ECLI:CZ:US:2023:1.US.1130.23.1
sp. zn. I. ÚS 1130/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhošťem, Ostravská 2966, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 15/2023-270 ze dne 25. ledna 2023, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 158/2022-238 ze dne 14. července 2022 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále č. j. 66 T 88/2021-217 ze dne 29. března 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Bruntále, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Bruntále (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu pohlavního zneužívání podle §187 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, a za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let a tří měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") ve veřejném zasedání odvolání stěžovatele zamítl; Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v napadených rozhodnutích spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Stěžovatel předně namítá, že obecné soudy se neměly spokojit jen s fotografiemi z místa činu, ale měly mu umožnit být přítomen ohledání přímo na místě činu, protože je přesvědčen, že jeho závadné jednání nemohli svědkové pozorovat tak, jak uvedli. Za nepřirozenou považuje i reakci svědků; viděli-li jeho protiprávní jednání, měli ihned zasáhnout a ne jej nechat odejít. Obecným soudům vytýká, že nepřiměřeně uvěřily svědkům i nezletilé poškozené, avšak jeho tvrzení označily za nevěrohodná. Stěžovatel je přesvědčen, že důkazy nebyly vyhodnoceny v souladu s §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a odvolací ani dovolací soud pochybení nalézacího soudu nenapravily; proto navrhuje napadená rozhodnutí zrušit.
4. Ústavní stížnost nebyla zaslána účastníkům řízení a vedlejším účastníkům řízení k možnému vyjádření, neboť od něj nebylo možno očekávat další informace pro objasnění věci.
5. Z napadeného rozsudku se podává, že nalézací soud se věcí podrobně zabýval, provedl výslechy svědků a další důkazy v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, vysvětlil, proč považoval stěžovatelem navržené důkazy za nadbytečné a provedené důkazy vyhodnotil po pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i ve vzájemném souhrnu. Soud nezjistil žádnou okolnost, která by svědčila o snaze svědků bezdůvodně stěžovatele odsoudit; zjištěné okolnosti nalézací soud hodnotil převážně jako polehčující. Odvolací soud se ve svém usnesení ztotožnil se závěry nalézacího soudu, které vyhodnotil jako správné, tvořící ucelený řetězec vyvracející obhajobu stěžovatele. Také Nejvyšší soud vyhodnotil dovolání stěžovatele jako jeho polemiku s hodnocením důkazů, respektive námitku opomenutých důkazů. K tomu dovolací soud odkázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. února 2004 (N 26/32 SbNU 239] s tím, že předpoklad opomenutí důkazů nebyl naplněn.
6. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky); není obecným soudem dalšího stupně či součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, je jejich záležitostí. Ústavní soud zasáhne pouze tehdy, zjistí-li nejzávažnější pochybení, jímž byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody, což se v projednávané věci nestalo.
7. Z napadených rozhodnutí je zjevné, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji obhajobu a námitky užité v odvolání i dovolání, jimiž se obecné soudy pečlivě zabývaly a vypořádaly se s nimi; proto lze pro stručnost na napadená rozhodnutí odkázat, neboť na vyslovených závěrech Ústavní soud nespatřuje porušení stěžovatelových základních práv a svobod. Článek 10 odst. 2 Listiny zaručuje každému právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do jeho soukromého a rodinného života. Stěžovatel namítá porušení tohoto práva, aniž by z ústavní stížnosti bylo patrné, čím mělo být porušeno. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který zákon stanoví. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit a podle čl. 90 Ústavy České republiky jen soud rozhoduje o vině a trestu.
8. Bylo-li v řádně vedeném trestním řízení prokázáno, že se stěžovatel dopustil jednání, pro které byl stíhán, a obecné soudy jej uznaly vinným a uložily mu trest, nejde o porušení práva na ochranu před zasahováním do jeho soukromého života. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zaručuje každému, že jeho věc bude projednána obecným soudem podle předem stanovených pravidel, nejde však o záruku, že obecné soudy ve věci rozhodnou způsobem, který účastník řízení očekává; nezaručuje ani, že každému návrhu účastníka řízení bude vyhověno, za předpokladu, že soud uvede, proč ten který návrh nepovažoval za nezbytný k objasnění věci. Obecné soudy tak postupovaly a stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl nic, co by svědčilo, že jejich postupem byla porušena jeho základní práva. V napadených rozhodnutích je jednoznačně vysvětleno, proč a na základě jakých důkazů dospěly obecné soudy k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu, proč nebyly provedeny další důkazy; jejich postup byl v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí byla řádně odůvodněna.
9. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu