ECLI:CZ:US:2022:4.US.946.22.1
sp. zn. IV. ÚS 946/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Františka Stejskala a Libuše Stejskalové, zastoupených JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. února 2022 č. j. Aprk 1/2022-17, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Městského úřadu Boskovice, sídlem náměstí 9. května 954/2, Boskovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelé ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí proti výše uvedenému usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým bylo podle jejich tvrzení zasaženo do jejich ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel se návrhem podaným u Nejvyššího správního soudu domáhal určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a to k vydání rozhodnutí v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 30 A 132/2021, ve kterém jsou stěžovatelé v procesním postavení žalobců.
3. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením návrh zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Shledal, že se krajský soud nedopustil žádných průtahů. Nutné úkony potřebné k tomu, aby se řízení dostalo do stavu, kdy je možno vydat rozhodnutí, činil řádně. Konstatoval, že krajský soud v řízení nepostupoval nikterak v rozporu s požadavky spravedlivého (sc. řádně vedeného) procesu, které obecně nevynucují vydání rozhodnutí ihned, jak je to možné, ale pouze brání tomu, aby doba řízení nebyla nepřiměřeně dlouhá. To v daném případě zjevně nelze konstatovat, neboť stěžovatel se domáhá vydání rozhodnutí ve věci samé ve chvíli, kdy vedlejšímu účastníkovi teprve uplynula lhůta k vyjádření k žalobě a předložení správního spisu. Za daných okolností tedy Nejvyšší správní soud nepovažuje lhůty, ve kterých krajský soud činil jednotlivé úkony, za nepřiměřené.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že Nejvyšší správní soud jim opakovaně v rámci jimi předvídané a předpovězené blokády odpírá jejich práva a umožňuje podřízenému krajskému soudu, aby po vrácení spisu byl dále nedůvodně nečinný a podjatý ve prospěch vedlejšího účastníka, kterému mnohokrát v řízení napomohl. V konečném důsledku postup všech soudních institucí, včetně Ústavního soudu, znamená újmu na právech stěžovatelů, kterým propadne bez náhrady stavební povolení v polovině měsíce května 2022. Tuto svou argumentaci stěžovatelé dále podrobně rozvíjejí.
III.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je v základě (rozhodnutí o určení lhůty - viz sub 2) přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (viz k tomu blíže sub 9). U stěžovatelky nutno konstatovat, že nebyla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností [§72 odst. 1 písm. a) téhož zákona], pročež jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Stěžovatel brojí proti tomu, jak Nejvyšší správní soud vykládal podústavní právo nikoli v meritu věci, nýbrž toliko v procesním postupu krajského soudu. V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí je pečlivě a přiléhavě odůvodněno a Ústavní soud neshledává, že by bylo projevem svévole či libovůle. Do závěru Nejvyššího správního soudu (sub 3), důsledně a ústavně souladně odůvodněného, nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
9. Jde-li o argumentaci stěžovatele spočívající v údajné nečinnosti krajského soudu či dalších procesních pochybeních krajského soudu, Nejvyššího správního soudu či Ústavního soudu, tak v této část je argumentace stěžovatele nepřípustná, neboť předmětem této ústavní stížnosti je toliko posouzení ústavnosti napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích. Tento postup je též projevem zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kdy je předmětem přezkumu před Ústavním soudem pouze rozhodnutí o opravném prostředku stěžovatelů proti nečinnosti, nikoli nečinnost sama. Na právním závěru Nejvyššího správního soudu tak neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavním významem, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh stěžovatelky posoudil jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, pročež ho odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) téhož zákona (viz sub 5).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu