ECLI:CZ:US:2022:4.US.786.22.1
sp. zn. IV. ÚS 786/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bořivoje Pauka, zastoupeného Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem, sídlem Veselá 169/24, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2021 č. j. 26 Cdo 3231/2021-682, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti HASSO, spol. s r. o., sídlem Ve Svahu 482/5, Praha 4 - Podolí, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že jím bylo ohroženo i jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 5. 2018 č. j. 37 C 158/2004-436 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 1 376 402 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 6 179 962 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 26. 5. 2021 č. j. 19 Co 168/2019-658 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 605 350 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I), ve zbývajícím rozsahu výrok I změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II), ve výroku II tento rozsudek potvrdil (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV) i odvolacího řízení (výrok V).
4. Výroky II a III rozsudku odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním (k jeho obsahu a hodnocení viz níže), které však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, a to z důvodu, že neobsahovalo údaj o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 ve spojení s §237 a 238a o. s. ř.), a nebyl v něm řádně vymezen dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., a pro tyto vady tak nešlo v dovolacím řízení pokračovat. Současně stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 44 092 Kč.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel tvrdí, že o přípustnosti dovolání rozhodoval Nejvyšší soud natolik "přísně formalisticky", že to představuje denegatio iustitiae. Důvody napadeného rozhodnutí jsou podle stěžovatele slovní ekvilibristikou, a poukaz Nejvyššího soudu na prejudikaturu k předpokladům přípustnosti dovolání vůbec nepostihuje jádro věci, natož její ústavněprávní rozměr. Odmítá, že by "dostatečně nevymezil otázku přípustnosti dovolání" a že by zaměňoval přípustnost dovolání za jeho důvody.
6. V návaznosti na to stěžovatel argumentuje tím, že z důvodů zakládajících přípustnost dovolání vybral "nedostatek prejudikatury" a opakovaně jej argumentoval v právní otázce formulované v bodě IV písm. B dovolání. Zde Nejvyššímu soudu předložil otázku, zda "[l]ze rozsah užívání nemovitosti spoluvlastníkem při absenci dohody o užívání a fyzickém neužívání druhým spoluvlastníkem vyjádřit jen finančně, podílem výnosu z celé nemovitosti, aniž by se přihlíželo k prostorovému stanovení rozsahu (nad)užívání? A dále aniž by se přihlíželo ke stavební a územní dispozici, ekonomické a obchodní atraktivitě, jakož i ke znaleckému ocenění poměrem spoluvlastnickým zlomků pevně daného rozsahu nadužívání?" Tato otázka podle stěžovatele jednoznačně zakládá přípustnost dovolání, je otázkou právní a nesměřuje nijak ke (znovu)zjišťování skutkového stavu ani nepolemizuje s tím, jak v předchozím řízení byl zjištěn skutkový stav.
7. Jde-li o důvody dovolání, ty stěžovatel, jak dále uvádí, vykazoval jako nesprávné právní posouzení počátku běhu a délky promlčecí doby a zprostředkovaně povahy bezdůvodného obohacení získaného vedlejší účastnicí na jeho úkor. Tvrdil také, že bezdůvodné obohacení bylo získáno úmyslně, přičemž dodal argumenty o vědomosti vedlejší účastnice o udržování protiprávního stavu. To Nejvyšší soud chybně vyložil jako snahu přivést řízení k přezkoumání skutkových otázek. Podle stěžovatele lze tímto způsobem odmítnout v podstatě jakékoliv (jakkoliv formulované) dovolání. Takový postup se stěžovateli, poukazujícímu na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2000 sp. zn. III. ÚS 150/99 (N 9/17 SbNU 73) a ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), jeví jako "extrémně nespravedlivý", protože Nejvyšší soud hledá procesní důvody, aby se položenou otázkou nemusel zabývat, a to ještě za situace, kdy by výsledkem posouzení mohlo být významné doplnění judikatury.
8. Stěžovatel dále vyslovuje domněnku, že položená otázka nebyla dosud judikaturně řešena, přičemž odmítá, že by šlo o skutkové otázky, a dovolává se nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 3733/15 (N 186/87 SbNU 55) a povinnosti soudu posuzovat procesní úkon podle jeho obsahu. V této souvislosti tvrdí, že by Nejvyšší soud při dobré vůli mohl jeho myšlenkové pochody postihnout. V další části opakuje svou argumentaci s tím, že v tomto sporu i v jiných "spoluvlastnických" sporech nebylo rozhodnuto tak, jak by mělo z této argumentace plynout, což naznačuje možnost judikaturního odklonu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádné takové prostředky neměl k dispozici.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s tím, že Nejvyšší soud odmítl jím podané dovolání, přičemž tvrdí, že jeho obsah posoudil formalisticky, v důsledku čehož došlo k tzv. odmítnutí spravedlnosti. Těžiště ústavní stížnosti pak spočívá v polemice s tím, jak Nejvyšší soud vyložil a použil příslušná ustanovení občanského soudního řádu, tj. podústavní právo, v návaznosti na obsah podaného dovolání. Podle stěžovatele (dle všeho) mají být závěry Nejvyššího soudu zcela nepřiměřené, kolidující s jeho ústavně zaručeným základním právem na přístup k (dovolacímu) soudu.
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že dovolacím důvodem může být jen nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž podle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. je povinností dovolatele v dovolání označit, jaké konkrétní právní posouzení pokládá za nesprávné, a vysvětlit, z jakého důvodu tomu tak má být, a to tak, aby se z dovolání (alespoň) podávala konkrétní právní otázka, kterou by měl Nejvyšší soud v dovolacím řízení řešit (není-li tedy dovolatelem přímo formulována), přičemž tato otázka musí naplňovat některý ze zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání, tedy že u takto konkrétně vymezené právní otázky je dovolatel povinen uvést, v čem shledává přípustnost dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), tj. konkrétně který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. pokládá za splněný a proč tomu tak má být - to pak (v závislosti na tom kterém předpokladu) specifikací ustálené rozhodovací praxe, resp. konkrétní judikatury dovolacího soudu (příp. Ústavního soudu), od které se měl odvolací soud odchýlit či která není jednotná anebo od které by se nyní měl dovolací soud odchýlit.
13. Stěžovatel v bodě 18 dovolání formuloval dvě otázky. K první z nich ("Jestliže z dokazování vyplývá, že žalovaný věděl o tom, že se mu dostává bezdůvodného obohacení a z jeho jednání plyne, že toto obohacení získat chce a i toto je podloženo dokazováním, jak lze usoudit na nedostatek úmyslu?") Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel sice vymezil judikaturu dovolacího soudu a Ústavního soudu, avšak přezkum okolností, z nichž dovozuje údajný úmysl vedlejší účastnice získat bezdůvodné obohacení, je otázkou skutkovou, takže svým dovoláním brojí proti závěru odvolacího soudu prostřednictvím skutkových námitek, a uplatňuje tak dovolací důvod, který nemá k dispozici (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
14. Stěžovatel má za to, že by tímto způsobem mohl dovolací soud odmítnout každé dovolání, přičemž namítá, že šlo o otázku postavenou na konkrétním skutkovém základě přijatém soudy nižších stupňů. Ústavní soud se však s tímto názorem neztotožnil. Stěžovatel v části dovolání označené jako "III. Dovolací námitky" konstatoval, že "uvedl dostatek argumentů, v relevantní procesní formě tvrzení a důkazů", že bezdůvodné obohacení získala vedlejší účastnice úmyslně (bod 10), resp. že vedlejší účastnice užívala nemovitosti bez smlouvy, resp. poté nad rámec svého podílu, nepochybně věděla, že tímto jednáním získává bezdůvodné obohacení a chtěla je získat (bod 13), anebo namítl, že se odvolací soud vyhnul přímému posouzení důkazů "o úmyslnosti jednání" vedlejší účastnice" (bod 14).
15. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel vychází z takového skutkového stavu, podle něhož si vedlejší účastnice byla vědoma toho, že se na jeho úkor obohacuje, kdy však odvolací soud dospěl k závěru, že tomu tak nebylo (viz bod 8 rozsudku). Stěžovatel zde vyslovuje nesouhlas s tím, jak odvolací soud zhodnotil provedené důkazy (bod 10 a 14 dovolání), a i když rovněž namítá nesprávné právní posouzení otázky úmyslného bezdůvodného obohacení odvolacím soudem (bod 13), činí tak na základě jiného skutkového stavu, než jak byl tímto soudem ustálen. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu to představuje uplatnění dovolacího důvodu, který zákon nepřipouští, a Ústavní soud nemá, co by tomuto soudu mohl z hlediska ústavnosti vytknout.
16. Dále stěžovatel v dovolání formuloval tuto otázku: "Lze rozsah užívání nemovitosti spoluvlastníkem při absenci dohody o užívání a fyzickém neužívání druhým spoluvlastníkem vyjádřit jen finančně, podílem výnosu z celé nemovitosti, aniž by se přihlíželo k prostorovému stanovení rozsahu (nad)užívání? A dále aniž by se přihlíželo ke stavební a územní dispozici, ekonomické a obchodní atraktivitě, jakož i ke znaleckému ocenění poměrem spoluvlastnických zlomků pevně daného rozsahu nadužívání?" Nejvyšší soud k tomu uvedl, že stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dovolání je třeba posuzovat podle jeho obsahu, a tvrdí, že k této otázce "vybral nedostatek prejudikatury" (bod 5), současně ovšem tvrdí, že "naznačil cestu k judikaturnímu odklonu" (bod 10).
17. V úvodu dovolání označeném "I. Přípustnost a včasnost dovolání" stěžovatel vyjádřil (obecně) přesvědčení, že jím uváděné otázky měl "odvolací soud posoudit jinak" a že "rozhodl odlišně od rozhodovací praxe dovolacího soudu". V další části dovolání označené "IV. Shrnutí a závěr" pouze vyjadřuje přesvědčení, že by řešení jím předestřených otázek přispělo k "průlomovému rozhodnutí k judikatuře problémů ideálního spoluvlastnictví ...". Jak ale již přiléhavě Nejvyšší soud konstatoval, tvrzení, že odvolací soud měl určitou právní otázku posoudit jinak, není uvedením některého předpokladu přípustnosti, nýbrž dovolacím důvodem. V úvodu dovolání tak stěžovatel označil pouze první z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř., nicméně již neuvedl, od konkrétně jaké judikatury dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit, čímž nedostál své povinnosti plynoucí z §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř. [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
18. Z dovolání naopak neplyne, že by stěžovatel jako předpoklad jeho přípustnosti uvedl "nedostatek prejudikatury", tzn. (patrně) druhý dovolací důvod, kterým je, že položená otázka "v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena"; tuto skutečnost nemohl Nejvyšší soud vyvozovat ani ze stěžovatelova tvrzení o možném "judikaturním průlomu", neboť daný pojem není v daných souvislostech jasný, resp. se jím obvykle označuje zásadní změna judikatury, resp. tzv. judikaturní odklon, jak uvádí samotný stěžovatel v ústavní stížnosti [ovšem bez toho, že by judikaturu (dovolacího soudu), od níž by se měl Nejvyšší soud "odklonit", nějakým způsobem blíže specifikoval - viz výše].
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu