ECLI:CZ:US:2022:4.US.96.22.1
sp. zn. IV. ÚS 96/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Buřila, zastoupeného Mgr. Ing. Jaroslavou Sodomkovou, advokátkou, sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1 - Nové Město, proti rozhodnutím finančního arbitra o námitkách ze dne 3. listopadu 2021 č. j. FA/SR/ZP/407/2014-78 a ze dne 3. října 2021 č. j. FA/SR/ZP/407/2014-77, usnesení finančního arbitra ze dne 21. října 2020 č. j. FA/SR/407/2014-72 a nálezu finančního arbitra ze dne 8. října 2019 č. j. FA/SR/ZP/407/2014-48, za účasti finančního arbitra, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Nationale-Nederlanden Levensverzekering Maatschappij N. V., sídlem Weena 505, Rotterdam, Nizozemské království, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Dne 13. 1. 2022 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele, kterou napadá shora uvedená rozhodnutí finančního arbitra s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 2 Listiny a právo na to, aby byla jeho věc projednána veřejně, bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Postupem účastníka řízení podle stěžovatele došlo rovněž k porušení čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. S ohledem na podstatu ústavní stížnosti postačí uvést, že stěžovatel se ve sporu projednávaném finančním arbitrem domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky ve výši uhrazeného pojistného z titulu náhrady škody nebo bezdůvodného obohacení z důvodu tvrzené neplatnosti pojistné smlouvy, která má odporovat dobrým mravům a měla být uzavřena v omylu. Finanční arbitr rozhodl nálezem ze dne 8. 10. 2019 č. j. FA/SR/ZP/407/2014-48, v němž nedovodil neplatnost předmětné pojistné smlouvy o životním pojištění jako celku, avšak shledal dílčí neplatnost ujednání o strhávání rizikového pojistného z důvodu jejich neurčitosti, neboť vedlejší účastnice neseznámila stěžovatele se sazebníkem pojistné smlouvy, podle kterého se vypočítá výše rizikového pojistného. Finanční arbitr tímto nálezem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli z titulu bezdůvodného obohacení částku ve výši 12 Kč odpovídající neoprávněně strženému rizikovému pojistnému, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení. Ve zbývající části návrh stěžovatel zamítl. Současně uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit sankci ve výši 15 000 Kč podle §17a zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o finančním arbitrovi").
3. Proti shora uvedenému nálezu finančního arbitra podal námitky jak stěžovatel, tak i vedlejší účastnice. Rozhodnutím finančního arbitra o námitkách ze dne 3. 11. 2021 č. j. FA/SR/ZP/407/2014-78 byly námitky stěžovatele podle §82 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuty jako opožděné. Námitky vedlejší účastnice finanční arbitr zamítl jako nedůvodné a námitkami napadený nález ze dne 8. 10. 2019 podle §16 odst. 2 zákona o finančním arbitrovi potvrdil. Výrok rozhodnutí o zamítnutí námitek stěžovatele pro opožděnost odůvodnil finanční arbitr zjištěním, že námitkami napadený nález byl stěžovateli, resp. jeho právní zástupkyni, doručen do datové schránky dne 12. 10. 2019, přičemž 15denní lhůta k podání námitek uplynula dnem 29. 10. 2019. Námitky proti nálezu ze dne 8. 10. 2019 však byly podány z datové schránky právní zástupkyně stěžovatele až dne 30. 10. 2019 v čase 00:00:10 hod., tedy po marném uplynutí lhůty. Dne 30. 10. 2019 v čase 04:37:09 hod. přitom obdržel finanční arbitr doplnění námitek stěžovatele spolu s žádostí o prominutí zmeškání lhůty k podání. Finanční arbitr usnesením ze dne 21. 10. 2020 č. j. FA/SR/407/2014-72 zmeškání lhůty (úkonu) neprominul, když stěžovatel ani po výzvě finančního arbitra neprokázal, že překážkou pro podání námitek proti nálezu byly závažné důvody, které nastaly bez jeho zavinění. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel námitky, na jejichž základě však finanční arbitr rozhodnutím o námitkách ze dne 3. 10. 2021 č. j. FA/SR/ZP/407/2014-77 potvrdil napadené usnesení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před finančním arbitrem a namítá, že ten svým postupem porušil jeho shora uvedená základní práva a svobody (viz bod 1 výše). Zdůrazňuje, že "ústavní stížnost je ... jediným prostředkem pro ochranu základních práv", neboť "neopodstatněným zamítnutím žádosti stěžovatele o prominutí zmeškání lhůty k podání námitek zkrátil finanční arbitr stěžovatele i na právu stěžovatele projednat věc nezávislým soudem".
5. Podstatou argumentace stěžovatele je, že při zamítnutí námitek pro opožděnost nevzal finanční arbitr "v potaz lokální charakter technické závady, která byla překážkou k odeslání datové zprávy obsahující námitky stěžovatele ..., za jejíž výskyt stěžovatel nemohl, a dále nevzal v potaz dobu zpoždění (10 sekund) ani skutečnost, že námitky měl finanční arbitr k dispozici v okamžiku, kdy se jimi poprvé mohl reálně zabývat ve stejnou dobu (na začátku pracovní doby dne 30. 10. 2019), jako kdyby byly odeslány včas. Zpoždění s podáním námitek stěžovatele vzniklé v důsledku technické závady tedy neznamenalo v činnosti finančního arbitra žádné zdržení...". Nepřijatelným je podle stěžovatele "zejména přepjatě formalistický přístup k posouzení žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání námitek stěžovatele a vynechání jakéhokoli věcného vypořádání obsahu samostatně podaného opodstatněného a konkrétního vyjádření stěžovatele k námitkám vedlejšího účastníka...". Stěžovatel též namítá, že finanční arbitr "nepostupoval v souladu se zákonem a nepřezkoumal dostatečně zákonnost svého rozhodnutí o námitkách v rozsahu, v jakém tak byl povinen učinit podle čl. 36 odst. 2 Listiny...".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány procesní podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Stěžovatel je v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu právně zastoupen advokátem. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu však dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
7. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat (srov. usnesení ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 2947/20 nebo ze dne 10. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 196/21, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je vybudováno především na přezkumu věcí pravomocně skončených.
8. V situaci, kdy stěžovatel namítá, že účastník řízení posoudil včasnost podaných námitek přepjatě formalisticky a v rozporu se zákonem, mohl tuto argumentaci vznést v řízení o žalobě podle části V. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). O možnosti podání této žaloby byl stěžovatel řádně poučen. Současně účastník řízení stěžovatele poučil, že "podle §247 odst. 1 o. s. ř. musí být žaloba podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu a podle odst. 2 téhož ustanovení je žaloba nepřípustná, jestliže žalobce nevyužil v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky nebo jestliže jím uplatněné řádné opravné prostředky nebyly správním orgánem pro opožděnost projednány". Jde přitom o doslovnou citaci §247 o. s. ř. Je však evidentní, že stěžovatel si §247 odst. 2 o. s. ř. vyložil nesprávně tak, že žalobu podle části V. o. s. ř. podat nemůže, resp. že jediným procesním prostředkem ochrany práva je ústavní stížnost.
9. Tvrdí-li stěžovatel, že správní orgán nesprávně (v rozporu se zákonem) posoudil jím podaný opravný prostředek jako opožděný, nebrání §247 odst. 2 o. s. ř. tomu, aby stěžovatel podal žalobu podle části V. o. s. ř. a v ní tuto námitku uplatnil. Včasnost podání námitek jako řádného opravného prostředku si totiž posoudí soud sám, nezávisle na správním orgánu. Ke stejným závěrům dospívá rovněž právní nauka, která zdůrazňuje, že "závěry správního orgánu o případné opožděnosti podaného opravného prostředku ... soud není vázán. O otázce, zda jsou dány předpoklady opětovného projednání věci před soudem, si ... soud činí vlastní úsudek bez ohledu na závěry správního orgánu" [PODHRÁZKÝ, M. In LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 1036]. Platí tedy, že v případě, kdy soud "shledá, že řádný opravný prostředek byl podán ve lhůtě, žalobu meritorně projedná ... Pokud soud rozhodnutí správního orgánu o odmítnutí řádného opravného prostředku pokládá za správné, žalobu odmítne podle §250g odst. 1 písm. c). V odůvodnění vysvětlí, proč se ztotožnil se závěrem správního orgánu o opožděnosti opravného prostředku" [SVOBODA, K. §247 (Lhůta pro podání žaloby). In SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., DOLEŽÍLEK, J a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 16]. Obdobné závěry vyplývají také z judikatury obecných soudů (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010 sp. zn. 29 Cdo 1167/2009).
10. S ohledem na shora uvedené nelze přisvědčit stěžovateli v tvrzení, že jediným prostředkem obrany proti rozhodnutím finančního arbitra, je ústavní stížnost. Argumenty o nezákonném (nebo dokonce neústavním) postupu účastníka řízení při posouzení otázky včasnosti podání námitek totiž může stěžovatel vznést v žalobě podle části V. o. s. ř. Bude pak na právním posouzení civilního soudu, zda se s jeho argumenty ztotožní, či nikoliv. V každém případě by však bylo v rozporu se shora vymezenou subsidiaritou ústavní stížnosti, aby se otázkou včasnosti podaných námitek zabýval nyní Ústavní soud.
11. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž neshledal důvody pro uplatnění výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Z toho důvodu soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v. r.
soudce zpravodaj