ECLI:CZ:US:2023:1.US.1164.23.1
sp. zn. I. ÚS 1164/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Večeři, zastoupeného JUDr. Radkem Foralem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 220, Napajedla, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2023 č. j. 21 Cdo 128/2023-465, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 24. května 2022 č. j. 60 Co 48/2022-426 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. prosince 2021 č. j. 38 C 106/2019-399, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svého ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dál jen "Listina").
1. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 38 C 106/2019 se podává, že stěžovatel je bývalým zaměstnancem vedlejší účastnice. Okresní soud rozsudkem ze dne 7. 11. 2019 č. j. 38 C 106/2019-250 zamítl žalobu stěžovatele na určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí dané mu vedlejší účastnicí pro nadbytečnost v roce 2018 je neplatné, protože důvod výpovědi byl dán. Uvedený rozsudek nabyl právní moci. Stěžovatel se poté dne 5. 10. 2021 u okresního soudu domáhal obnovy řízení s tvrzením, že po rozhodnutí v původním řízení byl vydán v periodiku vedlejší účastnice článek, ze kterého bylo možné dovodit, že důvod výpovědi byl účelový, protože ke snížení počtu zaměstnanců ve skutečnosti nedošlo.
2. Okresní soud žalobu na obnovu řízení zamítl napadeným rozsudkem, protože shledal, že v odkazovaném článku jde o okolnosti z roku 2016, tedy dříve, než se v roce 2018 odehrály okolnosti organizačních změn vedlejší účastnice, které vedly k rozvázání pracovního poměru se stěžovatelem. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele potvrdil napadený rozsudek okresního soudu. Krajský soud rovněž shledal, že stěžovatelem odkazovaný článek není způsobilý mu přivodit příznivější rozhodnutí, protože jde o skutečnosti z jiné doby. Personální stav vedlejší účastnice nadto byl předmětem dokazování v původním řízení.
3. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením pro chybějící vymezení, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel sice v dovolání uvedl, že "vyřešená právní otázka by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak", avšak neuvedl již, o jakou právní otázku má jít a od kterého přijatého řešení se má Nejvyšší soud odchýlit. K založení přípustnosti dovolání nejsou způsobilé ani další námitky stěžovatele uvedené v dovolání, protože představují pouhou nesouhlasnou polemiku se závěry předcházejících rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel tvrdí, že se v červenci roku 2021 seznámil se shora uvedeným článkem, jejímž autorem je zaměstnankyně vedlejší účastnice. Plyne z něj, že některé svědecké výpovědi v původním řízení byly nepravdivé. Tento novinový článek podle stěžovatele popisuje okolnosti podstatné pro posouzení věci. Všechny soudy návrh stěžovatele na obnovu řízení "posoudily formálně" a postupovaly "formalisticky". Šlo o to, že informace, které stěžovatel nyní předložil, nebyl schopen předložit v původním řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu přípustná, protože stěžovatel zde vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Jde-li však o předcházející rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu, stěžovatel podle zákona o Ústavním soudu (§75 odst. 1 tohoto zákona) a bodu 59 a násl. stanoviska pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.) nesplnil podmínku řádného vyčerpání mimořádného opravného prostředku, protože jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl pro chybějící náležitosti dovolání, tj. pro jeho vady (k důvodnosti odmítnutí dovolání viz dále), a proto jde ohledně těchto rozhodnutí o nepřípustný návrh, když Ústavní soud splnění některé z podmínek §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu neshledal.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. Jak vyplývá ze shora uvedeného, na základě podané ústavní stížnosti je Ústavní soud oprávněn zabývat se věcně toliko napadeným usnesením Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele pro chybějící vymezení náležitostí dovolání. Zde platí, že mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i vymezení důvodu dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému primárně náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení.
3. Neuvedl-li tedy stěžovatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak a musel jeho dovolání odmítnout. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání z tohoto důvodu a stěžovatel skutečně nutné náležitosti dovolání nesplnil, nejde o porušení práva stěžovatele na soudní ochranu, nýbrž o projev přiměřeného požadavku na racionalizaci a zefektivnění soudního řízení (k tomu viz bod 25 a násl. stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je přitom jasné, srozumitelné a dostatečně podrobné. Je individualizováno na konkrétní situaci a nelze je považovat za příliš zobecňující či paušální. Nelze rovněž přehlédnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti nijak důvody napadeného usnesení nereflektuje, protože se soustřeďuje výhradně na hodnocení důvodů zamítnutí své žaloby na obnovu řízení. Těmito okolnostmi se však za dané procesní situace Ústavní soud zabývat nemůže.
4. Ústavní soud si rovněž vyžádal spis okresního soudu, aby zjistil obsah napadených rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu a dovolání stěžovatele k ověření, zda nebylo možné dovolání stěžovatele vyložit podle svého obsahu ve prospěch přístupu stěžovatele k soudu. Dovolání stěžovatele však žádné pochybnosti o svém obsahu neposkytuje. Je zřejmé, že stěžovatel skutečně nevymezil povinné náležitosti dovolání, tak jak jsou charakterizovány shora a jak je rovněž srozumitelně objasnil Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Obsahem dovolání stěžovatele vskutku je pouhá polemika se skutkovými závěry předcházejících rozhodnutí a chybí v něm vymezení jak otázky hmotného či procesního práva, tak uvedení toho, jak má s touto (nevymezenou) právní otázkou Nejvyšší soud naložit ve vztahu ke své ustálené rozhodovací praxi, jak předpokládá zákonná úprava. Nejvyšší soud odmítnutí dovolání stěžovatele řádně odůvodnil. Nejde o svévoli nebo exces v judikatuře či doktríně. Nejvyšší soud postupoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny.
5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný (viz sub bod 5 shora), a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu