ECLI:CZ:US:2023:1.US.118.23.1
sp. zn. I. ÚS 118/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Maxima Nečiporuka, zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1100/2022-145 ze dne 26. 10. 2022, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 103 Co 27/2021-110 ze dne 20. 1. 2022 a rozsudku Okresního soudu v Benešově č. j. 11 C 78/2021-74 ze dne 30. 7. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a obchodní korporace BENEA s. r. o., se sídlem v Benešově, Křižíkova 1529, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 1, čl. 3 odst. 1 čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě; dále namítá porušení čl. 2 odst. 3 Listiny.
2. Okresní soud v Benešově ("nalézací soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici upustit od diskriminačního jednání a písemně se omluvit. Vedlejší účastnice provozuje pekárnu, kde dne 1. 3. 2021 její zaměstnankyně po stěžovateli při vstupu vyžadovala zakrytí dýchacích cest. Dne 6. 3. 2021 - s odkazem na mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví vydané v souvislosti s pandemií COVID-19 - zaměstnanci pekárny stěžovatele bez respirátoru odmítli obsloužit, ačkoliv zaslal dne 2. 3. 2021 jednateli vedlejší účastnice e-mailem doporučení lékařů, aby s ohledem na onemocnění dýchacích cest (astma) ochranu úst nenosil. Nalézací soud dospěl k závěru, že jednání vedlejší účastnice spočívající v tom, že stěžovatele - na rozdíl od osob, na něž dopadaly výjimky z mimořádného opatření - nutila v prodejně nosit ochranu úst, není diskriminací ve smyslu zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů ("antidiskriminační zákon").
3. Krajský soud v Praze ("odvolací soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu věcně potvrdil. Podle odvolacího soudu je předpokladem diskriminace protiprávnost jednání; vedlejší účastnice se protiprávně nechovala, neboť postupovala v souladu s úpravou předmětného opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví. Ke zrušení opatření obecné povahy nejsou povolány soudy v civilním soudním řízení, ale soudy ve správním soudnictví, případně Ústavní soud. Stěžovatel by ze strany vedlejší účastnice podle odvolacího soudu nebyl diskriminován ani v případě neexistence mimořádného opatření. Stěžovatelka požadovala nošení roušek po všech zákaznících vstupujících do provozovny; s jakoukoliv jinou osobou ve srovnatelné situaci by zacházela obdobně. Nešlo ani o nepřímou diskriminaci, neboť požadavek vstupu do prodejny s ochranou dýchacích cest byl vzhledem k tehdejší pandemické situaci odůvodněn legitimním cílem. Stěžovatelka přijala ve vztahu ke stěžovateli přiměřené opatření, jak mu nákup zboží v provozovně umožnit (na telefonickou objednávku mu nákup byla ochotna předat před vstupem do provozovny). Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
4. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Zaprvé, stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na rovnost zbraní a kontradiktornost řízení, protože stěžovateli před vydáním napadeného usnesení nezaslal vyjádření vedlejší účastnice k replice. Zadruhé, obecné soudy podle stěžovatele chybně dospěly k závěru, že předpokladem diskriminace je protiprávnost jednání, tj. že jednala-li vedlejší účastnice v souladu s účinným mimořádným opatřením, nemohla se dopustit diskriminačního jednání. Zatřetí, obecné soudy se podle stěžovatele vůbec nezabývaly namítanou otázkou přímé diskriminace; stěžovatel byl jako osoba se zdravotním postižením diskriminován především oproti osobám s jiným typem zdravotního postižení, pro které mimořádné opatření již na počátku roku 2021 zavedlo výjimku a které mohly v prodejně vedlejší účastnice nakupovat bez respirátoru. Začtvrté, obecné soudy se podle stěžovatele dostatečně nezabývaly otázkou přiměřenosti diskriminačního jednání vedlejší účastnice a zároveň na ni v tomto ohledu řádně nepřenesly důkazní břemeno. Zapáté, napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele nepřezkoumatelná v části zabývající se (ne)trváním diskriminačního jednání; stěžovatel řádně tvrdil, že v době vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu ještě tvrzené jednání vedlejší účastnice trvalo. Stěžovatel v tomto smyslu dále uvádí, že jeho zástupce se e-mailem dotázal vedlejší účastnice, zda setrvá ve svém postoji i poté, co vešlo v účinnost nové mimořádné opatření, které již obsahovalo pro něj relevantní výjimky z povinnosti nosit respirátor; odpovědi se mu nedostalo. Zašesté, obecné soudy pomíjí, že mimořádná opatření přímo vedlejší účastnici žádné povinnosti nestanovila; vedlejší účastnice se sama (neoprávněně) rozhodla vymáhat zákaz nošení respirátoru i přesto, že by jí žádná sankce nehrozila. Zasedmé, podle stěžovatele platí, že může-li civilní soud sám posoudit zákonnost a účinnost podzákonného předpisu, může tak učinit i ve vztahu k opatření obecné povahy.
5. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ohledně první námitky stěžovateli lze dát za pravdu, že pojem spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého účastníci řízení zásadně musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 2. 2011 ve věci 3A.CZ s. r. o. proti České republice, č. stížnosti 21835/06, §38). Zároveň však platí, že případné procesní pochybení nepředstavuje automaticky porušení práva na spravedlivý proces [nález sp. zn. IV. ÚS 1796/11 ze dne 18. 10. 2011 (N 178/63 SbNU 69), bod 20]. Byť stěžovatel ve své ústavní stížnosti obecně tvrdí, že se o vyjádření vedlejší účastnice k dovolání dozvěděl až z napadeného usnesení, žádným způsobem nespecifikoval, jaké nové argumenty - v porovnání s argumenty uplatněnými v předchozích fázích řízení - vedlejší účastnice v předmětném vyjádření uvedla. Tvrdí-li stěžovatel, že sporné vyjádření mohlo ovlivnit rozhodnutí Nejvyššího soudu, měl konkrétně vysvětlit jak. Stěžovatel vyjádření vedlejší účastnice následně k dispozici měl, nicméně v ústavní stížnosti pouze obecně namítal, že sporné vyjádření "není pouze formálním vyjádřením, které by stručně navrhovalo odmítnutí podaného dovolání. Vyjádření čítá 3 strany textu a obsahuje konkrétní argumentaci, kterou je reagováno na podané dovolání" (viz bod 14 ústavní stížnosti). Takovou argumentaci nelze považovat za kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, která by dosáhla standardu důkazního břemene, které stěžovatel stran porušení základních práv v řízení o ústavní stížnosti nese (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1893/22 ze dne 4. 8. 2022).
8. Ke zbývajícím klíčovým námitkám stěžovatele lze pouze stručně uvést následující: Napadená rozhodnutí jsou podle Ústavního soudu srozumitelně a logicky odůvodněna; obecné soudy stěžovateli ústavně konformním způsobem vysvětlily, proč jednání vedlejší účastnice nebylo diskriminační. Zdůraznily přitom, že jednání vedlejší účastnice by vůči stěžovateli nebylo diskriminační ani v případě, neexistovala-li by předmětná pandemická mimořádná opatření (viz bod 18 rozsudku odvolacího soudu). Vyžadování respirátoru po stěžovateli - na rozdíl od osob s povelenými výjimkami - nepředstavovalo nepřiměřené zatížení, protože vedlejší účastnice se snažila stěžovateli nákup umožnit prostřednictvím telefonické objednávky a předání zboží před prodejnou (viz bod 19 rozsudku odvolacího soudu). Byla-li jednotlivá mimořádná opatření diskriminační, nezákonná, či protiústavní, je tedy otázkou jinou, kterou obecné soudy v této civilní větvi řešit nemusely. Závěr, že vedlejší účastnice se diskriminačního jednání vůči stěžovateli nedopustila, tedy podle Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska zjevně obstojí.
9. Lze uzavřít, že jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu