ECLI:CZ:US:2023:1.US.1004.23.1
sp. zn. I. ÚS 1004/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Tělovýchovné jednoty Přeštice z. s., Tř. 1. máje 1094, Přeštice, zastoupené Mgr. Markem Hejdukem, advokátem se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2022 č. j. 30 Cdo 1529/2022-143, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021 č. j. 15 Co 311/2021-114 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 2021 č. j. 12 C 61/2020-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Žalovaná Česká republika - Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy podle stěžovatelky porušila svým postupem zákaz svévole, vyplývající z čl. 2 odst. 2 Listiny a z čl. 1 odst. 2 Ústavy a zasáhla tak do práva na ochranu majetku stěžovatelky ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka se domáhala po žalované České republice - Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Ta jí měla být způsobena postupem žalované při poskytování státní dotace. Stěžovatelka nejprve uplatnila nárok na náhradu škody u žalované, ta jej jako nedůvodný zamítla. Stěžovatelka se tedy obrátila na Obvodní soud pro Prahu 1, který žalobu zamítl. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že od žalované obdržela první část dotace, jejímž účelem bylo připravit sportovní zařízení na mezinárodní sportovní akci. Následně však Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "ministerstvo") zrušilo dotační program, v němž chtěla stěžovatelka žádat o další část dotace. Stěžovatelce sdělilo, že bude možné se přihlásit do nově vyhlášeného dotačního programu na následující rok. Po přihlášení stěžovatelce ale sdělilo, že dotaci nemůže získat, protože je program určen jen pro nedokončené projekty. Stěžovatelka se domnívá, že postup ministerstva byl svévolný, když stěžovatelce poskytlo vnitřně rozporné pokyny a informace. Svévolným postupem je podle stěžovatelky i plošné zrušení dotačního programu, aniž by správní orgán zohlednil specifika konkrétního případu stěžovatelky.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem. V ústavní stížnosti opakuje námitky již vyslovené v předchozích řízeních. Obecné soudy se veškerými těmito námitkami stěžovatelky zabývaly a velmi podrobně v odůvodnění svých rozhodnutí osvětlily, proč nelze postup ministerstva shledat svévolným. Byť stěžovatelka mohla nabýt v rámci daných skutkových okolností případu očekávání ohledně obdržení dotace, nemohlo se v daném případě jednat o legitimní očekávání, o kterém lze hovořit až po rozhodnutí poskytovatele o dotaci. Legitimní očekávání nemohla stěžovatelka nabýt ani ohledně toho, že následně vyhlášený dotační program bude shodný s tím, který byl zrušen. Rozhodnutí Ústavního soudu, na které stěžovatelka v souvislosti se svévolným postupem orgánů veřejné moci upozorňuje, na tento konkrétní případ nedopadá. Stejně tak není na daný případ přenositelný stěžovatelkou uváděný nález Ústavního soudu týkající se pozastavení výplaty dotace po jejím udělení.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelka měla a využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí přesvědčivě reagují na argumenty stěžovatelky. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu