ECLI:CZ:US:2023:1.US.1084.23.1
sp. zn. I. ÚS 1084/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Ing. Jany Dvořákové, zastoupené JUDr. et Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem Úvaly, Dvořákova 1624, proti rozhodnutí státní tajemnice v Ministerstvu práce a sociálních věcí ze dne 24. 9. 2021 č. j. MPSV-2021/136537-332/1, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2022 č. j. 11 Ad 18/2021-41 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2023 č. j. 2 Ads 131/2022-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip vyjádřený v čl. 2 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy. K tomu mělo dojít v důsledku libovolného postupu správních orgánů a soudů při rozhodování o jejím služebním hodnocení, resp. o výši jejího osobního příplatku. Podle stěžovatelky napadená rozhodnutí nejsou řádně a logicky odůvodněna, což vede k porušení principů spravedlivého procesu. Stěžovatelka má za to, že služební hodnocení nebylo v souladu s právem a v jejím případě došlo k diskriminačnímu přístupu ze strany služebního orgánu jako výsledku jeho svévole.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím státní tajemnice v Ministerstvu práce a sociálních věcí bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí generálního ředitele Úřadu práce České republiky (dále jen "správní orgán I. stupně") ze dne 25. 6. 2021 č. j. UPCR-2021/68596-78099802 (dále jen "prvostupňové správní rozhodnutí"), jímž bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatelce s účinností od 1. 7. 2021 přiznává osobní příplatek ve výši 3 000 Kč měsíčně, a dále se jí ode dne 1. 7. 2021 určuje měsíční plat v celkové výši 38 670 Kč, který tvoří platový tarif ve výši 31 470 Kč, osobní příplatek ve výši 3 000 Kč a příplatek za vedení ve výši 4 200 Kč.
Městský soud v Praze žalobu stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí zamítl a následně Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další superrevizní" instituce.
Ústavní soud přezkoumal napadená soudní rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Oba soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná. Ústavní soud ověřil, že správní soudy rozhodovaly nestranně, se všemi námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o státní službě a soudního řádu správního, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého (řádného) procesu obsažené v hlavě páté Listiny.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí především nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky, že se z rozsudku městského soudu nemohla dozvědět důvody, které soud vedly k závěru, že napadené rozhodnutí nestálo na subjektivních pocitech hodnotitele. Městský soud zcela jasně konstatoval, že opravné služební hodnocení vycházelo ze skutečností, že v době hodnocení stěžovatelka jakožto vedoucí zaměstnankyně, která měla mimo jiné povinnost zajistit plynulý chod oddělení, tyto povinnosti neplnila, neboť osobní i profesní vztahy uvnitř oddělení nebyly ideální, což se projevilo i v jeho fungování. Nejvyšší soud nepovažoval za relevantní ani námitku stěžovatelky, že podkladem přezkoumávaného rozhodnutí bylo opravné služební hodnocení, které bylo možno považovat za diskriminační, neboť bylo výrazem nedůvodných a nekvantifikovatelných subjektivních pocitů hodnotitele. Poukázal na to, že stěžovatelka neuvedla žádnou konkrétní skutečnost ve smyslu diskriminačního znaku, na základě které mělo dojít k její diskriminaci.
Závěry kasačního soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní, jasné a logické. Ústavní soud nemůže přisvědčit argumentaci stěžovatelky, jíž zpochybňuje způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s jejími námitkami, opakovaně vznesenými i v kasační stížnosti, a v níž v konečném důsledku spatřuje i porušení svých základních práv.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu