ECLI:CZ:US:2022:4.US.846.22.1
sp. zn. IV. ÚS 846/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Pauka, zastoupeného Mgr. Janem Hejdukem, advokátem, sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. ledna 2022 č. j. 5 As 403/2020-45, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. prosince 2020 č. j. 52 A 1/2020-58, rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje, Odboru kultury, sportu a cestovního ruchu ze dne 8. listopadu 2019 č. j. KrÚ - 79993/2019 OKSCR OKPP a rozhodnutí Městského úřadu K., Odboru výstavby a technické správy ze dne 30. dubna 2019 č. j. MUKR/5513/2019/OVTS/AH, a návrhu s ní spojeném na zrušení vyhlášky Východočeského krajského národního výboru v Hradci Králové, o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje, ze dne 17. října 1990, a tzv. "Mapy památkové zóny města Králíky", za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, Krajského úřadu Pardubického kraje a Městského úřadu K., jako účastníků řízení, a 1. Petry Paukové a 2. Věry Ettelové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních a správních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy.
2. Stěžovatel spolu s ústavní stížností podal podle §74 zákona o Ústavním soudu akcesorický návrh na zrušení vyhlášky Východočeského krajského národního výboru v Hradci Králové, o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje, ze dne 17. 10. 1990 (dále jen "Vyhláška o prohlášení památkových zón"), a tzv. "Mapy památkové zóny města K.".
3. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Městský úřad K. (dále jen "městský úřad") napadeným rozhodnutím považoval z hlediska zájmů státní památkové péče nadále za nepřípustné schválení prací spočívajících v provedení výměny šesti bílých oken dřevěných, špaletových, dvoukřídlých, vnějších ven otvíravých, členěných do latinského kříže a vnitřních, dovnitř otvíravých, členěných na šest tabulí, s větracími křídly v horní třetině, a to za okna nová plastová, dovnitř otvíravá se zachováním původního vzhledu a členění, v I. patře uličního průčelí domu č. p. X v ulici V. v Městské památkové zóně K.
4. K odvolání stěžovatele Krajský úřad Pardubického kraje (dále jen "krajský úřad") napadeným rozhodnutím (až na dvě nepatrné úpravy) potvrdil rozhodnutí městského úřadu.
5. Podle správních orgánů není osazení okenních otvorů plastovými okny přípustné, jelikož byla prokázána nejen exponovanost místa předmětného domu z hlediska jeho kulturně historického významu, ale i s tím související nevhodnost využití plastových oken - a to na základě znaleckého posudku, provedeného místního šetření, vyjádření Národního památkového ústavu, jakož i vyhlášky o prohlášení památkových zón. Po pečlivém zvážení městský úřad v minulosti povolil vlastníkům nemovitosti do zahradního průčelí osadit plastová okna zjednodušené konstrukce; naproti tomu památkově hodnotnější uliční průčelí zasahuje již více do vlastnických práv, a to ve prospěch památkové ochrany. Pro vlastníky nemovitostí nacházejících se v městské památkové zóně však existují kompenzace vzniklých vícenákladů a mohou si požádat o finanční příspěvek z Fondu památkové péče města K. a Programu podpory kultury a památkové péče v Pardubickém kraji.
6. Žalobu stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
7. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I), a rozhodl, že se krajskému úřadu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (výrok II). Podle Nejvyššího správního soudu byla městská památková zóna K. řádně prohlášena - a to vyhláškou o prohlášení památkových zón, jejíž nedílnou součástí je i vyznačení území památkové zóny, v němž se nachází i nemovitost stěžovatele, přičemž jeho námitky jsou ryze formální. Nejvyšší správní soud též shledal, že uvažovanou výměnu oken nelze provést, aniž by ji správní orgány shledaly přípustnou z hlediska zájmů státní památkové péče; to se nestalo, přičemž omezení vlastnického práva stěžovatele je důsledkem památkové péče, jejíž požadavky jsou v daném případě namístě a nejsou nijak extrémní, nepřiměřené ani diskriminační či svévolné, jak tvrdí stěžovatel.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel zejména namítá, že určení jeho domu za součást městské památkové zóny bylo učiněno na základě mapy, která není obecně závazným právním předpisem a na základě vyhlášky o prohlášení památkových zón, která je stižena závažnými vadami způsobujícími její nezákonnost. To má za následek protiprávní zásah do jeho vlastnického práva a odporuje to principům demokratického právního státu, pročež také navrhuje jejich zrušení.
9. Podle stěžovatele nebyla v daném řízení řádně uplatněna zásada přiměřenosti a klíčové skutkové otázky nebyly v rozhodnutích řádně zodpovězeny a podpořeny provedeným dokazováním. Postupem orgánů veřejné moci došlo k neproporčnímu zásahu do vlastnického práva stěžovatele. Podle stěžovatele skutková podstata, z níž orgány veřejné moci vycházely, nemá oporu ve spisech a při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost přijatých rozhodnutí a způsobit zásah do práva stěžovatele na spravedlivý (sc. řádný) proces. Podle stěžovatele docházelo zejména k porušování zásady materiální pravdy, zákonnosti prováděného dokazování, manipulaci s obsahem spisu a porušení zásady volného hodnocení důkazů, nestrannosti a objektivity. Správní orgány v řízení neprokázaly zejména exponovanost místa a kulturně historické hodnoty dané lokality a předmětných oken, byť jde o otázky pro řízení stěžejní. V řízení byl pořízen znalecký posudek, aniž by byly naplněny zákonné předpoklady pro využití tohoto důkazního prostředku. Podle názoru stěžovatele bylo ustanovení znalce a zadání znaleckého posudku nezákonné. Městský úřad uplatnil jako podklad rozhodnutí dokumenty (šlo o informace získané na webové stránce www.oknostyl.cz, vyjádření Ing. Dokoupila, fotografickou dokumentaci exponovanosti místa či podklady sesbírané v rámci správního řízení), které nebyly v době vydání rozhodnutí součástí spisu. Správní orgány tudíž rozhodovaly na základě podkladů, které nebyly součástí spisu, řádně nevedly spis a spisový přehled, byla porušena zásada audiatur et altera pars a právo na soudní ochranu. V soudním řízení správním bylo těmto závěrům správních soudů přisvědčeno a byla dána přednost zájmům památkové péče. Orgány veřejné moci, tím že vyžadovaly respektování omezení vlastnického práva stěžovatele v oblasti památkové péče, aniž by nastaly zákonné důvody pro toto omezení, postupovaly podle stěžovatele v rozporu s výše uvedenými ustanoveními Listiny.
III.
Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
14. Takové pochybení v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatel pouze polemizuje se skutkovými zjištěními správních orgánů a s důsledně odůvodněným právním závěrem správních soudů, že omezení vlastnického práva stěžovatele je důsledkem památkové péče, proto jsou její požadavky v daném případě namístě a nejsou nijak extrémní, nepřiměřené ani diskriminační či svévolné, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti. Na právních závěrech správních orgánů a soudů (sub 5 a 8) neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. Spolu s ústavní stížností byl podán návrh na zrušení vyhlášky o prohlášení památkových zón a tzv. "Mapy památkové zóny města K.". Protože takový návrh lze podat pouze spolu (akcesorita) s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě použití napadeného právního předpisu či jeho jednotlivého ustanovení, nutně sdílí osud ústavní stížnosti (§74 ve spojení s §68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Byla-li proto ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)]. Proto Ústavní soud návrh na zrušení výše uvedeného jiného právního předpisu odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu