ECLI:CZ:US:2022:4.US.921.22.1
sp. zn. IV. ÚS 921/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. D., zastoupené Mgr. Milanem Kružíkem, advokátem, sídlem Běhounská 2/22, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. prosince 2021 č. j. 29 NSČR 23/2020-B-27, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2019 č. j. 1 VSOL 652/2019-B-15 a výroku IV a VI usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. srpna 2019 č. j. KSBR 45 INS 3270/2019-B-8, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu zdraví podle čl. 31 věty první Listiny.
2. Současně stěžovatelka navrhuje, aby se Ústavní soud podle §39 zákona o Ústavním soudu usnesl o tom, že její věc je naléhavá, což odůvodnila svým "dlouhodobě trvajícím provizorním bydlením", které má být potenciálně zdravotně rizikové.
3. Z ústavní stížnosti se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora označeným usnesením rozhodl, že stěžovatelka je oprávněna podat návrh na povolení oddlužení (výrok I), schválil zprávu insolvenční správkyně Ing. Jany Polachové o přezkumu ze dne 15. 5. 2019 (výrok II), jakož i stěžovatelčino oddlužení plněním splátkového kalendáře (výrok III), stěžovatelce uložil, aby po dobu pěti let platila nezajištěným věřitelům na úhradu jejich pohledávek ze svých příjmů částku v rozsahu, v jakém z těchto příjmů mohou být při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojeny přednostní pohledávky, a to po odečtení blíže specifikovaných položek, s tím, že první splátku stěžovatelka uhradí ze svého příjmu z trvalého pracovního poměru od svého zaměstnavatele - obchodní společnosti X (výrok IV), stěžovatelce stanovil platební povinnost vůči insolvenční správkyni (výrok V), platební povinnost stanovil i tomuto zaměstnavateli jako plátci příjmů a případně všem dalším plátcům (výrok VI) a dále uložil konkrétní povinnosti insolvenční správkyni (výroky VII až IX).
4. Toto usnesení bylo vydáno po jednání insolvenční správkyně se stěžovatelkou dne 15. 5. 2019 [§410 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 1. 7. 2017 do 31. 5. 2019], v jehož průběhu stěžovatelka požádala o stanovení nižších než zákonem stanovených splátek v oddlužení (§391 odst. 2 insolvenčního zákona).
5. Krajský soud však, jak patrno z odůvodnění jeho usnesení, dospěl k závěru, že tato žádost je opožděná, a proto k ní nelze přihlížet, neboť jediná podstatná změna, jež měla nastat po podání návrhu na povolení oddlužení a kterou bylo nerealizované společné bydlení s přítelem, se týká sdílení běžných nákladů na živobytí, které má každý dlužník, jenž je musí hradit ze své nezabavitelné částky. K tomu dodal, že insolvenční soud i bez návrhu změní rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, změní-li se podstatně okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání stanovených měsíčních splátek (§407 odst. 3 insolvenčního zákona).
6. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") v záhlaví uvedeným usnesením usnesení krajského soudu v napadených výrocích IV a VI potvrdil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí konstatoval, že krajský soud přiléhavě vysvětil kritéria, kterými posoudil stěžovatelčinu žádost podle §398 odst. 4 insolvenčního zákona, jakož i to, proč je opožděná, a nelze k ní přihlížet. I podle názoru vrchního soudu totiž důvody, které stěžovatelka uvedla při jednání s insolvenční správkyní, jsou toliko sociální, a rozchod s partnerem, s nímž stěžovatelka byla v době podání návrhu na povolení oddlužení dohodnuta na společném bydlení, není "odůvodněným případem" podání takové žádosti. K tomu dodal, že má-li soud důvody pro snížení splátek hledat zejména v rovině morální, nikoliv ve sféře majetkové, pak stěžovatelka svou úpadkovou situaci, jež měla vzniknout v důsledku podvodného jednání třetí osoby (realitní kanceláře), neobjasnila a neprokázala, přičemž je podstatné, že se takového jednání nedopustili přihlášení věřitelé, kterým by se v důsledku snížení splátek dostalo nižšího uspokojení jejich pohledávek, naopak je to stěžovatelka, kdo musí přizpůsobit své měsíční náklady životní situaci, do které se dostala. A uvedla-li stěžovatelka své zdravotní problémy, není vyloučeno, že zhoršený zdravotní stav a náklady spojené s léčením mohu být důvodem pro změnu výše splátkového kalendáře podle §407 odst. 3 insolvenčního zákona, přičemž zhoršení zdravotního stavu a náklady na léčení je třeba doložit.
7. Proti tomuto usnesení brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že stěžovatelka neuvedla nic k tomu, proč návrh na určení nižších než zákonem stanovených splátek nemohla učinit již v návrhu na povolení oddlužení, a proto nelze považovat její případ "za odůvodněný" ve smyslu §398 odst. 4 věty první insolvenčního zákona, a stěžovatelkou uváděné důvody nejsou těmi, jež by měly odůvodnit snížení měsíčních splátek. Za správný měl i závěr vrchního soudu, že stěžovatelka dostatečně neobjasnila svou úpadkovou situaci v důsledku podvodného jednání.
II.
Stěžovatelčina argumentace
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka, dovolávajíc se svého základního práva na soudní ochranu a z něho plynoucí povinnosti soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí, upozorňuje na postup krajského soudu, který se jí nejprve dotázal, proč nepodala žádost o stanovení nižších než zákonem určených splátek již v insolvenčním návrhu, vzápětí jí však uložil povinnost doplnit žádost (pozn.: podanou při jednání s insolvenční správkyní dne 15. 5. 2019) o specifikaci zvýšených nákladů, následně ji ovšem označil za opožděnou s tím, že k ní nelze přihlížet. Přitom jí nedal nijak najevo, že příčinou jejího neúspěchu je "nedostatečnost důvodu podání žádosti až při jednání s insolvenčním správcem", resp. nezpůsobilost soudu ji věcně projednat.
9. K tomu stěžovatelka dodává, že její žádost byla formulována neformálním jazykem a důvodem byla ztráta vyhlídky společného bydlení a z toho plynoucí potřeba "dovybavení" bydlení provizorního. Namítá, že až do rozhodnutí krajského soudu nebyla poučena, že nejsou splněny procesní podmínky pro věcné projednání návrhu a že jí nebylo umožněno tento nedostatek odstranit. Nešlo přitom o jakousi "ztrátu volby" mezi společným bydlením a bydlením stávajícím, ale o to, že v důsledku ukončení partnerského vztahu musí v provizorním bydlení setrvat, i když to je - s ohledem na absenci stálého zdroje pitné vody a (minimálně v období zimy) topení - zdravotně rizikové.
10. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že výkon vlastnictví (sc. vlastnického práva) nesmí poškozovat lidské zdraví (čl. 11 odst. 3 Listiny), přičemž obecným soudům vytýká, že svým závěrem o prioritě vyššího uspokojení věřitelů vyjádřily opak a že je poněkud paradoxní, že v případě skutečného nastoupení zdravotních problémů "určité minimální intenzity", které by vedly k pracovní neschopnosti, by to byli přihlášení věřitelé, kteří by na svých právech utrpěli. K tomu dodává, že i když jde o právo sociální povahy, které je v systému základních práv "oslabeno" (viz čl. 41 odst. 1 Listiny), je třeba šetřit jeho podstatu a smysl (čl. 4 odst. 4 Listiny), a tudíž výklad podústavních předpisů nemůže vést k jeho popření.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ta byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí (v případě usnesení krajského soudu výroky IV a V) napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
13. Ústavní soud předesílá, že žádost o stanovení jiné než zákonné výše splátky je třeba podat již v návrhu na povolení oddlužení, výjimečně ("v odůvodněných případech") až při jednání s insolvenčním správcem (§398 odst. 4 věta první insolvenčního zákona); lze tak učinit i po takovém jednání, resp. po schválení oddlužení, přičemž v takovém případě se úspěšnost žádosti odvíjí od toho, zda došlo k podstatné změně okolností, které jsou rozhodující pro výši a další trvání stanovených měsíčních splátek (§407 odst. 3 insolvenčního zákona). Pojem "v odůvodněných případech", jak je obsažen v prvně uvedeném ustanovení, soudy vyložily (očividně) v tom smyslu, že i žádost o stanovení jiné výše měsíčních splátek podaná při jednání s insolvenčním správcem se musí opírat o změnu poměrů, ke které došlo po podání návrhu na povolení oddlužení, kdy navíc tato změna musí být podstatná (právně relevantní), v opačném případě je třeba považovat podanou žádost za opožděnou a přihlédnout k ní nelze.
14. V souladu s tím se pak soudy zabývaly jednotlivými důvody, které stěžovatelka uvedla ve své žádosti a jejích doplnění. Vyšly z toho, že jediná změna, k níž v době mezi podáním návrhu na povolení oddlužení a jednáním s insolvenční správkyní došlo, se týká sdílení životních nákladů, avšak skutečnosti, které v souvislosti s tím uvedla, nepovažovaly za podstatné. Další skutečnosti, které stěžovatelka tvrdila, existovaly již v době podání návrhu na povolení oddlužení (a navíc je soudy rovněž označily za právně nevýznamné). A konečně některé důvody označily za potenciálně relevantní s tím, že pokud skutečně nastanou, lze postupovat podle §407 odst. 3 insolvenčního zákona. Nadto vrchní soud a Nejvyšší soud neshledaly, že by byla splněna podmínka podle §391 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť stěžovatelka dostatečně neobjasnila svou úpadkovou situaci, do které se měla dostat v důsledku údajného podvodu realitní kanceláře. Tímto způsobem se soudy náležitě vypořádaly se skutkovou a právní argumentací, kterou stěžovatelka v insolvenčním řízení uplatnila.
15. Namítá-li stěžovatelka, že soudy upřednostnily zájmy věřitelů na úkor jejích (ústavně zaručených základních) práv, Ústavní soud upozorňuje, že podle §5 písm. a) insolvenčního zákona jednou ze základních zásad insolvenčního řízení je rychlé, hospodárné a co nejvyšší uspokojení věřitelů, přičemž s ohledem na tuto zásadu je třeba posuzovat (také) naplnění podmínek pro stanovení jiné než zákonné výše splátky insolvenčním soudem, tj. že jde o určitou výjimku z pravidla, podle kterého je dlužník povinen hradit měsíční splátky v zákonné výši, kdy její uplatnění je podmíněno nejen existencí relevantních, resp. závažných důvodů. Jejich posouzení je pak věcí insolvenčního soudu, a Ústavní soud do takového rozhodování by mohl zasáhnout až v případě, že by neslo známky libovůle či dokonce svévole. Tato situace však v posuzované věci nenastala, když ani z hlediska věcného nelze označit soudní závěry za zjevně nepřiměřené (extrémní).
16. Stěžovatelka dále namítá, že až do rozhodnutí krajského soudu nebyla poučena o tom, že nejsou splněny procesní podmínky pro věcné projednání návrhu a že jí nebylo umožněno tento nedostatek odstranit, resp. že jí nebyla dána najevo nedostatečnost důvodu podání žádosti při jednání s insolvenční správkyní (resp. nezpůsobilost soudu ji věcně projednat).
17. Ústavní soud připomíná, že stěžovatelka byla krajským soudem vyzvána, aby vysvětlila, proč nepodala žádost o stanovení nižších než zákonem stanovených splátek v oddlužení (usnesení ze dne 17. 6. 2019 č. j. KSBR 45 INS 3270/2019-B-3). V reakci na tuto výzvu uvedla, že původně byla domluvena se svým přítelem na společném bydlení. Následně ji krajský soud vyzval, aby sdělila, jaké má konkrétně zvýšené náklady (např. náklady na dojíždění do zaměstnání), jež mají být důvodem k určení nižší než zákonem stanovené měsíční srážky, a tyto náklady také soudu doložila, a zda má v současné době vyživovací povinnost k nějaké osobě, případně určenou soudním rozhodnutím (usnesení ze dne 3. 7. 2019 č. j. KSBR 45 INS 3270/2019-B-5). K této výzvě stěžovatelka uvedla, v čem spočívají (či mohou spočívat) zvýšené náklady na bydlení, sdělila výši nákladů na dojíždění do zaměstnání a upozornila na nutnost budoucích výdajů souvisejících s jejím zdravotním stavem.
18. Předně je třeba poukázat na to, že byť stěžovatelčina žádost byla označena za opožděnou, byla kvazimeritorně posouzena. Vyhověno jí nebylo nikoliv proto, že by po jejím doplnění neobsahovala zákonem požadované náležitosti nebo že by v ní chyběly důvody, ale proto, že důvody v ní obsažené podle názoru soudů nemohly obstát.
19. Dále se stěžovatelce podle Ústavního soudu prostřednictvím výše uvedených výzev dostalo dostatečného poučení, aby jednak mohla uvést, proč svou žádost podala až při jednání s insolvenční správkyní, jednak aby mohla předestřít důvody, pro které by měl insolvenční soud její žádosti vyhovět, a vysvětlit svou úpadkovou situaci. Proti posouzení jí uváděných důvodů krajským soudem jako "nedostatečných" se stěžovatelka mohla bránit (a bránila) jak v odvolacím, tak dovolacím řízení, vrchní soud ani Nejvyšší soud se však s jejím názorem neztotožnily, což však s ohledem na to, co bylo výše uvedeno, nelze hodnotit jako neústavní postup či rozhodnutí.
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
21. O návrhu stěžovatelky na přednostní projednání věci nebylo třeba rozhodovat, protože o podané ústavní stížnosti Ústavní soud rozhodl hned, jak to bylo možné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu