ECLI:CZ:US:2023:1.US.106.23.1
sp. zn. I. ÚS 106/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky J. P., zastoupené Mgr. Františkem Tikalem, advokátem se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 678/23, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 938/2022-429 ze dne 1. listopadu 2022 a Městského soudu v Praze č. j. 61 To 294/2022-383 ze dne 23. června 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j 50 T 167/2021-363 ze dne 28. dubna 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání dvou přečinů pomluvy podle §184 odst. 1 trestního zákoníku; za to jí uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců a uložil jí, aby se ve zkušební době zdržela zásahů do práv nebo právem chráněných zájmů poškozených, a dále jí uložil povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozenému 60 000 Kč a poškozené (manželce poškozeného) 40 000 Kč. Se zbytkem svých nároků byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení práva na spravedlivý proces, účinné vyšetřování, opomenutí důkazů a nesprávné právní hodnocení věci.
3. Stěžovatelka na poškozeného opakovaně podala trestní oznámení, která ve dvou případech (skutek 1 a 2) policejní orgán (Generální inspekce bezpečnostních sborů) odložil bez dalšího opatření. Na základě trestního oznámení poškozeného (podezření ze spáchání trestného činu křivého obvinění) proběhlo řízení zakončené napadenými rozhodnutími. Řízení před obecnými soudy stěžovatelka vytýká neprovedení navržených důkazů (znalecké vyšetření poškozeného, výslechy svědků), které mohly prokázat pravdivost jejích tvrzení. Nepovažuje za postačující, jestliže soudy vycházely jen z poznatků příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí, namísto výslechů dcer poškozeného; tím podle stěžovatelky opomenuly důkazy [viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1931/17 ze dne 19. prosince 2017 (N 235/87 SbNU 811) či sp. zn. IV. ÚS 1002/19 ze dne 9. října 2019 (N 174/96 SbNU 211)]. Dále je přesvědčena, že její jednání bylo nesprávně posouzeno jako trestný čin, ačkoliv se měla použít subsidiarita trestní represe [viz nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 ze dne 24. února 2005 (N 34/36 SbNU 379) či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 288/2021 ze dne 19. května 2021]. Podle stěžovatelky nebyla věc ani správně právně posouzena, protože v jejím případě šlo o subjektivní úsudek hodnotící povahy, a nikoli o sdělení zjevně a vědomě nepravdivých informací. Její jednání nemělo být považováno za vědomé sdělení nepravdy - úmyslné jednání s cílem škodit; poškozený navíc ukončil služební poměr u Police České republiky dobrovolně (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 726/2004 ze dne 1. září 2004 nebo usnesení sp. zn. 3 Tdo 1031/2021 ze dne 26. října 2021 aj.).
4. Závěrem namítá stěžovatelka porušení práva na účinné vyšetřování, které má oznamovatel trestného činu, ač se ho sám aktivně nedomáhá [viz nálezy sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. prosince 2015 (N 216/79 SbNU 475) či sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. srpna 2014 (N 152/74 SbNU 301)]. "Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na to, že jednání [poškozeného] probíhalo po delší dobu (mohlo probíhat i po několik let) a mohlo představovat zločin podle §198 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku."
5. V postupu obecných soudů spatřuje stěžovatelka zásah do svých práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a do jejich rozhodování je oprávněn zasahovat pouze tehdy, vybočí-li soudy z mezí ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky].
7. Podle napadeného rozsudku policejní orgán opakovaně vyloučil stěžovatelčina tvrzení, že se poškozený (policista na oddělení mravnostní kriminality) dopustil domácího násilí a sexuálního obtěžování nezletilých dcer. Z toho nalézací soud dovodil, že opakovaná vyšetřování, zahájená na základě úmyslně nepravdivých sdělení stěžovatelky, měla vliv na život poškozeného a jeho rodiny. Stíhané jednání je natolik společensky škodlivé, že nepostačuje uplatnit odpovědnost stěžovatelky podle jiného právního předpisu (subsidiarita trestní represe), ale šlo o trestný čin (odst. 44 - 47 rozsudku). Nalézací soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu pro objasnění věci a další navržené důkazy neprovedl pro jejich nadbytečnost (odst. 49 a 50 rozsudku). Odvolací soud potvrdil správnost závěrů nalézacího soudu, a to i vzhledem k odkazu stěžovatelky na judikaturu Nejvyššího soudu k rozlišení skutkových tvrzení a hodnotících důkazů. Za pochybení nalézacího soudu odvolací soud označil nesprávné (mírnější) posouzení stíhaného jednání jako přečinu pomluvy, namísto trestného činu křivého obvinění podle (odst. 10 usnesení). Nejvyšší soud se věcí důkladně zabýval, potvrdil dostatečnost provedených důkazů (a nadbytečnost provedení dalších) k závěru o naplnění znaků trestného činu, ze správně vyhodnocených důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu) nebylo zjištěno nic, co by prokazovalo pravdivost tvrzení stěžovatelky a vyvrátilo vyslovené právní závěry.
8. Obecné soudy se podrobně zabývaly námitkami užitými i v ústavní stížnosti a své závěry dostatečně a srozumitelně vysvětlily. Nalézací soud jasně uvedl, proč nepovažoval provedení dalších důkazů za nezbytné, byly-li podstatné okolnosti již v řízení prokázány. V řízení bylo prokázáno, že ačkoli poškozený ukončil služební poměr dobrovolně, mělo jednání stěžovatelky na tomto rozhodnutí i na kvalitě života jeho rodiny podíl.
9. Podle Ústavního soudu nebylo porušeno právo na soudní ochranu stěžovatelky (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani její právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Uvedená práva zajišťují každému účastníku řízení, že jejich věc bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud na základě předem stanovených pravidel; nezaručují mu nárok na úspěch v řízení ani bezvýhradné akceptování jeho názoru. Princip nezávislosti soudů při výkonu jejich funkce a jejich vázanost pouze zákonem je nutno chápat jako záruku, že soudům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak je hodnotit. Proto nejsou obecné soudy povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu, musí však vysvětlit, proč tak neučinily. Těmto požadavkům napadená rozhodnutí vyhovují a stěžovatelka v ústavní stížnosti prezentuje pouze svoji nespokojenost s právními závěry obecných soudů, která však nezakládá ani důvodnost ústavní stížnosti.
10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu