ECLI:CZ:US:2022:4.US.92.22.1
sp. zn. IV. ÚS 92/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Michala, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, sídlem Západní 449, Chýně, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2021 č. j. 25 Cdo 2386/2020-85, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. března 2020 č. j. 21 Co 267/2019-57 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. srpna 2019 č. j. 5 C 180/2019-37, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Mgr. Kamila Abbida, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo zaslat k jeho rukám omluvu tohoto znění: "Vážený pane Michale, dne 1. 2. 2019 jsem poskytl rozhlasové stanici Frekvence 1 své vyjádření k otázce kácení dřevin v obci Ř. V tomto svém vyjádření jsem tvrdil, že zájem této rozhlasové stanice je Vaší akcí a že celá akce vznikla pouze proto, že došlo k pokácení tújí, které jste na pozemek ve vlastnictví obce Ř. bez povolení zasadil. Za tato svá nepravdivá tvrzení se Vám omlouvám. Mgr. Kamil Abbid.", přičemž stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 12 342 Kč. Okresní soud vyšel z toho, že vedlejší účastník byl osloven uvedenou rozhlasovou stanicí a odpovídal na dotazy redaktorky o kácení tújí v obci. V tomto svém vyjádření mimo jiné dvakrát jmenoval stěžovatele s tím, že vysázel túje na obecních pozemcích. Tento rozhovor byl však odvysílán jen zčásti, a to bez vyjádření vedlejšího účastníka k osobě stěžovatele. K obraně vedlejšího účastníka, že ve sporu není pasivně legitimován, neboť dané vyjádření poskytl jako starosta obce, se pak okresní soud v souladu s příslušnou judikaturou zabýval tím, zda vedlejší účastník svým vyjádřením realizoval činnost obce (zda postupoval v rámci své pravomoci), zda se přitom zdržel dehonestujících osobních útoků a zda takto nesledoval svůj vlastní zájem, načež dospěl k závěru, že vedlejší účastník se nedopustil tzv. excesu, v případě kterého by odpovědnost nenesla obec, ale přímo on sám. Současně vyjádřil pochybnost o vzniku újmy jako takové, neboť výroky vedlejšího účastníka nebyly odvysílány.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč. Krajský soud se znovu zabýval okolnostmi případu a dospěl k závěru, že vedlejší účastník vyjadřoval stanovisko obce, načež ve shodě s okresním soudem odmítl, že by šlo o tzv. exces a že by případné nepřesnosti ve výrocích vedlejšího účastníka byly podstatné, aby mohly mít na posouzení pasivní legitimace vliv.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným rozsudkem, směřovalo-li proti výroku ve věci samé, podle §243d odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), zamítl, "jinak" (tj. směřovalo-li proti výroku o nákladech řízení) je podle §243c odst. 1 ve spojení s §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč. Nejvyšší soud shrnul relevantní judikaturu a poukázal na to, že vedlejší účastník pronesl příslušný výrok jako starosta obce, když se ve svém rozhovoru vyjadřoval k okolnostem kácení dřevin na obecních pozemcích, které bylo schváleno zastupitelstvem a proběhlo podle předem připraveného projektu odbornou firmou. Podle Nejvyššího soudu tak činil ve své pravomoci, protože reprezentoval obec navenek, resp. informoval veřejnost o její činnosti i záměrech. Jeho vyjádření mělo věcný, místní a časový vztah k problematice týkající se majetku obce, na niž byl dotazován, nebylo zjištěno, že by sledoval konkrétní soukromý zájem, jeho vyjádření nebylo vulgární, a nejde tudíž o exces. Odmítl, že by vedlejší účastník coby starosta pro své vyjádření potřeboval schválení příslušnými orgány obce, s tím, že je na něm, aby rozhodnutí obce vhodně prezentoval, přičemž obranu v soudním řízení nelze chápat jako výraz negativního postoje ke stěžovateli. Ke stěžovatelově námitce, že túje nezasadil on, ale manželka se souhlasem obce, uvedl, že není důvod se pravdivostí výroku vedlejšího účastníka zabývat, neboť odpovědnou osobou je obec. Závěrem dal Nejvyšší soud za pravdu okresnímu soudu v tom, že sporným výrokem s největší pravděpodobností nebylo do osobnostních práv stěžovatele vůbec zasaženo, a to nejen pro jeho obsah a formu, ale i proto, že nebyl zveřejněn.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obecné soudy posuzovaly pasivní legitimaci vedlejšího účastníka, tedy zda odpovídá za předmětný výrok on nebo obec. V řízení tvrdil, že tento výrok vedlejší účastník nevyslovil při reprezentaci obce, ale šlo o jeho osobní názor na stěžovatele. Stěžovatel upozorňuje i na to, že tvrzení vedlejšího účastníka bylo buď nepodložené (že šlo o jeho akci), nebo nepravdivé (že pokáceli túje, které bez souhlasu obce vysadil na obecních pozemcích). Podle stěžovatele jde o exces při reprezentaci obce při poskytování rozhovoru pro média.
6. Stěžovatel má dále za to, že vedlejší účastník jako starosta obce nemůže sám vytvářet její vůli, tu může jen navenek projevovat, resp. sdělovat. Vedlejší účastník v souvislosti se spornými výroky tvrdí, že jde o osobní záležitost, kdy vztahy mezi nimi jsou narušené, navíc zde nejde o vůli obce, kterou by tímto vedlejší účastník sděloval, což ani nebylo předmětem dokazování. V této souvislosti stěžovatel tvrdí, že jistě nebylo v zájmu obce obviňovat své občany z protiprávního jednání a osnování nežádoucího zájmu médií, a upozorňuje, že nikdy v minulosti nebylo zahájeno žádné řízení ani proti němu, ani jeho manželce pro jednání, z něhož byl obviněn, nikdy nebyli vyzváni, aby vysázené dřeviny odstranili, nikdy tato záležitost nebyla projednávána, nebylo v ní vydáno rozhodnutí a přímo obcí byl udělen souhlas s jejich vysazením. Tvrzení, že by inicioval občany obce, aby se obrátili na média, nemá žádný podklad a vedlejší účastník nic takového neprokazoval.
7. Z těchto důvodů je stěžovatel přesvědčen, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily odpovědnost vedlejšího účastníka, resp. jeho pasivní legitimace, kdy tuto přesunuly na obec jen proto, že vedlejší účastník zastával funkci starosty a vedle dotčených výroků veřejnosti sděloval skutečnosti týkající se revitalizace zeleně, a dále že tyto výroky neobsahovaly pejorativní výrazy. Takový názor je podle stěžovatele v rozporu s ústavními zásadami, neboť se tím ztěžuje, resp. zásadně znemožňuje obrana dotčené osoby vůči takovým útokům a dosažení přiměřeného zadostiučinění. Stěžovatel shrnuje, že v daném případě zásah do jeho práv nezpůsobila obec, ale konkrétní osoba, přičemž satisfakce spočívající v tom, že se omluví obec za osobní výpad starosty, je bez účinku, resp. nelze ji považovat za přiměřenou, optimální a účinnou, a i její preventivní účinek je mizivý.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Stěžovatel obecným soudů v podstatě vytýká nesprávnou intepretaci a aplikaci §81, 82 a 2914 občanského zákoníku, tj. podústavního práva. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu takovýto "proces" bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc nebo dopustí-li se z hlediska řádně vedeného řízení neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Žádné takové ústavně relevantní pochybení Ústavní soud nezjistil, a ani stěžovatelem nebylo namítáno. Z napadených rozhodnutí plyne, že obecné soudy při posuzování pasivní legitimace vedlejšího účastníka vyšly z kritérií, jež plynou z ustálené soudní judikatury, s ohledem na tato kritéria pak zhodnotily konkrétní okolnosti případu, načež dospěly k závěrům, jež nelze kvalifikovat jako nepřiměřené, natož pak tzv. extrémní, přičemž samotný stěžovatelův nesouhlas s tím, jak zjištěné skutečnosti zhodnotily, případně že by je bylo (snad) možno zhodnotit i jinak (s jiným výsledkem), opodstatněnost ústavní stížnosti nemůže založit, neboť jde o věcnou správnost, a ta zásadní není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. A vzhledem k tomu, že již soudy svá rozhodnutí řádně (tj. srozumitelně, v souladu s pravidly logického myšlení a dostatečně přesvědčivě) odůvodnily a vypořádaly se přitom se stěžovatelovou argumentací, která je nyní opakována v ústavní stížnosti, Ústavní soud nemá, co by k tomu mohl dodat, a proto stěžovatele na jejich závěry plně odkazuje.
12. Vytýká-li stěžovatel obecným soudům, že podle nich je za projevy starosty jako představitele obce "bez dalšího" odpovědná obec, pak žádné takové stanovisko v napadených rozhodnutích nezaznělo, přičemž skutečnost, že by šlo o osobní útok vedlejšího účastníka na jeho osobu, soudy s adekvátním vysvětlením odmítly. Důvodná proto nemůže být ani navazující námitka nedostatečnosti satisfakce v případě, že by povinnost zaslat omluvu byla uložena obci. Nadto Ústavnímu soudu - ze stejných důvodů jako soudům obecným - není příliš zřejmé, jak by mohlo být příslušným výrokem vedlejšího účastníka zasaženo do osobnostních práv stěžovatele.
13. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu