou vzhledem k povaze předmětných právních jednání vymizelé. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodnil obvodní soud odkazem na §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Přestože byla vedlejší účastnice v řízení plně úspěšná, existovaly zde důvody hodné zvláštního zřetele, proč jí náhradu nákladů řízení nepřiznat. Obvodní soud zejména zdůraznil, že stěžovatelka nebyla jako laik schopna řádně posoudit duševní stav vedlejší účastnice a neměla v úmyslu se na ní majetkově obohatit.
3. Městský soud napadeným rozsudkem k odvolání vedlejší účastnice změnil VI. výrok rozsudku obvodního soudu tak, že přiznal vedlejší účastnici s odkazem na §142 odst. 1 o. s. ř. plnou náhradu nákladů řízení ve výši 296 208 Kč. Podmínky pro použití moderačního oprávnění soudu podle §150 o. s. ř. podle něj nebyly naplněny, navíc s jeho využitím nebyli účastníci řízení předem seznámeni.
4. Stěžovatelka namítá nedostatek podmínek řízení pro "nezpůsobilost vedlejší účastnice být účastníkem řízení". Tento nedostatek řízení byl podle ní neodstranitelný, pročež již obvodní soud měl podle ní řízení zastavit. Soudy se podle stěžovatelky neměly spokojit "s následným rozhodnutím opatrovnického soudu, který ustanovené opatrovnici udělil dodatečný souhlas k zahájení řízení". V ústavní stížnosti stěžovatelka několikrát uvádí, že "na straně vedlejší účastnice byl ke dni zahájení řízení nedostatek způsobilosti být účastníkem". Napadeným rozhodnutím stěžovatelka vytýká rovněž nesoulad jejich závěrů s předloženými důkazy a "nezohlednění základních pravidel morálky a dobrých mravů". Uvádí dále, že "nesouhlasí s pojetím institutu dovolání, jak je prezentován v občanském soudním řádu a v judikatuře Nejvyššího soudu", neboť neposkytuje ochranu základních práv a svobod co do výroku
o náhradě nákladů řízení.
5. Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Ta se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat (srov. usnesení ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 2947/20 nebo ze dne 10. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 196/21, veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. V posuzované věci byla ústavní stížnost podána za situace, kdy stěžovatelka (v petitu ústavní stížnosti i argumentačně) napadá mimo jiné rozhodnutí obvodního soudu, proti němuž však, na rozdíl od vedlejší účastnice, nepodala odvolání. Má-li stěžovatelka za to, že obvodní soud nezohlednil "základní pravidla morálky a dobrých mravů", popř. že je jeho rozhodnutí stiženo vadou spočívající v nedostatku podmínek řízení, mohla tyto námitky uplatnit v odvolání, což však neučinila. Již z tohoto důvodu je ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí obvodního soudu nepřípustná.
7. Stejnou vadou má být podle stěžovatelky stiženo rovněž rozhodnutí městského soudu, když ani ten nezastavil řízení vzdor jí tvrzenému nedostatku podmínek pro jeho vedení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovaně namítá "nezpůsobilost vedlejší účastnice být účastníkem řízení", tj. nedostatek procesní osobnosti, nikoliv procesní nezpůsobilost.
8. Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení (tzv. nedostatek procesní osobnosti) je však samostatným zmatečnostním důvodem podle §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Přestože se jej stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem dovolává a na jeho základě požaduje zrušení napadených rozhodnutí, žalobu pro zmatečnost nepodala. Posouzení toho, zda byl konkrétní zmatečnostní důvod naplněn, či nikoliv, a není-li zde dána výjimka podle §230 o. s. ř., náleží primárně soudům v řízení o žalobě pro zmatečnost, nikoliv Ústavnímu soudu. V opačném případě by totiž Ústavní soud nerespektoval zásadu subsidiarity ústavní stížnosti (viz bod 5).
9. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že byť by stěžovatelka ve skutečnosti chtěla jako zmatečnostní důvod uplatnit "pouhou" procesní nezpůsobilost vedlejší účastnice v důsledku jejího duševního stavu, a tudíž by nebyla oprávněna podat pro tento důvod žalobu pro zmatečnost (viz DOLEŽÍLEK, J. In SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., DOLEŽÍLEK, J. a kol. Občanský soudní řád. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1012), mohla tuto vadu, spolu s dalšími tvrzenými pochybeními obvodního soudu, namítat v odvolání. Stěžovatelkou tvrzený nedostatek podmínek řízení je totiž odvolacím důvodem podle §205a písm. a) o. s. ř. Ani této možnosti stěžovatelka nevyužila. Naproti tomu se bez dalšího domáhá právní ochrany přímo u Ústavního soudu.
10. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž neshledal důvody pro uplatnění výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) téhož zákona, kterých se stěžovatelka ostatně ani nedovolává. Z toho důvodu soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
JUDr. Radovan Suchánek, v. r.
soudce zpravodaj