ECLI:CZ:US:2022:4.US.731.21.2
sp. zn. IV. ÚS 731/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany S. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Josefem Seifertem, advokátem, sídlem Šimkova 1224/2b, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 8 Tdo 1152/2020-441, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. dubna 2020 č. j. 2 To 10/2020-410 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. října 2019 č. j. 2 T 104/2019-363, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavní práva vyplývající z čl. 7 odst. 1, čl. 10, čl. 32, čl. 36 až 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a soudního spisu vedeného Okresním soudem v Šumperku pod sp. zn. 2 T 104/2019 se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem tento soud stěžovatelku uznal vinnou ze spáchání jednak přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2 a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a dále přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) a odst. 3 písm. a) a b) trestního zákoníku. Stručně uvedeno, prvního z uvedených trestných činů se stěžovatelka podle okresního soudu dopustila tak, že na policii při podání vysvětlení opakovaně úmyslně nepravdivě obvinila svého bývalého manžela z jednání, majícího znaky pohlavního zneužití a znásilnění jejich nezletilého syna (strkání prstů do konečníku, líbání se s ním, chytání a tahání za přirození). Zároveň syna naváděla, jak má ve věci vypovídat. Druhého z trestných činů se stěžovatelka podle rozsudku dopustila tak, že naváděla a manipulovala své nezletilé děti, co mají vypovídat a jaké mají na videozáznamu předvádět závadové sexuální chování, které si měli osvojit u otce, což může přinejmenším jedno z dětí psychicky poškodit. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. K závěru o stěžovatelčině vině dospěl zejména na základě svědeckých výpovědí a znaleckých posudků. Obhajobu stěžovatelky označil za nevěrohodnou. Svědci, kteří vypovídali ve prospěch stěžovatelky, uváděli pouze skutečnosti, které věděli od ní. Stěžovatelčina tvrzení byla podpořena výpovědí jejího syna, která však byla znalecky vyhodnocena jako nevěrohodná a ovlivněná další osobou, na níž je syn citově závislý. Ani žádný ze znaleckých posudků, vypracovaných pro opatrovnická řízení, nepotvrdil opačné závěry. Stěžovatelčino nařčení poškozeného tak zůstává zcela důkazně nepodložené.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil se závěry okresního soudu, jehož skutková hodnocení doplnil v tom směru, že stěžovatelka neohlásila pohlavní zneužívání ani lékařce dětí (po níž chtěla potvrzení, aby nemusela předávat děti otci) a nevyužila doporučené dětské psychologické terapie. Při kontaktech nezletilého s otcem ve školce nebyly žádné problémy či změny chování nezletilého, který se o rodičích ve školce nikterak nevyjadřoval. Podezření o nevhodném sexuálním chování stěžovatelka poprvé vyjádřila již v listopadu 2017, avšak s odborníky tuto situaci nikterak neřešila. Teprve v červnu 2018 po podání trestního oznámení žádala novou lékařku o registraci dětí s tím, že je má otec pohlavně zneužívat. Důvodem pro takové jednání byla podle krajského soudu nespokojenost s postupem původní lékařky, která odmítala "jít stěžovatelce na ruku" v zamezování kontaktů dětí s otcem. Za nedůvodný označil krajský soud návrh stěžovatelky k vypracování revizního znaleckého posudku, neboť v dané věci nebyl vypracován žádný znalecký posudek (všechny čtené znalecké posudky byly provedeny v jiných řízeních). Závěr o vině stěžovatelky nebyl postaven toliko na jediném znaleckém posudku. Vina stěžovatelky byla prokázána výpovědí poškozeného a jeho manželky a řadou listinných důkazů, jež byly přejaty z dalších spisů. Jde zejména o zprávy orgánů sociálně právní ochrany dětí, mediátorů, opatrovnická rozhodnutí a lékařské zprávy, z nichž vyplynulo, že stěžovatelka nepředávala děti poškozenému a v podstatě odmítala tuto situaci řešit. To byl podle znaleckých zkoumání důsledek nesmíření se s rozchodem s poškozeným, který pociťovala jako křivdu a zradu, z čehož dovozovala své právo určovat si podmínky. K podání trestního oznámení přistoupila stěžovatelka 21 dní po rozvodu manželství. Závěry znalkyně Vojtíškové (zkoumající výpověď nezletilého o pohlavním zneužívání) nevykazují podle soudu žádná pochybení, neboť odpovídají ostatním důkazům. Naopak v trestním řízení, vedeném proti poškozenému, bylo jednoznačně prokázáno, že se žádného zavrženíhodného jednání vůči synům nedopustil a že nezletilý byl manipulován a instruován stěžovatelkou.
4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se nejprve ztotožnil s rozsahem provedeného dokazování a neprovedení revizního znaleckého posudku. I přes terminologickou nepřesnost návrhu obhajoby lze považovat znalecké zkoumání nezletilých za nadbytečné, jelikož zjišťované skutečnosti byly již prokázány dalšími důkazy. Totéž platí o omezeném výslechu svědkyně Jílkové, která vypovídala pouze o tom, co jí řekla stěžovatelka. Závěry soudů nižších stupňů nejsou podle Nejvyššího soudu v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je toho názoru, že závěr o vině je doložen stejným souborem důkazů, jaký uvedl krajský soud. Všechny tyto důkazy obhajobu stěžovatelky spolehlivě vyvracejí. Stěžovatelka se trvale snažila zabránit kontaktu otce a dětí. Ze znaleckého zkoumání pak vyplývá, že stěžovatelka nezletilého instruovala, jak má nepravdivě vypovídat. Žádné pochybení Nejvyšší soud neshledal ani v právní kvalifikaci stěžovatelčina jednání.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že soudy prováděly a hodnotily důkazy jednostranně, toliko v její neprospěch. Soudy vycházely z neúplných odborných vyjádření, které odmítly podrobit hlubší analýze. Rovněž zlehčovaly důkazy ve prospěch stěžovatelky (případně svědky nenechaly o věci mluvit), a to včetně dalšího odborného vyjádření (bývalého soudního znalce). Z něj mimo jiné vyplývá, že znalecké zkoumání, z něhož vycházely soudy, nesplňuje požadavky kladené na ně judikaturou Ústavního soudu a vědeckými standardy ověřitelnosti. Údajně usvědčující znalecké zkoumání je tedy nepřezkoumatelné. Soudy dále několik svědeckých výpovědí buď vůbec nepřipustily, nebo svědkům neumožnily se k věci celistvě vyjádřit. Hodnocení výpovědi poškozeného (a jeho manželky) postrádá zohlednění jejich zájmu na výsledcích trestního řízení (dostat nezletilé děti do své péče, což se už stalo). Stěžovatelka namítá, že její jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno, neboť nikterak poškozeného neobvinila ze spáchání trestného činu, nýbrž pouze upozornila na nezvyklé chování dětí. Stěžovatelka byla navíc odsouzena i na základě neexistujícího důkazu, a to videozáznamu obou dětí hrajících si ve vaně. Toto video však není součástí spisu (je zmíněno právě jen v nepřezkoumatelném znaleckém zkoumání) a nepodařilo se je dohledat. K tomu stěžovatelka doplňuje, že vanu v bytě nemá. Původ a obsah tohoto údajného videa je tedy neznámý. Stěžovatelka je toho názoru, že soudy v dané věci ignorovaly zájem na ochranu dětí, jež vedl stěžovatelku k řešení celé události. Za křivé obvinění lze odsoudit pouze osobu, jejíž tvrzení bylo vyvráceno.
III.
Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele
6. Soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření dalším účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.
7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že námitky stěžovatelky považuje za zjevně neopodstatněné a odkázal na napadené rozhodnutí.
8. Krajský soud uvedl, že ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou. Napadené rozhodnutí splňuje všechny náležitosti, které na něj klade právní řád.
9. Okresní soud uvedl, že s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti se vypořádal již v trestním řízení. Proto plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
10. Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že se stěžovatelčinými námitkami se soudy již vypořádaly. V podrobnostech odkázalo na napadená rozhodnutí a navrhlo ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost. Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci, stejně jako Okresní státní zastupitelství v Šumperku se k návrhu nevyjádřilo. Protože obě státní zastupitelstva byla poučena, že v takovém případě se bude mít za to, že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdávají, nebylo s nimi již dále jednáno.
11. Ústavní soud zaslal uvedená vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. V ní stěžovatelka zopakovala základní argumenty z ústavní stížnosti a uvedla, že odsouzení za trestný čin mělo významný dopad do jejího osobního života, neboť v jeho důsledku přišla o možnost pečovat o své děti.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
14. Je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v mezích stanovených mu trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nadto Ústavní soud zasahuje v situaci tzv. opomenutých důkazů, anebo založí-li soudy své rozhodnutí na důkazech pořízených anebo provedených způsobem rozporným se zákonem.
15. Takové ústavněprávní pochybení v postupu soudů Ústavní soud neshledal. Jde-li o opomenuté důkazy a námitky, dospěl Ústavní soud k závěru, že soudy se se všemi stěžovatelčinými návrhy vypořádaly ústavně souladným způsobem.
16. Za zavádějící nicméně považuje Ústavní soud až kategoricky znějící závěr, že v dané věci nebylo možné provést tzv. revizní znalecký posudek, který budí dojem, jako by znalecký posudek z jiného trestního řízení nemohl být podroben další odborné analýze. Takový závěr by byl zjevně neudržitelný, neboť názory znalce, provedené jako důkaz v jakékoliv formě, jsou vždy jen jedním z důkazů a musí existovat možnost jejich přezkumu a kritiky. Znalecké posudky, ať už jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou tudíž vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudu, který je v konečném důsledku nad všemi znalci (srov. např. usnesení ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4463/12, ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 2679/13 (U 9/73 SbNU 993) nebo nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14 (N 183/79 SbNU 79); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Nejde však o závěr, pro nějž by měl Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušit, neboť pro další znalecké zkoumání nebyly v dané věci splněny zákonné podmínky. Soudy se obsahem znaleckého posudku, jakož i jeho významem pro celou důkazní situaci zabývaly a dospěly k důvodnému závěru, že znalecký posudek neobsahuje ani vnitřní rozpory, ani není v rozporu s dalšími provedenými důkazy (s výjimkou výpovědi stěžovatelky). V takové situaci neměly soudy podle Ústavního soudu povinnost provádět další odborné zkoumání dané věci. Jak již bylo uvedeno výše, je znalecký posudek především podkladem pro rozhodnutí soudu. Není tedy rozhodující, nakolik jeho závěry dostojí představám jiných osob (např. dalších znalců). Soudy se tomu, nakolik daný posudek splňuje zákonné požadavky, věnovaly, a Ústavnímu soudu nepřísluší tento jejich závěr přezkoumávat.
17. Dále nelze přisvědčit ani tomu, že by mezi závěry obecných soudů a obsahem provedených důkazů existoval tzv. extrémní rozpor. Každý ze závěrů soudů je podložen některým ze zákonně provedených důkazů a vina stěžovatelky je prokázána souborem nepřímých důkazů. Stěžovatelka se u Ústavního soudu fakticky domáhá přehodnocení provedených důkazů a běžných rozporů mezi nimi. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Soudy podrobně a logicky vyhodnotily všechny provedené důkazy. Namítá-li stěžovatelka, že byla odsouzena na základě neexistujícího důkazu, pak ani této námitce nelze přisvědčit. Soudy ve svých rozhodnutích žádný videozáznam, který by neprovedly, nehodnotily. Zmiňují-li jej jiné orgány činné v trestním řízení anebo listiny z přípravného řízení, je to pro posouzení ústavní konformity odsuzujících rozsudků nerozhodné. S námitkou, že stěžovatelka poškozeného neobvinila z trestného činu, se velmi podrobně a v souladu s ústavním pořádkem vypořádal Nejvyšší soud, na jehož odůvodnění lze proto beze zbytku odkázat.
18. Soudy se podle Ústavního soudu nedopustily žádné kvalifikované vady a ústavně souladným způsobem prokázaly, že stěžovatelka lživě obvinila svého bývalého manžela ze sexuálních útoků na děti. Ústavní soud se nemůže ztotožnit s jejím názorem, že soudy jakkoliv nezohlednily jejich nejlepší zájem podle čl. 3 Úmluvy. Naopak z postupu soudů (a to i v opatrovnickém řízení) je zřejmé, že zájem dětí soudy velmi pečlivě zohledňovaly. Přitom nezbývá než uzavřít, že orgány činné v trestním řízení vyčerpaly všechny přiměřené možnosti, aby zjistily okolnosti nasvědčující tomu, že na stěžovatelčiných dětech byla páchána sexuální trestná činnost. Další neustálé opakování znaleckého zkoumání (pouze pro nespokojenost stěžovatelky s jeho výsledkem) není zásadně v nejlepším zájmu jejích dětí, ani součástí požadavku na účinné vyšetřování.
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
20. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle §9 ve spojení s §10 odst. 3 rozvrhu práce, neboť stálý člen IV. senátu Pavel Šámal byl z projednávání a rozhodování věci vyloučen usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021 č. j. IV. ÚS 731/21-17.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu