ECLI:CZ:US:2022:4.US.78.22.1
sp. zn. IV. ÚS 78/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Micheala Doyle Foliho, zastoupeného Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou, sídlem Josefská 504/8, Brno, proti vyrozumění Krajského úřadu Jihočeského kraje, Odboru právního a krajského živnostenského úřadu, Oddělení správního, ze dne 5. listopadu 2021 č. j. KUJCK 121965/2021 a usnesení Městského úřadu v Písku, Odboru vnitřních věcí, Oddělení přestupků, ze dne 14. září 2021 č. j. MUPI/2021/37393, za účasti Krajského úřadu Jihočeského kraje, Odboru právního a krajského živnostenského úřadu, Oddělení správního a Městského úřadu v Písku, Odboru vnitřních věcí, Oddělení přestupků, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních orgánů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 10, 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Městského úřadu v Písku, Odboru vnitřních věcí, Oddělení přestupků (dále jen "městský úřad") bylo zastaveno přestupkové řízení proti Karlu Bauerovi (dále jen "obviněný") vedené pro podezření ze spáchání skutku spočívajícím v tom, že chytil stěžovatele za jeho pravou paži, při potyčce s ním spadli na zatravněnou plochu, kde stěžovatele následně zpacifikoval do příjezdu příslušníků Policie České republiky (dále jen "policie"), čímž mu způsobil blíže konkretizovaná poranění. Městský úřad dospěl k závěru, že daný skutek není přestupkem. Původně byla ve věci podána obžaloba, avšak Okresní soud v Písku (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 2. 10. 2020 č. j. 11 T 105/2019-812 postoupil věc městskému úřadu s tím, že nejde o trestný čin, ale mohlo by jít o přestupek. Správní orgán nenařídil ústní jednání, neboť pro objasnění věci postačovaly důkazy provedené v trestním řízení. Po vyhodnocení těchto důkazů dospěl městský úřad k závěru, že obviněný jednal v nutné obraně. Stěžovatel stál sice zády k obviněnému, avšak nečekaně se ohnal loktem, přičemž obviněný zareagoval uhnutím a sevřením jeho ruky. Při přetahování upadli na zem, kde obviněný stěžovatele zpacifikoval a vyčkal v této pozici příjezdu policie. Obviněný se tak vyhnul aktivnímu útoku a bránil dalším potenciálním útokům. Správní orgán se neztotožnil s názorem okresního soudu, že útok bylo možné odrazit s menší razancí. Jde-li o jednání stěžovatele, ten v průběhu trestního řízení často nespolupracoval a svou verzi skutkových okolností několikrát změnil, pročež může být jeho výpověď těžko důkazem o vině obviněného. Jeho nevěrohodnost potvrdil i okresní soud.
3. Stěžovatel podal ke Krajskému úřadu Jihočeského kraje, Odboru právnímu a krajského živnostenského úřadu, Oddělení správnímu (dále jen "krajský úřad") podnět k provedení přezkumného řízení. Napadeným vyrozuměním krajský úřad stěžovatele informoval, že se s rozhodnutím městského úřadu ztotožnil v meritorní části. Městský úřad se sice dopustil některých procesních pochybení, ta však neměla vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Zejména měl městský úřad zvláštním výrokem rozhodnout o uplatněném nároku na náhradu škody, což může učinit ještě následně. Zastavení přestupkového řízení však podle krajského úřadu bylo v souladu s provedenými důkazy.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že ačkoliv byl v daném přestupkovém řízení v postavení poškozeného, nebyl vyrozuměn o zahájení přestupkového řízení a neměl tak možnost uplatnit nárok na náhradu škody. Když jej přesto později uplatnil, nebyl seznámen se stanoviskem obviněného a nemohl tak reagovat na jeho argumenty. Nakonec správní orgán o uplatněném nároku nerozhodl. Ve věci nebylo konáno ústní jednání, přestože šlo o věc skutkově i právně složitou. Dále stěžovatel namítá, že správní orgány dospěly k nesprávnému skutkovému závěru (odlišnému navíc od závěru trestního soudu) o nutné obraně obviněného. Tento závěr zpochybňují předložené důkazy. Stěžovatel se celou dobu choval pasivně a neagresivně. S tím se správní orgány nevypořádaly, pročež stěžovatel považuje jejich rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Žádnou z uvedených chyb nenapravil ani odvolací orgán.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), stejně jako nemůže být ani součástí instančního postupu v soustavě orgánů veřejné správy a při rozhodování o ústavních stížnostech nemůže pokračovat v řízení o pravomocně ukončené správní věci. Své pravomoci vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k ochraně ústavnosti, tj. k rozhodování o tom, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena součástmi ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
7. Těžiště stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozhodnutí správních orgánů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do postavení, které mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší. Proto se dále Ústavní soud soustředil na to, zda v posuzované věci existuje extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními správních orgánů a z nich vyvozenými právními závěry.
8. První skupinu stěžovatelových námitek tvoří tvrzení o porušení jeho procesních ústavních práv. K tomu je v první řadě třeba poznamenat, že porušení procesních předpisů nepředstavuje bez dalšího porušení ústavních práv, tím spíše pak důvod pro vyhovění ústavní stížnosti a zrušení meritorního rozhodnutí. Pochybení městského úřadu vyhodnotil již krajský úřad a dospěl k logickému a přesvědčivému závěru, že tato pochybení neměla vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí.
9. To platí tím spíše v rovině hodnocení jeho ústavnosti, neboť ústavní pořádek nezaručuje (domnělému) poškozenému v přestupkovém řízení stejná práva jako v řízení trestním, které je zčásti ovládáno jinými principy. Vzhledem k tomu, jaké sankce obviněnému v přestupkovém řízení hrozily, a vzhledem k tomu, že v dané věci byly dodrženy standardy tzv. účinného vyšetřování (ani stěžovatel nenamítal opak), má stěžovatel k dispozici prostředky občanského práva, jimiž se může v soudním řízení domoci v podstatě totožného výsledku. Není porušením ústavního pořádku, dojde-li v takové důkazní situaci (viz níže) k zastavení přestupkového řízení.
10. Rovněž tak nelze napadená rozhodnutí označit za nepřezkoumatelná. Je z nich patrný předmět řízení, rozhodnutí o něm, jakož i důvody, pro něž bylo shora uvedeným způsobem rozhodnuto.
11. Jde-li o námitky nesprávně zjištěného skutkového stavu, pak Ústavnímu soudu ani v trestním řízení (tím méně v přestupkovém) nenáleží přehodnocovat provedené důkazy. To platí tím spíše v situaci, rozhodly-li správní orgány v souladu s pravidlem in dubio pro reo. Jejich postupu tak nelze nic vytknout, nehledě na to, že ostatně většinu skutkových závěrů převzaly z rozhodnutí trestního soudu (viz sub 2). Správní orgány přesvědčivě popsaly zejména důvody, pro něž nelze stěžovatelovým tvrzením (zopakovaným v ústavní stížnosti) přisvědčit. Pro úplnost lze na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
12. Namítá-li stěžovatel, že správní orgány nerespektovaly závěr trestního soudu o nutné obraně obviněného, pak ani v tom nelze spatřovat porušení jeho ústavně zaručených práv. Obdobně jako soudy v občanskoprávním řízení [srov. např. nález ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1424/09 (N 49/64 SbNU 607); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], jsou rovněž správní orgány vázány toliko výrokem trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo je za něj odpovědný. Od odůvodnění rozhodnutí trestního soudu se mohou odchýlit, shledají-li k takovému postupu závažné důvody. Svůj odlišný právní názor musí dostatečně odůvodnit [srov. např. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1391/15 (N 10/80 SbNU 125)]. Tyto podmínky byly v dané věci splněny, neboť správní orgány logicky a přesvědčivě popsaly, z jakých důvodů vyhodnotily reflexivní jednání obviněného jako nutnou obranu. Ostatně vyjádření okresního soudu trpí v tomto směru určitými nedostatky, neboť splnění podmínek nutné obrany dostatečně nehodnotí a k této okolnosti toliko uvádí, že bylo v možnostech obviněného zastavit útočné jednání stěžovatele s mnohem menší razancí. Jednak není zřejmé, jaké způsoby obrany měl okresní soud na mysli, ale především v jeho rozhodnutí absentuje přesvědčivé odůvodnění toho, zda obviněný (a v které fázi incidentu) přistoupil ke "zcela zjevně nepřiměřené obraně", jak vyžaduje zákon (ať už §29 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, anebo §25 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich). Naproti tomu hodnocení situace provedené správními orgány je komplexní a přesvědčivé.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu