ECLI:CZ:US:2022:4.US.909.22.1
sp. zn. IV. ÚS 909/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele K. P., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. ledna 2022 č. j. 7 To 347/2021-319, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 13. 8. 2021 č. j. 3 T 64/2020-290 uložil stěžovateli, který byl odsouzen za spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, povinnost uhradit oběma poškozeným (bývalé partnerce a jejímu novému partnerovi) každému 9 931 Kč jako náhradu nákladů vzniklých účelným uplatněním nároků poškozených na náhradu škody v trestním řízení (spočívajících v přibrání zmocněnce). Výši náhrady nákladů soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že byl odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, soud si nevyžádal zprávy k osobním a majetkových poměrům stěžovatele a poškozených, neboť v takovém případě (úmyslný trestný čin) zákon neumožňuje snížit náklady související s účastí poškozených v trestním řízení.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Uplatnění nároku na náhradu škody v dané věci nic nebránilo. Ačkoliv nebylo nakonec možné poškozené odškodnit, nelze jim (vzhledem ke stěžovatelovu dlouhodobému chování) vytýkat přibrání zmocněnce. Přiznání náhrady nákladů řízení nic nebrání, neboť všechny podmínky uvedené v §154 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byly v dané věci splněny. Žádná mimořádná okolnost, pro kterou by měla být náhrada snížena, nebyla v dané věci zjištěna (včetně změn procesních postojů poškozených).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že vznesení nároku na přiznání náhrady škody oběma poškozenými v adhezním řízení bylo zjevně bezúspěšným uplatňováním domnělých práv. Poškozená ani na výzvu soudu nedoložila skutečnosti, odůvodňující přiznání takového nároku. Úkony učiněné zmocněncem tak nelze podle stěžovatele považovat za účelné. Že poškozeným nebyla způsobena trestným činem žádná újma, konstatoval rovněž okresní soud v odsuzujícím rozsudku, v němž oba odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozporem mezi objektivním stavem a procesními kroky poškozených se však soudy nezabývaly v žádném rozhodnutí. Postup soudů proto považuje stěžovatel za projev libovůle. Podle jeho názoru nenáleží náhrada nákladů řízení poškozeným v každém řízení, v němž je pachatel odsouzen, nýbrž pouze tam, kde jeho úkony účelně směřují k uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy. Nahradit náklady za přibrání zmocněnce naopak nelze tam, kde dojde k zjevně bezúspěšnému a v podstatě až šikanóznímu uplatnění nároku. Přibrání zmocněnce přitom okolnosti případu vůbec nevyžadovaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v tvrzení, že soudy ústavně nesouladným způsobem použily §154 odst. 2 a §155 odst. 4 trestního řádu. Tomuto tvrzení Ústavní soud nemohl přisvědčit.
7. Ustanovení §154 odst. 2 trestního řádu stanoví, že soud "i v případě, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení ani zčásti, rozhodne na návrh poškozeného o tom, že se odsouzenému ukládá povinnost uhradit poškozenému zcela nebo zčásti náklady související s účastí poškozeného v trestním řízení (§155 odst. 4), nebrání-li tomu povaha věci a okolnosti případu, zejména spoluzavinění poškozeného". K možnosti přiměřeného snížení úhrady nákladů pak stejné ustanovení stanoví, že k tomu musejí být důvody hodné zvláštního zřetele, přičemž jako hlediska uvádí zejména povahu trestného činu, osobní a majetkové poměry poškozeného a odsouzeného. Výslovně pak stanoví, že snížení úhrady "nelze provést, jde-li o úmyslný trestný čin".
8. Podle §155 odst. 4 trestního řádu, jehož porušení stěžovatel rovněž namítá, rozhodne po právní moci rozsudku na návrh poškozeného předseda senátu soudu prvního stupně o povinnosti odsouzeného nahradit poškozenému náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení v trestním řízení nebo jiné náklady související s účastí poškozeného v trestním řízení a o jejich výši. Dále toto ustanovení stanoví, že nárok je třeba uplatnit do jednoho roku od právní moci odsuzujícího rozsudku, jinak zaniká.
9. Ústavní soud si je vědom toho, že znění zákona i rozhodnutí okresního soudu lze vytknout určitou jazykovou nekonzistenci, neboť na některých místech hovoří o nákladech "potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody (...)", zatímco jinde o nákladech "souvisejících s účastí poškozeného v trestním řízení".
10. Jde přitom o zjevně obsahově odlišné hypotézy, ačkoliv z trestního řádu nelze dovodit, ani z žádného místa v něm vyvodit, že by v něm šlo o dvě kategorie nákladů řízení.
11. V rozporu se stěžovatelovým názorem ustálená judikatura dovodila, že smysl účasti poškozeného v trestním řízení nelze zúžit pouze na domáhání se peněžní satisfakce [viz např. nález ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 289/12 (N 170/67 SbNU 83)]. S postavením poškozeného spojuje trestní řád celou řadu procesních práv (právo činit návrh na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání atd.), jejichž výkon nemusí vůbec sledovat přiznání majetkového nároku. Poškozený, který je zároveň obětí trestného činu, má právo učinit prohlášení o dopadech trestného činu na jeho život [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 3439/17 (N 47/93 SbNU 143)]. Účelem náhrady nákladů řízení tedy není "odměnit" úspěch při domáhání se peněžní satisfakce, nýbrž uhradit poškozenému náklady, které mu vznikly v souvislosti s jeho účastí v trestním řízení.
12. Soudy v dané věci tedy postupovaly v souladu s touto judikaturou a ústavně souladným způsobem aplikovaly uvedená zákonná ustanovení. Stěžovateli nelze přisvědčit, že by přiznání náhrady nákladů řízení odporovalo principu obecné spravedlnosti či nějakému ústavnímu principu. Ze zjištěných okolností nevyplývá, že by stěžovatel byl obětí šikany a protiprávního jednání poškozených. Naopak bylo prokázáno, že stěžovatel protiprávním způsobem zasahoval významně omezujícím způsobem do života své bývalé partnerky. Její snahu domoci se satisfakce nemůže Ústavní soud hodnotit jako důvod, pro který by jí v rozporu se zněním zákona neměla být přiznána náhrada nákladů řízení, neboť tato snaha není jediným důvodem její účasti v trestním řízení.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu