ECLI:CZ:US:2023:1.US.1191.23.1
sp. zn. I. ÚS 1191/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Dovrtěla, zastoupeného Mgr. Bc. Filipem Nečasem, advokátem se sídlem v Brně, Malinovského náměstí 603/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 286/2021-38 ze dne 1. 3. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 A 64/2021-45 ze dne 24. 8. 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Zlínského kraje, se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 21, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Stěžovatel před 40 lety vybudoval na svém pozemku se souhlasem obce zahradní domek, který od té doby využívá. Městský úřad X zamítl rozhodnutím ze dne 14. 12. 2020 žádost stěžovatele o dodatečné povolení stavby tohoto zahradního domku, a to zejména s ohledem na nesouhlasné stanovisko vodoprávního úřadu, podle něhož je stavba na pozemku umístěna v rozporu s podmínkami ochranného pásma stanoveného v rozhodnutí Okresního národního výboru v Uherském Hradišti ze dne 27. 12. 1989. Uvedeným rozhodnutím vodoprávní úřad stanovil pásmo hygienické ochrany, v němž bylo zakázáno umisťování staveb, vyjma staveb souvisejících s jímáním a čerpáním vody. Vedlejší účastník následně rozhodnutím ze dne 30. 3. 2021 zamítl stěžovatelovo odvolání a potvrdil prvostupňové správní rozhodnutí; v rámci odvolacího řízení bylo nesouhlasné závazné stanovisko vodoprávního úřadu potvrzeno stanoviskem nadřízeného orgánu podle §149 odst. 7 správního řádu.
3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel žalobu u Krajského soudu v Brně ("krajský soud"); současně s napadeným rozhodnutím o dodatečném (ne)povolení stavby brojil i proti části rozhodnutí ze dne 27. 12. 1989 o stanovení pásem hygienické ochrany jako proti opatření obecné povahy, kterého bylo ve věci užito. Krajský soud část žaloby vyloučil k samostatnému projednání a následně návrh na zrušení opatření zamítl rozsudkem č. j. 64 A 3/2021-59 ze dne 24. 8. 2021. Nejvyšší správní soud ("NSS") stěžovatelovu navazující kasační stížnost zamítl rozsudkem č. j. 7 As 274/2021-35 ze dne 16. 2. 2023. Ústavní soud následně usnesením sp. zn. II. ÚS 1083/23 ze dne 25. 7. 2023 odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou.
4. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl i žalobu stěžovatele směřující proti rozhodnutí vedlejšího účastníka o dodatečném (ne)povolení stavby. V odůvodnění odkázal na rozsudek ze dne 24. 8. 2021, v němž samostatně přezkoumal "podkladové" opatření obecné povahy o stanovení pásem hygienické ochrany, které podle soudu není nicotné a neodporuje zákonu. Stěžovatel v minulosti realizoval svoji stavbu bez příslušného povolení, a proto nyní nemůže oprávněně očekávat, že bude dodatečně povolena, přestože nevyhovuje podmínkám ochranného pásma. I pokud by platilo, že zahradní domek neohrožuje jakost a kvalitu pitné vody, je nutné respektovat obecnou regulaci obsaženou v opatření o stanovení pásem hygienické ochrany, podle níž v ochranném pásmu 2. stupně nelze stavbu povolit. V opatření o stanovení pásem hygienické ochrany je uvedeno, že s ohledem na veřejný zájem na kvalitě a jakosti pitné vody nelze v ochranném pásmu umisťovat jiné stavby než ty, které slouží k jímání a čerpání vody. Je-li stěžovatelova stavba postavena v rozporu s opatřením, které obstálo v incidenčním přezkumu, nelze zohlednit, zda respektuje účel, pro něž bylo ochranné pásmo vymezeno. NSS navazující kasační stížnost ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
5. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel namítá, že vodohospodářský úřad ve sporném opatření obecné povahy stanovujícím pásmo hygienické ochrany nemohl zakázat jakoukoliv výstavbu, nýbrž pouze takovou, která by mohla ohrozit "vydatnost, jakost nebo zdravotní nezávadnost" vodního zdroje ve smyslu §19 odst. 2 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění účinném do 5. 3. 1998. Řešený zahradní domek podle stěžovatele nepředstavuje stavbu ohrožující vydatnost, jakost nebo zdravotní nezávadnost jakéhokoliv vodního zdroje; právo stěžovatele na ochranu vlastnictví proto nebylo omezeno způsobem souladným se zákonem. Vodohospodářský úřad se při vydávání závazného stanoviska nemohl zákazem obsaženým v předmětném opatření řídit a učinil-li tak, jde o nezákonné závazné stanovisko, k němuž neměly rozhodující správní orgány přihlížet.
6. Stěžovatel dále uvádí, že krajský soud v souvisejícím rozsudku ze dne 24. 8. 2021 aplikoval úpravu v nesprávném znění; jeho odkaz na účel vyplývající z §19 odst. 4 vodního zákona není přiléhavý. Vytkl-li NSS v napadeném rozsudku stěžovateli, že v kasační stížnosti pouze opakoval argumentaci týkající se "podkladového" opatření obecné povahy, pak stěžovatel jinak postupovat nemohl, neboť sám krajský soud plně odkázal na související rozsudek přezkoumávající sporné opatření. Stěžovatel v tomto ohledu tvrdí, že v důsledku vyloučení přezkumu předmětného opatření do samostatného řízení zůstaly jeho námitky v řízení nevypořádány, aniž by mohl formálně ovlivnit pořadí rozhodování.
7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Jádro argumentaci stěžovatele tkví v jeho přesvědčení, že jelikož je sporné opatření obecné povahy stanovující pásmo hygienické ochrany nezákonné a nepřiměřené, je nezákonné i rozhodnutí o dodatečném (ne)povolení stavby. Stěžovatelova argumentace uvedená v nyní projednávané ústavní stížnosti je téměř totožná s argumentací uplatněnou v souběžně podané ústavní stížnosti ve věci sp. zn. II. ÚS 1083/23. Jelikož Ústavní soud ve výše citovaném usnesení ze dne 25. 7. 2023 dospěl k závěru, že správní soudy posoudily zákonnost "podkladového" opatření obecné povahy ústavně konformním způsobem, nelze z ústavního hlediska nic vytknout ani nyní napadeným rozhodnutím, neboť jsou založena právě na předmětném opatření.
10. Krajský soud stěžovateli srozumitelně a logicky vysvětlil, že řešené opatření nepřipouští, aby se v každém individuálním případě posuzovala otázka možného negativního ovlivnění vodního zdroje umisťovanou stavbou a že ze zákazů obsažených v podkladovém opatření není umožněno ani udělení výjimek (bod 24 napadeného rozsudku). Takový závěr sdílí rovněž Ústavní soud a stěžovatele dále pro stručnost odkazuje na odůvodnění usnesení sp. zn. II. ÚS 1083/23, které všechny jeho námitky materiálně vypořádává.
11. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu