ECLI:CZ:US:2022:4.US.859.22.1
sp. zn. IV. ÚS 859/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. J. O., zastoupeného Mgr. Petrem Hulánem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021 č. j. 3 Tdo 503/2021 - 2111, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. ledna 2021 č. j. 7 To 322/2020 - 2003 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. července 2020 č. j. 12 T 111/2017 - 1771, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil skutkem popsaným ve skutkové větě tohoto rozsudku, a odsoudil ho podle §209 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byl poškozený G. B. (dále jen "poškozený") odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Na základě odvolání, která proti rozsudku městského soudu podali stěžovatel a v jeho neprospěch proti výroku o trestu státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil rozsudek městského soudu a podle §259 odst. 3 a 4 trestního řádu stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, a za tento trestný čin ho odsoudil podle §209 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců, podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku stěžovateli uložil peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb, kdy výše denní sazby byla stanovena na částku 500 Kč, a podle §229 odst. 1 trestního řádu poškozeného odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle krajského soudu se stěžovatel dopustil uvedeného zločinu tím, že při jednáních s poškozeným v roce 2014 mu e-mailovou zprávou ze dne 25. 7. 2014 sdělil, že podle předběžného odhadu má pozemek p. č. X1, k. ú. Pisárky, o výměře 630 m2 (dále jen "pozemek") hodnotu cca 800 000 Kč a vzhledem k problémům s umístěním a dostupností pozemku je ochoten při eventuální koupi či darování uhradit částku ve výši 300 000 až 325 000 Kč, přestože již 20. 7. 2014 byl na základě jeho zadání zpracován znalecký posudek, který určoval cenu tohoto pozemku částkou nejméně 1 218 690 Kč, stěžovatel s výsledkem znaleckého posouzení poškozeného neseznámil, a nepravdivě mu tvrdil, že by musel pro přístup k pozemku koupit pozemek vedlejší, což by bylo velmi komplikované. Následně dne 9. 2. 2015 požádal Magistrát města Brna o prodej nebo zřízení práva průchodu přes pozemek parc. č. X2, k. ú. Pisárky (dále jen "sousední pozemek") v části o rozloze 140 m2, a tento návrh pak omezil dne 6. 4. 2015 jen na zřízení věcného břemene. Dne 31. 1. 2015 v Brně bez vědomí poškozeného podepsal v jeho zastoupení a jeho jménem darovací smlouvu, která měla deklarovat, že mu poškozený daroval pozemek v hodnotě nejméně 1 218 690 Kč, smlouvu podepsal jménem a v zastoupení poškozeného na základě plné moci ze dne 5. 11. 2014, která ho opravňovala činit pouze procesní úkony, a nikoli i hmotněprávní úkony, načež dne 4. 2. 2015 podal návrh na vklad vlastnického práva k pozemku do katastru nemovitostí a jako nabývací dokument předložil darovací smlouvu ze dne 31. 1. 2015 a plnou moc ze dne 5. 11. 2014, na základě čehož došlo k vkladu vlastnického práva stěžovatele k této nemovité věci, přičemž poškozený teprve dne 17. 6. 2015 podepsal dodatek č. 1 k předběžné dohodě o úhradě částky 12 000 EUR, který celkovou platbu snižoval na částku 10 000 EUR splatnou ve dvou termínech, čímž zhojil nedostatek svého povědomí o podpisu darovací smlouvy stěžovatelem v jeho zastoupení, a současně přijal od stěžovatele částku 5 000 EUR jako první splátku, a svým jednáním tak způsobil poškozenému škodu ve výši nejméně 1 082 365 Kč.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že krajský soud přišel s novými, nicméně chybnými skutkovými zjištěními, která netvrdil městský soud ani státní zástupce v obžalobě a ze kterých vyvodil nové právní závěry. Tímto postupem nastal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Stěžovatel se proti těmto nesprávným právním závěrům týkajícími se pronájmu sousedního pozemku a vyčíslení celkově způsobené škody tzv. zjišťovací metodou podle cenového předpisu nemohl bránit.
6. Městský soud i přes důvody nutné obhajoby ignoroval omluvenou nepřítomnost obhájce a stěžovatele a napadený rozsudek i přesto v jejich nepřítomnosti vyhlásil, čímž nerespektoval stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020 sp. zn. Tpjn 300/2018.
7. Obecné soudy, namítá dále stěžovatel, porušily zásadu presumpce neviny a právo na spravedlivý proces (sc. řádně vedené soudní řízení), což vedlo k nesprávnému posouzení skutku. Extrémní nesoulad skutkových zjištění spočívá zejména v dosavadních skutkových zjištěních a také v tom, že krajský soud učinil (a Nejvyšší soud aproboval) nová skutková tvrzení, která jsou v rozporu s objektivní pravdou. Krajský soud přišel s tvrzením, že statutární město Brno schválilo stěžovateli pronájem sousedního pozemku a že stěžovatel schválený pronájem sousedního pozemku poškozenému záměrně zamlčel. Tento závěr stěžovatel označuje za nepravdivý a vyvratitelný listinnými důkazy. Rovněž navrhl krajskému soudu doplnění dokazování o dva magistrátní spisy. Závěry soudů, že poškozený nebyl seznámen se skutečnostmi o nabytí pozemku, jeho darování stěžovateli a provedení vkladu do katastru nemovitostí, jsou podle stěžovatele chybné, neboť je zjevné, že tyto magistrátní listiny získal poškozený od stěžovatele. Vlastníkem sousedního pozemku je statutární město Brno, které pronájem ani jiné zatížení nemovitosti nikdy neschválilo. Stěžovatel v přípise ze dne 25. 7. 2015 poškozeného neuváděl v omyl, protože pronájem ani jiné zatížení sousedícího pozemku schváleny nebyly. Stěžovatel tedy mluvil pravdu, počítal-li s variantou, že sousedící pozemek bude třeba v budoucnu např. odkoupit. Byl to pouze předběžný odhad na základě různých možností. Zásadní skutková zjištění o údajně schváleném pronájmu pozemku nemají podle stěžovatele žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování a jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
8. Stěžovatel odmítá závěry soudů, podle kterých poškozenému záměrně zatajil skutečnou hodnotu pozemku ve výši 1 218 000 Kč, když znalecký posudek byl vyhotoven dne 20. 7. 2014. Tuto úvahu soudu označil za tendenční a nepřiléhavou, neboť datum vyhotovení znaleckého posudku neznamená, že stěžovatel ho v tento den či den následující do dne 25. 7. 2014 převzal. V trestním spise není založen žádný takový důkaz, který by prokazoval datum předání stěžovateli.
9. Stěžovatel se rovněž vymezuje proti závěru krajského soudu o tom, že nízká věrohodnost poškozeného není podstatná pro posouzení celé věci. Uvádění nepravdivých, zkreslených a protichůdných tvrzení poškozeného je zcela zásadní faktor pro posouzení jeho věrohodnosti. Nesouhlasí ani se závěry krajského soudu, který konstatoval, že výpovědi poškozeného jsou sice problematické z hlediska věrohodnosti, ale přitom tyto skutečnosti přehlížel v rozporu s uplatněním pravidla in dubio pro reo a souvisejícího principu presumpce neviny. Bylo-li vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloba byla podána na základě trestního oznámení poškozeného, jehož tvrzení se postupem času ukázala jako proměnlivá či protikladná, je třeba stěžovatele zprostit obžaloby. Stěžovatel se rovněž domnívá, že poškozený nebyl v celém řízení vyslechnut procesně použitelným způsobem. První výslech byl učiněn v přípravném řízení před zahájením trestního stíhání a v nepřítomnosti stěžovatele či jeho obhájce. Druhý výslech byl proveden prostřednictvím videokonference, přičemž úplný zvukový záznam o průběhu hlavního líčení se ztratil, byl poškozen nebo se nenahrál. Nelze si tedy ověřit ani přezkoumat pravost a správnost přepsaného protokolu zvukovým záznamem. Tento důkaz je zatížen procesní vadou, proto je nepoužitelný. Sám poškozený uvedl, že se radil se svědkem S. o postupu v situaci, kdy první splátka odstupného byla již poškozenému vyplacena. Tento svědek však před soudem opakovaně tvrdil, že ukončil právní zastoupení poškozeného v říjnu 2014, dále tento svědek s vysokou pravděpodobností upravoval a dotvářel společně se zmocněncem advokátní spis. Zmiňovaný svědek údajně poškozeného před stěžovatelem varoval, sdělil mu orientační cenu pozemku a odrazoval ho od převodu darováním. Přesto poškozený stěžovateli podepsal generální plnou moc a trval na darování pozemku. S těmito skutečnostmi a nelogickým jednáním poškozeného se soudy vůbec nevypořádaly.
10. Extrémní nesoulad mezi hodnocením důkazů a zjištěným skutkovým stavem stěžovatel namítá také v nesprávném právním posouzení tzv. Benešových dekretů a jisté konfiskace pozemku. K tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 22 Cdo 4705/2016 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 1995 sp. zn. I. ÚS 59/93 (N 22/3 SbNU 147). Podle této judikatury, byl-li vydán konfiskační výměr, propadly konfiskované nemovité věci státu ex lege, bez ohledu na pozdější dědická rozhodnutí. Soudy mylně zaměňovaly a nerozlišovaly základní pojmy a instituty "znárodnění", "nucená správa" a "konfiskace", proto nerozlišovaly ani jednotlivé dekrety prezidenta republiky, z nichž každý upravoval úplně jiný režim (právní titul) zbavení majetku.
11. Stěžovatel dále vytýká nezákonné provedení neodkladného a neopakovatelného úkonu s argumentací, že jako jediný nemohl poškozeného při výslechu konfrontovat a klást mu otázky. Skutečnost, že je nutno v přípravném řízení provést úkon, který nebude možno znovu provést před soudem, neznamená, že je tento důkaz možné provést před zahájením trestního stíhání, je-li osoba, která má být obviněna, známa a je možné zahájit její trestní stíhání. Poškozený byl bezdůvodně vyslechnut před zahájením trestního stíhání a v hlavním líčení pak byl čten protokol o jeho výslechu. Stěžovatel tento důkaz považuje za vadný. V protokole není uvedeno, z jakého důvodu byl výslech považován za neodkladný. Obecná fráze, že je to s ohledem na věk poškozeného a riziko zachování paměťové stopy, nejsou důvodem podle §164 odst. 4 trestního řádu. Navíc v období výslechu není ve spise založena jakákoliv lékařská zpráva. Státní zástupkyně měla výslech ve lhůtě 16 měsíců zopakovat. V tomto ohledu pochybil i městský soud, který výslechu stěžovatele dlouho bránil, a nakonec ho vyslechl až po roce od zahájení řízení před soudem, navíc se ho již nepodařilo vyslechnout procesně použitelným způsobem.
12. Výpověď poškozeného v hlavním líčení dne 2. 7. 2018 je podle stěžovatele postižena neodstranitelnou vadou, neboť chybí část zvukového záznamu. Zničeny navíc byly pasáže, ve kterých byly poškozenému stěžovatelem a jeho obhájcem kladeny důležité dotazy. Dochovaly-li by se tyto pasáže, tak by stěžovatele vyvinily. V situaci, kdy si nelze ověřit správnost protokolace, je řízení nepřezkoumatelné a zatíženo neodstranitelnou procesní vadou. Vzhledem k tomu, že protokol není vyhotoven na základě zvukového záznamu, chybí podklad pro spravedlivý proces a jde o nezákonně pořízený důkaz.
13. Stěžovatel rovněž pokládá za nesprávné hmotněprávní posouzení plné moci ze dne 5. 11. 2014. Odmítá tvrzení soudu, že by ho tato plná moc opravňovala činit pouze procesní úkony v probíhajícím dědickém řízení, a nikoli hmotněprávní úkony. Plná moc explicitně obsahovala i zmocnění k uzavírání smíru, narovnání, uznávání uplatněných nároků, vymáhání nároků a plnění nároku přijímat a potvrzovat, které jsou úkony ryze hmotněprávními. Hodnocení plné moci soudy je zjednodušené a nesprávné. Navíc tuto plnou moc vyhodnotil právník katastrálního úřadu jako hmotněprávní a platnou.
14. Stěžovatel zdůrazňuje, že neexistuje žádný přímý usvědčující důkaz o tom, že poškozenému zamlčel rozhodné skutečnosti o ceně podle znaleckého posudku a že by realizoval podvodný úmysl obohatit se na úkor poškozeného a způsobit mu škodu. Předložený řetězec nepřímých důkazů nepovažuje stěžovatel za dostatečný pro jeho usvědčení z předmětného trestného činu a odmítá, že by ho k závadovému jednání mohla vést zištná motivace. Právní závěr soudů o tom, že u stěžovatele byla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Soudy podle stěžovatele nedostály požadavkům, jež v rovině práva pro ně vyplývají ze zásady volného hodnocení důkazů a pravidla in dubio pro reo.
15. Dále namítá porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Podle názoru stěžovatele jde o typický soukromoprávní spor, kterým by se měly zabývat soudy v občanskoprávním řízení. Trestní stíhání nebylo namístě, pohybovalo-li se jednání stěžovatele výhradně v rovině vztahů občanskoprávních.
16. Stěžovatel též odkazuje na přípis Magistrátu města Brna ze dne 21. 6. 2021. Nabídka ceny (odstupného) za předmětný pozemek podle něj zohledňovala ještě případný budoucí vícenáklad na zajištění přístupu k předmětnému pozemku přes sousedící pozemek.
17. Závěrem stěžovatel uvádí, že mu nebyl poskytnut přiměřený čas pro odůvodnění blanketní stížnosti o nevyloučení předsedy senátu městského soudu Mgr. Petra Schlagmanna.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
18. Jde-li o rozsudek městského soudu, který zrušil krajský soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně ho zrušit podruhé).
19. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím, tj. rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána tato rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je v této části přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
20. Ústavní soud se následně zabýval posouzením ústavní stížnosti ve shora (viz předchozí bod) specifikované části (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu).
21. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
22. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; nedostatek takového adekvátního posouzení vyplývá z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních předpisů je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
23. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
24. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženy nejsou, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
25. Námitku o nepřítomnosti stěžovatele na hlavním líčení konaném dne 13. 7. 2020, na němž byl městským soudem vyhlášen odsuzující rozsudek, Nejvyšší soud shledal opodstatněnou, nicméně poukázal na to, že byl na předmětném hlavním líčení toliko vyhlášen odsuzující rozsudek, bylo sděleno stručné ústní odůvodnění a strany byly poučeny o možnostech odvolání. Nic jiného obsahem daného hlavního líčení nebylo. Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším soudem nepovažuje předmětnou vadu za natolik závažnou, aby mohla vést k porušení práva stěžovatele na řádný proces. Vzhledem k průběhu odročeného hlavního líčení stěžovatel - ani jeho obhájce - již neměli reálnou možnost ovlivnit obsah rozsudku výkonem svých procesních práv, která jim v hlavním líčení jinak náležejí.
26. Obecné soudy se ústavněprávně udržitelným způsobem vypořádaly se stěžovatelovými námitkami, podle kterých dne 25. 7. 2014, kdy odeslal poškozenému "cenovou nabídku", ještě nebyl obeznámen se znaleckým posudkem ze dne 20. 7. 2014. Stěžejní je skutečnost, že stěžovateli není kladeno za vinu, že by dne 25. 7. 2014 poškozeného uvedl v omyl o ceně stanovené znalkyní, resp. že by poškozenému tvrdil, že má již její znalecký posudek k dispozici a že dospěla k částce 800 000 Kč, nýbrž to, že poškozenému poté, co se o závěru znalkyně dozvěděl, tuto informaci zamlčel. Stěžovateli přitom nic nebránilo, aby neprodleně po skutečném obdržení posudku poškozeného informoval o ceně v něm uváděné a své původní tvrzení o názoru "právního znalce", na kterého se v e-mailu ze dne 25. 7. 2014 odvolával, revidoval. Uvedené však stěžovatel neučinil, ačkoliv byl s výsledkem jím zadaného znaleckého posudku prokazatelně dříve nebo později seznámen.
27. Obecné soudy nepochybily, když neuznaly stěžovatelovu obhajobu založenou na poloze pozemku a přístupu k němu. Znalkyně obvyklou cenu pozemku za použití koeficientu v předmětném posudku snížila. Stěžovatel přitom poškozenému tuto podstatnou informaci zamlčel a tvrdil mu, že částku 800 000 Kč (přičemž ani tato částka neodpovídala ceně obvyklé) je z důvodu problémů s přístupem na pozemek nutno snížit a že je ochoten zaplatit pouze 300 000 Kč až 325 000 Kč.
28. Ústavněprávní roviny nedosahují ani stěžovatelovy výhrady k věrohodnosti poškozeného. Obecné soudy vyšly zejména z listinných důkazů (e-mailových zpráv, znaleckých posudků, plné moci), popř. z výslechů svědkyně L. (jejíž výpověď shledaly věrohodnou) a svědků S. a C. K výpovědi poškozeného přistupovaly soudy velmi obezřetně, a v zásadě k ní přihlížely jen tehdy, odpovídala-li jiným důkazům. Z výpovědi poškozeného ze dne 2. 7. 2018, která byla učiněna prostřednictvím videokonference a ke které chybí zvukový záznam, soudy nečinily žádná skutková zjištění, neboť závěr o tom, že se stěžovatel dopustil jednání popsaného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, bylo možno učinit i na podkladě jiných důkazů, než je výpověď poškozeného. Otázka věrohodnosti poškozeného proto není pro závěr o vině podstatná.
29. Obecné soudy adekvátně reagovaly i na polemiku k výslechu poškozeného coby neodkladného úkonu. Poškozený byl tímto procesním způsobem vyslechnut prostřednictvím Okresního soudu v Břeclavi z důvodu svého vysokého věku přesahujícího 90 let a s ohledem na s tím spojenou schopnost správně a úplně vnímat a zapamatovat si. Navíc stěžovatel nakonec nebyl ve svém právu klást poškozenému otázky zkrácen, neboť poškozený byl později ještě dvakrát vyslechnut v hlavním líčení formou videokonference, byť druhý z těchto výslechů musel být z důvodu špatného zdravotního stavu poškozeného předčasně ukončen. Jak bylo uvedeno výše, obecné soudy k výpovědi poškozeného přihlížely jen tehdy, podporovaly-li ji další důkazní prostředky.
30. Obecným soudům lze přisvědčit též v argumentaci, že stěžovatel sice poukazuje na procesní vadu spočívající v chybějícím zvukovém záznamu z hlavního líčení, při kterém byl prováděn výslech videokonferenčním zařízením, nicméně neuvádí, co vlastně poškozený během té části výslechu, která nebyla zvukově zachycena, sdělil a v jakém směru mělo dojít k jeho vyvinění.
31. Obdobně stěžovatel dostatečně nekonkretizuje argumenty, které by býval mohl uvést, byl-li by mu byl poskytnut dostatečný časový prostor pro doplnění blanketní stížnosti.
32. Obecné soudy se podrobně zabývaly též obsahem plné moci, na jejímž základě si stěžovatel de facto "daroval" pozemek sám sobě, přičemž ani v tomto směru nelze dovodit neústavní diskrepance.
33. Stěžovatelovy námitky k dekretům prezidenta republiky míjí prostor rozhodný pro posouzení věci, neboť případný omyl stěžovatele týkající se nositele vztahu, který trestní právo chrání jako svůj objekt, je pro pachatele bez právního významu, neboť skutečnost objektivně existující byla v představě pachatele nahrazena skutečností stejně právně významnou.
34. Stěžovatel též namítá, že obecné soudy měly v jeho prospěch užít zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. V souvislosti s námitkou týkající se uplatnění zásady subsidiarity trestní represe Ústavní soud připomíná, že podle této zásady (§12 odst. 2 trestního zákoníku) nepřichází trestní odpovědnost v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná [srov. z judikatury Ústavního soudu nálezy ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 469/02 (N 61/33 SbNU 113), ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 541/10 (N 95/57 SbNU 247), ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 474/19 či ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 46/18 (312/2020 Sb.) obdobně též stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012]. Ve shodě s Nejvyšším soudem Ústavní soud konstatuje, že zásadu subsidiarity trestní represe v trestní věci stěžovatele nebylo možno uplatnit. Použití dané zásady přichází v úvahu pouze ve výjimečných případech, kdy konkrétní skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím, trestným činům dané skutkové podstaty. Soudy adekvátně odůvodnily, že se stěžovatel dopustil zločinu, jehož povaha odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, přičemž i se zřetelem k dalším v napadených rozhodnutích popsaným okolnostem je uplatnění uvedené zásady ve prospěch stěžovatele vyloučeno. Jak již konstatoval Nejvyšší soud, trestní postih podobných jednání není ničím neobvyklým a výjimečným není v tomto ohledu ani jednání stěžovatele, jehož společenskou škodlivost zvyšuje skutečnost, že se ho dopustil vůči osobě velmi vysokého věku, která mu důvěřovala a která se i s ohledem na neznalost českého prostředí neorientovala v cenách nemovitostí, jejichž zjištění svěřila stěžovateli. Společenskou škodlivost dále zvyšuje i nezanedbatelná hodnota pozemku, o který měl být poškozený připraven za cenu odpovídající pouze zlomku ceny obvyklé, o jejíž skutečné výši byl stěžovatel dobře informován. Sama skutečnost, že ke spáchání trestného činu podvodu došlo v kontextu soukromoprávního jednání, není rovněž ničím výjimečným a uplatnění zásady subsidiarity trestní represe sama o sobě nevylučuje. Jednání naplňující trestný čin podvodu mají zpravidla souvislost s nějakým soukromoprávním vztahem, při kterém je někdo uveden v omyl, je využito jeho omylu nebo jsou mu zamlčeny podstatné skutečnosti. Námitku chybějící společenské škodlivosti a nutnosti uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je proto nevyhnutelné ve shodě s obecnými soudy vyhodnotit jako neopodstatněnou.
35. Ani stěžovatelovy námitky proti rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou opodstatněné. Z odůvodnění napadeného usnesení se zřetelně podává, proč se Nejvyšší soud nemohl zabývat částí dovolacích námitek stěžovatele (s ohledem na jejich skutkový základ). Naopak tam, kde stěžovatel prostřednictvím své argumentace vymezil otázky spadající pod uplatněný dovolací důvod, byl postup soudů nižších stupňů podroben přezkumu Nejvyšším soudem, jenž však žádných pochybení neshledal. Nejvyšší soud rovněž zkoumal, zda bylo respektováno právo stěžovatele na "spravedlivé" soudní řízení a zda skutkové závěry soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
36. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedeno. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v rovině navazujícího právního hodnocení.
37. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti (proti rozsudku okresního soudu) jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti (proti rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu