ECLI:CZ:US:2022:4.US.901.22.1
sp. zn. IV. ÚS 901/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. B., zastoupeného JUDr. Martinem Týlem, advokátem, sídlem Škroupova 561, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2021 č. j. 4 Tdo 720/2021-235, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, ze dne 2. března 2021 č. j. 13 To 28/2021-201 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. prosince 2020 č. j. 3 T 77/2020-178, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, čehož se dopustil tak, že jako profesionální řidič nákladního vozidla s návěsem dne 8. 1. 2020 zastavil na čtyřramenné křižovatce tak, že ji zablokoval, a poté při opětovném rozjíždění vozidla porušil povinnosti řidiče plynoucí z §5 odst. 1 písm. b) a §25 odst. 6 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), což vedlo k tomu, že přehlédl dvě chodkyně přecházející před vozidlem, obě srazil, přičemž jedné z nich z nich tímto způsobil devastující poranění levé nohy, které vedlo k amputaci této končetiny. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na dva roky a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dva roky.
3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, které bylo Krajským soudem v Hradci Králové - pobočkou v Pardubicích (dále jen "krajský soud") jako nedůvodné zamítnuto podle §256 trestního řádu.
4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že v jeho věci došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu z důvodu tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, resp. přijaté skutkové závěry neodpovídají obsahu důkazů, které byly provedeny.
6. Stěžovatel v návaznosti na výše uvedené rozporuje některá skutková zjištění. Uvádí, že svým vozidlem, které mělo délku 16,5 metru, nezatarasil přechod pro chodce, nýbrž vozidlo stálo 1 až 2 metry za přechodem, což vyplývá z mapky, kterou přiložil k ústavní stížnosti. Tomuto závěru odpovídá i výpověď svědka N. Stěžovatel dále uvádí, že na dané křižovatce se nacházel poprvé a domníval se, že jde o tzv. T-křižovatku, tudíž si myslel, že na daném místě může zastavit. Stěžovatel taktéž rozporuje skutkový závěr uvedený v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, že mezi nastoupením stěžovatele do vozidla a rozjetím vozidla uplynula doba toliko tří sekund, neboť z videozáznamu je zjevné, že uplynula doba sedmi sekund. Stěžovatel tedy stihl učinit všechny úkony před jízdou nezbytné.
7. Stěžovatel dále podotýká, že nebylo prováděno dokazování o jeho výhledových poměrech z kabiny vozidla. Je toho názoru, že jedinou příčinou zranění poškozené chodkyně nebylo to, že by ji srazil. Domnívá se totiž, že poškozená chodkyně uklouzla nezávisle na pohybu vozidla, neboť přecházela po náledí.
8. Stěžovatel vytýká napadenému usnesení Nejvyššího soudu skutkový závěr, že se rozjel proti chodkyním, které se toho času měly nacházet přímo před jeho vozidlem a měly před vozidlem ustupovat. Stěžovatel se tedy domnívá, že zraněná chodkyně neupadla na vozovku z důvodů zaviněných stěžovatelem, nýbrž na náledí. Stěžovatel se pouze nešťastnou shodou okolností v daný okamžik rozjížděl na tom samém místě, kde poškozená upadla.
9. Stěžovatel taktéž vytýká Nejvyššímu soudu, že pominul v odůvodnění napadeného usnesení argumentaci státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který v jeho prospěch dospěl k závěru, že přejel-li stěžovatel nohu poškozené v důsledku toho, že ta uklouzla na náledí, čímž se ocitla v jízdní dráze vozidla stěžovatele, jeho trestnost to výrazně snižuje.
10. Stěžovatel dále brojí proti závěru Nejvyššího soudu, že měl v době rozjezdu vozidla povinnost předvídat výskyt chodců před svým vozidlem. S tím nesouhlasí, neboť přechod návěsem zatarasen nebyl, a tudíž zde chodci mohli přecházet. Neměl tedy důvod předpokládat, že by se někdo před vozidlem mohl nacházet. Stěžovatel je přesvědčen, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby v daném místě předvídal možnost výskytu chodců.
11. Stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, jakož i okresnímu soudu a krajskému soudu, také to, že se nezabývaly spoluzaviněním poškozené.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen soudy rozhodují o vině a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Dodrží-li tuto povinnost, nemá Ústavní soud důvod, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)], což ve své ústavní stížnosti namítá stěžovatel, neboť spatřuje rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry, na což následně měly navazovat i nesprávné právní závěry soudů.
14. Ústavní soud vychází z toho, že exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z rozumně přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13 a ze dne 22. 4. 2021 sp. zn. II. ÚS 689/21, veřejně dostupná na internetu na http://nalus.usoud.cz). Za takový případ nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů, splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 trestního řádu, ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
15. Ústavní soud v posuzované věci, v souladu s výše uvedenými východisky, neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry z nich vyvozenými, resp. s právními závěry vyvozenými ze skutkových zjištění. Stěžovatel svou ústavní stížností fakticky brojí především proti usnesení Nejvyššího soudu, který v neveřejném zasedání sám provedl důkaz videozáznamem z místa nehody, na základě čehož dále rozvinul úvahy okresního soudu a krajského soudu. Nutno podotknout, že tyto úvahy na sebe logicky navazují a nevzbuzují pochybnosti o tom, co se na místě nehody odehrálo, ostatně základní skutková zjištění sporná nejsou, neboť je stěžovatel nerozporuje.
16. Stěžovatel především k nehodovému ději tvrdí, že splnil všechny své povinnosti řidiče podle §25 odst. 6 zákona o provozu na pozemních komunikacích, tedy že předtím, než uvedl svou nákladní soupravu do provozu, zkontroloval z kabiny okolí vozidla a nikoho neviděl, tudíž se rozjel, resp. nikoho ani vidět nemohl, jelikož mu to jeho výhledové možnosti v kabině neumožňovaly a chodkyně na uvedeném místě na vozovce (mimo přechod pro chodce) neměly co dělat.
17. S uvedenými tvrzeními se však nelze ztotožnit. Stěžovatel rozporuje, že by zatarasil přechod, z čehož vyvozuje, že chodkyně mohly po přechodu volně přecházet tak, jako to měl učinit jeden ze svědků. Stěžovatel však pomíjí skutečnost, že ať již přechod skutečně zatarasil či nikoliv, situaci na křižovatce svým velkým vozidlem zcela znepřehlednil a zatarasil minimálně celou křižovatku, jak vyplývá i z mapy, kterou Ústavnímu soudu stěžovatel jako přílohu zaslal. Za takové situace chodci objektivně museli improvizovat, resp. je zřejmé, že někteří chodci přes velké vozidlo stěžovatele, v závislosti na tom, kde v rámci křižovatky se zrovna nacházeli, ani nemohli vidět, zda je přechod zatarasený či nikoliv. Tato situace, kterou stěžovatel zapříčinil, mu založila povinnost ujistit se, že v době, kdy hodlal velké nákladní vozidlo uvést do chodu, se nikdo v okolí vozidla nenachází. Stěžovatel, pokud si byl vědom toho, že nemá dostatečné výhledové možnosti v kabině, si počínal zjevně nedbalostně, když si kontrolu okolí vozidla nezajistil jinak, např. vystoupením z něj, resp. mohl si stav zkontrolovat před svým opětovným nástupem do vozidla.
18. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se nezabýval argumentací státního zástupce v jeho prospěch. Ústavní soud k tomu uvádí, že státní zástupce nepodal dovolání ve prospěch stěžovatele, nadto Nejvyšší soud se s částí námitek, které se shodovaly s dovolací argumentací stěžovatele, náležitě vypořádal.
19. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu