ECLI:CZ:US:2023:1.US.1170.23.1
sp. zn. I. ÚS 1170/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Emila Beera, zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 312/2021-48 ze dne 24. 2. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 55 A 44/2020-90 ze dne 30. 9. 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a a) Krajského úřadu Středočeského kraje, se sídlem v Praze 5, Zborovská 81/11, b) Michala Endršta, c) Mirky Beerové, d) Barbory Vaclas Svobodové, e) Sorina Vaclase, f) Jiřího Landy, g) Ing. Františka Kučery, h) Lenky Hladké, ch) Jiřího Šíra, i) Milana Nováka, j) Jaroslava Procházky, k) Petry Procházkové, l) Claudie Anny Carrington, m) Olgy Holečkové, n) Silvestra Holečka, o) Zdeňky Holečkové, p) Pavla Holečka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Stěžovatel je vlastníkem pozemku v katastrálním území Ch., na kterém se nachází zdroj vody, z něhož má být zásobována stavba - stáj pro dojnice a dojírna - Chyňavské rolnické společnosti s. r. o. ("žadatel"). Žadatel je k odběru podzemních vod ze studny na pozemku stěžovatele oprávněn na základě rozhodnutí Městského úřadu Beroun ("stavební úřad") ze dne 5. 11. 2008 (dále jen "vodoprávní rozhodnutí"), a to v maximálním množství 14 034 m3 ročně na dobu 50 let.
3. K žádosti žadatele stavební úřad rozhodnutím č. j. MBE/60809/2019/VÝST-Sm ze dne 3. 9. 2019 ("prvostupňové rozhodnutí") rozhodl o umístění stavby "Stáj pro dojnice a dojírna" na v tomto rozhodnutí specifikovaných pozemcích v Ch., vydal pro tutéž stavbu stavební povolení a stanovil podmínky pro umístění této stavby. Krajský úřad středočeského kraje ("krajský úřad") rozhodnutím č. j. 020755/2020/KUSK ze dne 5. 3. 2020 k odvolání prvostupňové rozhodnutí částečně změnil. Výrokem I. z textu výroků prvostupňového rozhodnutí vypustil několik tam specifikovaných parcel a v odůvodnění opravil písařské chyby; ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Výrokem II. rozhodnutí krajský úřad zamítl jako nepřípustné odvolání osob, které nebyly účastníky řízení u stavebního úřadu.
4. Stěžovatel se žalobou u Krajského soudu v Praze ("krajský soud") domáhal zrušení rozhodnutí krajského úřad. Zjednodušeně řečeno namítal, že žadatel bude k provozu stavby potřebovat větší množství vody, než je uvedeno v projektové dokumentaci, a než jaké může odebírat na základě vodoprávního rozhodnutí. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu jako nedůvodnou zamítl. Podle krajského soudu byla ochrana kvalitativních a kvantitativních parametrů vodních zdrojů předmětem řízení o povolení k nakládání s podzemními vodami. Měl-li stěžovatel za to, že jeho práva mohou být dotčena odběrem vody v rozsahu podle vodoprávního rozhodnutí, měl se podle krajského soudu domáhat ochrany právními prostředky směřujícími proti němu. Prvostupňové rozhodnutí ani rozhodnutí krajského úřadu o umístění a povolení stavby neopravňují žadatele k odběru vody ve vyšším množství, než jaké může odebírat podle vodoprávního rozhodnutí. Bude-li skutečná potřeba odběru vody vyšší, než jak bylo uvedeno v projektové dokumentaci, bude podle krajského soudu muset žadatel přistoupit k omezení provozu či k zajištění jiného zdroje vody. Překročí-li zároveň žadatel množstevní limit odběru vody stanovený vodoprávním rozhodnutím, dopustí se přestupku. Krajský soud dospěl k závěru, že námitka týkající se výpočtu spotřeby vody uvedeného v projektové dokumentaci překračuje rozsah námitek, které stěžovatel mohl ve společném územním a stavebním řízení uplatnit; těmito skutečnostmi totiž nemohou být dotčena jeho práva ve smyslu §89 odst. 4 a §114 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2017 ("stavební zákon"). Správní orgány proto podle krajského soudu nebyly povinny k uvedeným námitkám přihlížet a věcně se s nimi vypořádat.
5. Nejvyšší správní soud ("NSS") následně kasační stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou ústavní stížností napadeným rozsudkem. Podle NSS se krajský soud s námitkou stěžovatele zpochybňující výpočet množství vody potřebného k provozu stavby řádně vypořádal; závěr, že stěžovatel uvedenou námitku nemohl ve společném územním a stavebním řízení uplatnit, považuje NSS za logický a srozumitelný. K námitce stěžovatele, že se krajský soud nevypořádal s jeho žalobní argumentací týkající se §111 odst. 2 stavebního zákona NSS, dále uvedl, že byť stěžovatel uvedené zákonné ustanovení v žalobě citoval, k této citaci nepřipojil relevantní argumentaci; krajský soud podle NSS nepochybil, nezabýval-li se blíže pouhým neindividualizovaným odkazem na porušení zákona, který není žalobním bodem. Argumentace týkající se §111 odst. 2 stavebního zákona, kterou stěžovatel nově uváděl v kasační stížnosti, je podle NSS nepřípustnou námitkou podle §104 odst. 4 soudního řádu správního.
6. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel předně spatřuje odepření spravedlnosti ve vnitřní rozpornosti napadeného rozsudku NSS, který na jedné straně stěžovateli vytýká, že opakuje své původní námitky, a na druhé straně tvrdí, že se novými námitkami stran budoucích účinků řešené stavby nemůže zabývat ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. Stěžovatel v rámci žaloby skutečně citoval znění §111 odst. 2 stavebního zákona, podle kterého platí, že "[s]tavební úřad ověří rovněž účinky budoucího užívání stavby"; na uvedené ustanovení však odkazoval právě v návaznosti na předchozí argumentaci, poukazoval-li na skutečnost, že v projektové dokumentaci existuje vážný rozpor ve výpočtu očekávané spotřeby vody a reálnou spotřebou zvířat, pro jejichž ustájení by byla řešená stavba realizována. Stěžovatel porovnával výchozí hodnoty předpokládané spotřeby za den s tzv. agronormativy a vyhláškou o vodovodech a kanalizací pro veřejnou spotřebu; vyžádal si i odborné stanovisko doc. Ing. Oldřicha Doležala, DrSc.
7. Ze všech srovnání podle stěžovatele vyplývá, že předpokládaná spotřeba vody je násobně vyšší, než je spotřeba uvedená v projektové dokumentaci. Stěžovatel odkazoval na §111 odst. 2 stavebního zákona právě z důvodu, že je podle něj nelogické povolovat stavbu v kapacitním rozsahu i přesto, že je správním orgánům již v době vydání rozhodnutí zřejmé, že stavbu nebude možné v uvedeném rozsahu využívat. Na uvedený rozpor stěžovatele poukazoval před správními orgány i ve správní žalobě, ale k námitkám a předmětnému ustanovení přihlédnuto nebylo. V kasační stížnosti nadto stěžovatel poukázal na rozsudek NSS č. j. ?10 As 106/2015-116 ze dne 22. 10. 2015, ze kterého vyplývá, že "[ú]čel zamýšlené stavby je proto pro rozhodování o umístění stavby a vydání stavebního povolení zcela zásadní a je nepochybné, že schopnost zamýšlené stavby takový účel naplňovat musí být předmětem úvah správního orgánu. V opačném případě by se totiž posuzování, resp. schvalování účelu stavby stalo pouze formálním a vedlo by potenciálně k absurdním důsledkům, neboť by umožňovalo umisťování a povolování staveb pro deklarovaný účel zcela nevhodných". Stěžovatel je přesvědčen, že v žalobě uvedl všechny základní skutkové okolnosti, označil důkazy a učinil odkazy na příslušná zákonná ustanovení v souladu s judikatorními požadavky na vymezení žalobních bodů. Jelikož se správní soudy s námitkami řádně nevypořádaly, jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů.
8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Podle Ústavního soudu ústavní stížnost stěžovatele v nyní projednávané věci ústavněprávní dimenzi zjevně postrádá.
10. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především namítá, že se správní soudy nevypořádaly s jeho námitkou nedostatečné kapacity spotřeby vody řešené stavby ve smyslu "účinků budoucího užívání" podle §111 odst. 2 stavebního zákona. Podle Ústavního soudu však správní soudy na argumentaci stěžovatele reagovaly ústavně konformním způsobem. Byť je pravdou, že se správní soudy námitkou porušení citovaného ustanovení nezabývaly výslovně, z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že účinky budoucího užívání stavby implicitně vzaly v úvahu.
11. Krajský soud v bodech 44 a 46 napadeného rozsudku výslovně uvedl, že nebude-li maximální množství vody - povolené vodoprávním rozhodnutím - postačovat k plnému provozu areálu, bude muset žadatel přistoupit k omezení provozu (snížení počtu chovaného mléčného skotu oproti množství, s nímž počítá projekt) či k zajištění jiného zdroje vody (například odběrem z obecného vodovodu). Z uvedených závěrů vyplývá, že správní soudy účel stavby, jakož i možnost jeho naplnění, v souladu s požadavky stěžovatelem citované judikatury implicitně zvážily a stěžovateli svoje posouzení srozumitelně předestřely.
12. Stěžovatelem rozporovaný postup správních soudů nepředstavuje natolik extrémní pochybení, které by zakládalo porušení jeho práva spravedlivý proces. Právo stěžovatele na řádně odůvodnění rozhodnutí vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod není absolutní a automaticky z něj nevyplývá, že by soudy musely vždy podrobně reagovat na každou vznesenou námitku (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 2. 2004 ve věci Perez proti Francii, č. stížnosti 47287/99, §81). Napadená rozhodnutí správních soudů jako celek obstojí, neboť jejich klíčový závěr stěžovatel žádným způsobem nezpochybnil - množstevní limit obsažený ve vodoprávním rozhodnutí je nepřekročitelný, a ve společném a územním stavebním řízení, jehož předmětem je řešená stavba, se již nelze zabývat aspekty, které jsou předmětem vodoprávního řízení.
13. Lze uzavřít, že jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu