ECLI:CZ:US:2023:1.US.1175.23.1
sp. zn. I. ÚS 1175/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele K. D., zastoupeného Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem, sídlem Guldenerova 510/5, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2023 č. j. 24 Cdo 3358/2022-366, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2022 č. j. 58 Co 180/2022-327 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. ledna 2022 č. j. 211 L 121/2020-285, ve spojení s opravným usnesením ze dne 27. května 2022 č. j. 211 L 121/2020-315, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a zdravotního ústavu Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, příspěvková organizace, sídlem U Nemocnice 499/2, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 5, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ve spojení s opravným usnesením tohoto soudu (dále jen "usnesení obvodního soudu") bylo rozhodnuto, že k převzetí stěžovatele (umístěného) do zdravotního ústavu dne 17. 7. 2020 a jeho držení ve zdravotním ústavu v době od 17. 7. 2020 do 24. 7. 2020 nedošlo v souladu se zákonnými důvody uvedenými v §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 372/2011 Sb."), (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnice Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, příspěvková organizace, sídlem U Nemocnice 499/2, Praha (dále jen "vedlejší účastnice" nebo "zdravotní ústav"), je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 31 285,50 Kč. Výrokem III. bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit státu náhradu nákladů řízení v rozsahu 100 % s tím, že o konkrétní výši náhrady nákladů řízení státu bude rozhodnuto v samostatném usnesení. Opravným usnesením dále obvodní soud provedl opravu výše uvedeného usnesení tak, že opravil zřejmou nesprávnost spočívající v neuvedení dalšího účastníka řízení - Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, příspěvkové organizace, v záhlaví usnesení.
3. Proti usnesení obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením uvedené usnesení obvodního soudu ve výroku I. změnil tak, že k převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu dne 17. 7. 2020 a jeho držení ve zdravotním ústavu v době od 17. 7. 2020 do 24. 7. 2020 došlo v souladu se zákonnými důvody, uvedenými v §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. (výrok I.). Výroky II. a III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud dovodil, že ve věci samé není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu nebyl doručen stejnopis napadeného rozhodnutí městského soudu. Uvedenou námitku uplatnil ve svém dovolání, avšak Nejvyšší soud se jí nezabýval. Nejvyšší soud dále neprověřil, zda byl opis usnesení městského soudu podepsán oprávněnou úřední osobou. Právnímu zástupci stěžovatele byl doručen prostý opis (fotokopie) originálu usnesení městského soudu, stejnopis rozhodnutí doposud nebyl stěžovateli městským soudem doručen. Usnesení městského soudu tak není v právní moci, neboť nebylo řádně doručeno žádnému z účastníků. Tím bylo poručeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.
6. Stěžovatel dále poukazuje na to, že městský soud v záhlaví písemného vyhotovení usnesení uvádí, že rozhodoval o odvolání stěžovatele, což však vyvrací v odůvodnění, kde uvádí, že proti usnesení obvodního soudu podala odvolání vedlejší účastnice. Stěžovatel však odvolání nepodal a proto za této situace neměl městský soud ve věci rozhodnout, neboť nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí ve věci samé.
7. Stěžovatel dále brojí proti znaleckému posudku vypracovanému v předmětném řízení a namítá, že nebyl vypracován podle platné právní úpravy (formální náležitosti posudku, způsob vypracování atd.). Dále stěžovatel poukazuje na nesrovnalosti ve znaleckém posudku, které jsou v rozporu se skutkovým stavem. Namítá, že soud při hodnocení znaleckého posudku nezkoumal, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (odpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech a netrpí rozpory). Podle stěžovatele znalkyně v předmětné věci nedodržela zadání obvodního soudu, resp. sama si dotvořila zadání znaleckého úkolu. Stěžovatel v dovolání namítal chybějící formální náležitosti znaleckého posudku a dále, že zadání znaleckého posudku nemůže obcházet §127 o. s. ř. Nejvyšší soud na tuto námitku stěžovatele nereagoval.
8. Stěžovatel dále tvrdí, že Nejvyšší soud ve svém právním hodnocení neprávně uvádí, že městský soud se nezabýval jen důkazy svědčícími v neprospěch stěžovatele (ohledně důvodnosti převzetí a držení v ústavu), když usnesení městského neobsahuje jiné právní hodnocení než posouzení znaleckého posudku, výpovědí znalkyně a dále výpovědí lékařů ústavu. Nejvyšší soud podle stěžovatele nerespektoval názor obsažený v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 304/04 (N 117/41 SbNU 469; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), který stanoví, že soud nemůže omezovat svůj přezkum tím, že se nebude zabývat námitkou porušení některé ze základních zásad spravedlivého procesu. Dovolání bylo podle stěžovatele přípustné z důvodu porušení práva na spravedlivý proces, neboť městský soud a obvodní soud prováděly dokazování znaleckým posudkem, který trpí závažnými věcnými vadami a nesplňuje ani formální náležitosti, a při svém právním hodnocení soudy nezohlednily falšování dokumentace zdravotním ústavem.
9. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., ve spojení s §241a o. s. ř., a namítá, že Nejvyšší soud se míjí s realitou skutkového stavu a s procesní situací v řízení před obvodním soudem a před městským soudem. Nejvyšší soud se nevypořádal se stěžovatelem předkládanými důvody, spočívajícími v Nejvyšším soudem neřešených otázkách procesního práva, na kterých je rozhodnutí městského soudu založeno. Rovněž se dále nevypořádal s důvody stěžovatelem uváděnými v judikatuře Nejvyššího soudu. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že předložil v rámci dovolání vesměs výtky, jejichž podstatou je nesouhlas se skutkovými zjištěními. Dále namítá, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, kterým byl předseda senátu JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D., který vyhotovil písemné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Odůvodnění je zčásti nepravdivé a zčásti neúplné ohledně prověření důvodů přípustnosti dovolání s ohledem na to, že se nevypořádalo se všemi důvody přípustnosti podaného dovolání stěžovatelem (provedení důkazu znaleckým posudkem, který je v rozporu se zákonem a prováděcí vyhláškou.
10. Stěžovatel dále namítá, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno i tím, že v odvolacím řízení rozhodoval vyloučený soudce, a to předsedkyně senátu městského soudu, která prováděla dokazování znaleckým posudkem, který byl vypracován v rozporu se zákonem a prováděcí vyhláškou, tedy "úmyslně porušila povinnosti soudce". Usnesení městského soudu neobsahuje řádné a úplné vyhodnocení věci, když jsou opomenuty důkazy svědčící v neprospěch důvodnosti převzetí a držení stěžovatele v ústavu.
11. Stěžovatel také poukazuje na to, že v odvolacím řízení městský soud "úmyslně" nezjistil, zda zdravotní dokumentace vedená zdravotním ústavem k osobě stěžovatele poskytuje úplný a pravdivý obraz o poskytnuté zdravotní péči a dále o skutečném stavu stěžovatele v době, kdy byl převzat do péče bez svého souhlasu. Městský soud postupoval v rozporu s §20 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), který ukládá soudu povinnost zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí. Stěžovatel je přesvědčen, že s velkou mírou pravděpodobnosti byla zdravotní dokumentace zdravotního ústavu vedená k jeho osobě dodatečně upravována.
12. Stěžovatel dále tvrdí, že řízení před městským soudem i před obvodním soudem je stiženo procesními vadami, které porušují jeho právo na spravedlivý proces. V řízení před obvodním soudem nebylo zkoumáno, zda zdravotnická dokumentace vedená k osobě stěžovatele, byla předložena v úplném originálním znění, tak jak žádal soud. Obvodní soud vycházel jen z předložených kopií, které byly jen částí zdravotnické dokumentace, avšak obvodní soud se úplností a pravostí zdravotnické dokumentace nezabýval. V řízení bylo prováděno dokazování znaleckým posudkem vypracovaným v rozporu se zákonem č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech a vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 503/2020 Sb., o výkonu znalecké činnosti, neboť obvodní soud prováděl dokazování důkazem, který není možné považovat za řádný, úplný a pravdivý. V řízení před obvodním soudem byla zjištěna duševní porucha u stěžovatele v době převzetí do zdravotního ústavu na základě nepravdivých důkazů provedených v řízení před obvodním soudem. Stěžovatel dovozuje, že v řízení před obecnými soudy došlo k nesprávnému právnímu hodnocení pravdivosti znaleckého posudku, výpovědi znalkyně, výpovědi lékařů zdravotního ústavu a také nehodnocení úplnosti i pravdivosti zdravotnické dokumentace vedené zdravotním ústavem k osobě stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi zastáván, resp., který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
16. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu obecnými soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. K "přehodnocení" důkazů je Ústavní soud oprávněn přistoupit zejména tehdy, jsou-li skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako věcně neudržitelný a v konečném důsledku i nespravedlivý (srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21). O takový případ v posuzované věci nejde.
17. V posuzované věci byla předmětem soudního přezkumu otázka, zda došlo k převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu dne 17. 7. 2020 a zda bylo jeho držení ve zdravotním ústavu v době od 17. 7. 2020 do 24. 7. 2020 v souladu se zákonnými důvody, uvedenými v §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. V souladu s §70 odst. 1 z. ř. s., soud ke zjištění zdravotního stavu a zjištění, zda další držení ve zdravotním ústavu je či není nutné, jmenuje znalce. Znalcem nemůže být jmenován lékař, který pracuje ve zdravotním ústavu, v němž je člověk držen. Byl-li proveden přezkum zdravotního stavu, soud důkaz výsledkem takového přezkoumání provede vždy. Soud také vždy provede důkaz zdravotnickou dokumentací nebo záznamem z ní nebo vyjádřením ošetřujícího lékaře o neschopnosti úsudku a projevení přání umístěného člověka podle jiného právního předpisu. Ke zjištění skutkového stavu je tedy nutné vyjít ze závěru znaleckého posudku znalce, jímž nemůže být lékař, který pracuje v daném zdravotním ústavu, a to za účelem objektivního zjištění důvodnosti tohoto převzetí a držení v ústavu bez souhlasu pacienta.
18. V nálezu ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. I. ÚS 2647/16 (N 187/91 SbNU 317) Ústavní soud vyslovil, že ačkoli nejde o řízení sporné, za situace, kdy umístěný člověk iniciuje pokračování řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu, neboť má zato, že pro jeho umístění do zdravotního ústavu nebyly splněny zákonné podmínky, je zjevné, že oba účastníci detenčního řízení mají opačný zájem na výsledku řízení, a to i s ohledem na případné uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy za případné porušení práv v průběhu detenčního řízení. Vzhledem k této skutečnosti je pak třeba provádět i dokazování. Stojí-li tedy za popsané situace na jedné straně závěry lékařů jako zaměstnanců zdravotnického zařízení, kteří do něj umístěného člověka přijali nebo jej měli v další péči, a tomu odporující závěry umístěného člověka, anebo dalších osob, je namístě přistoupit k zadání znaleckého posudku [srov. též nález ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2545/17 (N 36/88 SbNU 499)].
19. V nyní posuzované věci byl podkladem pro konečný úsudek soudu zdravotní stav stěžovatele v době jeho převzetí a držení v ústavu. Z tohoto důvodu je zákonem (srov. §70 odst. 1 z. ř. s.) i v souladu s judikaturou Ústavního soudu [srov. nález ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. I. ÚS 2647/16 (N 187/91 SbNU 317)] v tomto typu řízení obligatorně vyžadován důkaz nezávislým znaleckým posudkem (zcela oproštěným od vlivu zaměstnanců zdravotního ústavu) za účelem "objektivního zjištění důvodnosti držení". V předmětné věci městský soud opřel své závěry především o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaný znalkyní MUDr. Olgou Sloukovou, doplněný o výpověď této znalkyně při odvolacím jednání, který považoval za stěžejní důkaz.
20. Znalecký posudek je nepochybně významným druhem důkazního prostředku, což však soud nezbavuje povinnosti jeho kritického hodnocení. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz a nepožívá a priori větší důkazní síly [srov. nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221), nález ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 2396/19, usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1456/19).
21. Ústavní soud zastává názor, že je především na obecném soudu, jakým způsobem bude znalecký posudek hodnotit, a to na základě výslechu znalce podle zásad ústnosti a přímosti. V této činnosti mohou soudu napomoci též účastníci řízení prostřednictvím svých vyjádření ke znaleckému posudku, v nichž mohou poukazovat na nesrovnalosti či vady znaleckých závěrů či postupu znalce. Je povinností soudu v potřebné míře na takové vyjádření reagovat v odůvodnění svého rozhodnutí, a to v závislosti na povaze, kvalitě a relevanci výhrad proti posudku v takových vyjádřeních. Posouzení, zda znalecký posudek je s ohledem na svou kvalitu, přesvědčivost, úplnost apod. způsobilý být podkladem rozhodnutí, je úkolem obecných soudů. Jde o hodnocení podkladů při utváření skutkových zjištění, což přísluší obecným soudům a ve správním řízení správním orgánům (srov. usnesení ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 543/20).
22. V nyní posuzované věci městský soud ze znaleckého posudku dovodil, že podkladem pro jeho vypracování byla mj. i zdravotní dokumentace stěžovatele ode dne 17. 7. 2020 do 24. 7. 2020, tedy do data propuštění stěžovatele ze zdravotního ústavu. Rovněž znalkyně potvrdila při své výpovědi, že měla k dispozici zdravotní dokumentaci stěžovatele a neměla pochybnosti o její úplnosti. Pro úplnost městský soud konstatoval, že i výpovědi všech svědků - lékařů korespondují se závěrem znaleckého posudku - i když ke zjištění skutkového stavu bylo nutné vyjít ze závěru znaleckého posudku znalce, jímž nemůže být lékař, který pracuje ve zdravotním ústavu. Po provedeném hodnocení městský soud dovodil, že závěr znaleckého posudku ve spojení s výpovědí znalkyně prokazuje splnění zákonných podmínek §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., neboť stěžovatel dne 17. 7. 2020 trpěl těžkou duševní poruchou, a to akutní polymorfní psychotickou poruchou s příznaky schizofrenie, ohrožoval bezprostředně a závažným způsobem své okolí a na místě nebylo možné využít méně omezující opatření, například ambulantní. K převzetí stěžovatele dne 17. 7. 2020 a jeho držení ve zdravotním ústavu v době ode dne 17. 7. 2020 do 24. 7. 2020 tak podle městského soudu došlo v souladu se zákonnými důvody uvedenými v §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb.
23. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že městský soud při svém rozhodování přihlížel nejen k závěrům znaleckého posudku a výpovědi znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Olgy Sloukové, ale i ke skutečnostem, které vyplynuly z dalších provedených důkazů (zejména z výpovědí všech svědků - lékařů), které shledal za "korespondující" se závěry znalkyně. Při hodnocení důkazů postupoval městský v souladu se zásadami spravedlivého procesu a v intencích §132 o. s. ř. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že městský soud nepřebíral závěry ze znaleckého posudku mechanicky a své úvahy podrobně odůvodnil. Ústavní soud je povolán k zásahu do procesu utváření skutkových zjištění jen v případě extrémních excesů. Žádný takový exces však v posuzované věci nezjistil. Městský soud ve svém rozhodnutí podrobně odůvodnil, k jakým skutkovým závěrům dospěl a jaké právní závěry ze svých skutkových zjištění učinil.
24. Jde-li o další námitky stěžovatele, poukazuje Ústavní soud na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ve kterém bylo konstatováno, že v daném případě byl znaleckým posudkem (zpětně) odborně přezkoumán jak (tehdejší) zdravotní stav stěžovatele jako umístněného, tak i postup zdravotního ústavu, ve kterém nebyly shledány nedostatky. K tomuto znaleckému posudku, včetně výpovědi znalkyně, stejně tak jako i k ostatním důkazům měl stěžovatel možnost se v průběhu řízení vyjádřit, měl možnost klást svědkům i znalkyni otázky, měl možnost navrhovat důkazy, čehož patřičně (prostřednictvím advokáta, kterého si sám zvolil a s nímž v průběhu řízení náležitě spolupracoval) využil, a také se osobně účastnil všech soudních jednání. Tomuto zástupci z řad advokátů, jemuž umístěný udělil procesní plnou moc, bylo též řádně doručeno (v souladu s §45 odst. 2 o. s. ř. do jeho datové schránky) napadené usnesení městského soudu.
25. Nejvyšší soud dále v napadeném rozhodnutí ústavně konformním způsobem vysvětlil, že dovolací námitky stěžovatele směřující proti skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům městského soudu [výtky stěžovatele, jejichž podstatou je nesouhlas se skutkovými zjištěními, na jejichž podkladě městský soud učinil právní závěr o splnění podmínek podle §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., pro nedobrovolné převzetí a držení umístěného ve zdravotním ústavu, a dále kritika způsobu, jakým městský soud hodnotil provedené důkazy] představují nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 věty první o. s. ř.), když přípustnost dovolání nelze založit na zpochybnění správnosti zjištění skutkového stavu věci. K tomu Ústavní soud dodává, že pouze ve výjimečných případech, kdy jsou skutková zjištění soudů natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (č. 460/2017 Sb., ST 45/87 SbNU 905)], mohou vady skutkových zjištění založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. V posuzované věci však nejde o tento případ.
26. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá vadu odvolacího a dovolacího řízení spočívající v tom, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce - předseda senátu, neuplatňuje však žádný z důvodů vyloučení soudce (přísedícího) podle §14 odst. 1 a 2 o. s. ř. (podle uvedeného ustanovení jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti; dále u soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak), neboť v ústavní stížnosti neuvádí žádné skutečnosti, které by mohly vést k úsudku, že soudce je pro poměr k věci nebo k účastníkům řízení podjatý. Stěžovatel opírá svoji námitku, jíž odmítá soudce městského soudu a Nejvyššího soudu, toliko o nesouhlas s procesním postupem soudce v řízení, přičemž podle §14 odst. 4 o. s. ř., platí, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Ostatně i Nejvyšší soud v napadeném usnesení k námitce stěžovatele o podjatosti předsedkyně senátu městského soudu výstižně poukázal na to, že podle ustáleného výkladu §14 odst. 4 o. s. ř., nemůže být důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) pouhý nesouhlas účastníka s procesním postupem soudce (přísedícího) nebo se způsobem jeho rozhodování v jiných věcech účastníka. Stěžovatelem akcentované právo na přístup k nestrannému soudu totiž nelze interpretovat tak, že by současně znamenalo také právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
27. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že občanský soudní řád v §229 a násl. upravuje jako opravný procesní prostředek žalobu pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. [ve spojení s §1 odst. 3 a 4, a §2 písm. d) z. ř. s.], může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící. Právě takové zmatečnostní námitky, jakož i další zmatečnostní důvody, které jsou podřaditelné pod §229 o. s. ř., stěžovatel uplatňuje ve své ústavní stížnosti. Žaloba pro zmatečnost představuje za těchto okolností mimořádný opravný prostředek, jenž je způsobilý zajistit ochranu základních práv. Z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatel tento opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti využil.
28. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšel městský soud z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
29. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
30. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu