ECLI:CZ:US:2023:1.US.1196.23.1
sp. zn. I. ÚS 1196/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Nauše, zastoupeného Mgr. Davidem Babincem, advokátem, sídlem Jaromíra Vejvody 1397, Praha 5 - Zbraslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2023 č. j. 33 Cdo 2006/2022-669 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2020 č. j. 2 Cmo 231/2016-598, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2021 č. j. 51 Cm 37/2006-616 a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2021 č. j. 2 Cmo 81/2021-647, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČSOB Leasing, a. s., sídlem Výmolova 353/3, Praha 5 - Radlice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti navrhl, aby mu Ústavní soud z důvodu jeho osobní a majetkové situace přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že žalobou ze dne 14. 2. 2005 se vedlejší účastnice jako žalobkyně po stěžovateli jako žalovaném domáhala zaplacení částky 6 969 657,50 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení). Podáním ze dne 25. 10. 2010 stěžovatel uplatnil nárok na zaplacení 7 000 000 Kč z titulu náhrady škody způsobené vedlejší účastnicí neoprávněným odebráním a prodejem věcí, jichž byl vlastníkem.
4. Rozsudkem ze dne 8. 6. 2016 č. j. 51 Cm 37/2006-411 (v pořadí čtvrtým) Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici 524 949,50 Kč (výrok I.), co do částky 6 444 708 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), vzájemnou žalobu stěžovatele o zaplacení 30 342,50 Kč zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výrok IV.). Městský soud zjistil, že účastníci uzavřeli kupní smlouvy ohledně čtyř vozidel (dvou tahačů návěsů a dvou návěsů) za celkovou kupní cenu 15 673 837 Kč, kterou se stěžovatel (kupující) zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách, jejichž výše byla smlouvami stanovena. Současně s kupními smlouvami strany uzavřely smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, z nichž každá se vztahovala k jednomu z vozidel. Vzhledem k tomu, že stěžovatel sjednané splátky neplnil, stala se celá dlužná částka kupní ceny splatnou. Vedlejší účastnice vozidla stěžovateli odebrala a prodala je třetí osobě. Nárok uplatněný žalobou představuje rozdíl mezi tvrzeným dluhem stěžovatele a cenou, kterou vedlejší účastnice obdržela za prodej vozidel. Jako předběžnou otázku městský soud posuzoval platnost kupních smluv a smluv o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Kupní smlouvy měl za platné právní úkony, smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva shledal rozpornými s účelem institutu zástavního práva, neboť jejich skutečným smyslem bylo sjednání tzv. propadné zástavy (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Stěžovatel - ani poté co se dostal do prodlení - nepozbyl vlastnické právo a vedlejší účastnice vozidla odebrala a následně prodala protiprávně. Podle městského soudu je stěžovatel povinen zaplatit kupní cenu vozidel, ale na úhradu smluvních pokut sjednaných v neplatných smlouvách o zajišťovacím převodu vlastnického práva a na úroky z prodlení ode dne odebrání vozidel vedlejší účastnice nemá právo [11 151 534 Kč (doplatek kupní ceny), 4 639 344,40 Kč (cena, za niž vozidla prodala třetí osobě), 175 468 Kč (úroky z prodlení za dobu do odebrání vozidel)]. Škodu, kterou vedlejší účastnice způsobila stěžovateli odebráním vozidel (6 162 708 Kč - posudek znalce Ing. Jaroslava Peltráma), odečetl městský soud od "zjištěného nároku" vedlejší účastnice (6 687 657,50 Kč) a ve zbytku vzájemnou žalobu zamítl (30 342,50 Kč).
5. Rozsudkem ze dne 22. 1. 2018 č. j. 2 Cmo 231/2016-481 Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání vedlejší účastnice i stěžovatele rozsudek městského soudu ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 1 636 257,50 Kč (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že žalobu co do částky 5 333 400 Kč zamítl (výrok II.), v zamítavém výroku o vzájemném návrhu stěžovatele rozsudek městského soudu potvrdil (výrok III.) a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky (výrok IV.) a o povinnosti vedlejší účastnice k náhradě nákladů řízení státu (výrok V.).
6. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 12. 2019 č. j. 32 Cdo 3586/2019-550 dovoláním napadený rozsudek vrchního soudu ve výrocích I., II., IV. a V. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil vrchnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že v nyní projednávané věci bylo sporné, jak velkou náhradu má stěžovatel obdržet za vozidla, o jejichž vlastnictví přišel v důsledku jednání vedlejší účastnice, tedy jaká je výše skutečné škody, která stěžovateli vznikla. Vrchní soud pochybil, odečetl-li při vyčíslení skutečné škody od obvyklé ceny vozidel částku rovnající se výši daně z přidané hodnoty, neboť skutečná škoda - újma nastalá v majetkové sféře poškozeného je okolností objektivního charakteru, a na její výši nemůže mít vliv ani skutečnost, zda vlastníkem věci (poškozeným) je plátce či neplátce daně z přidané hodnoty, ani skutečnost, zda náhrada škody je či není předmětem daně z přidané hodnoty podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Daň z přidané hodnoty je nepochybně běžnou součástí kupní ceny při nákupu vozidel, a proto i tato daň musí být zahrnuta do vyčíslení finančních prostředků, které by bylo nutné vynaložit k obnovení původního majetkového stavu poškozeného (stěžovatele), tedy do vyčíslení skutečné škody. Stěžovatel předložil Nejvyššímu soudu k řešení dále otázku, zda měl vrchní soud za použití §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), shledat výkon všech práv, jichž se vedlejší účastnice žalobou domáhá, za rozporný se zásadami poctivého obchodního styku, avšak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že u této otázky stěžovatel neuvedl žádný ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
7. Následně ve věci znovu rozhodoval vrchní soud, který napadeným rozsudkem ve spojení s v záhlaví uvedenými usneseními městského soudu a vrchního soudu v meritorních výrocích I. a II. rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech účastníků a státu v řízeních před soudy všech stupňů (výroky II. - IV.). Vrchní soud se ztotožnil s právními závěry městského soudu. Na rozdíl od nároku vedlejší účastnice na doplatek kupních cen shledal výkon práva na přiznání úroků z prodlení po odebrání vozidel stěžovateli rozporným se zásadami poctivého obchodního styku (§265 obchodního zákoníku). Byla to vedlejší účastnice, která připravila smluvní dokumenty pro stěžovatele, na základě neplatných smluv o zajišťovacím převodu práva jednala, vozidla odebrala, ačkoli stěžovatel byl nadále jejich vlastníkem, a následně prodala, čímž stěžovateli znemožnila vozidla používat k podnikatelským účelům a z podnikání generovat zisk, případně vozidla prodat a finanční prostředky užít k úhradě pohledávek vedlejší účastnice.
8. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud dovodil, že závěr vrchního soudu, podle něhož jednání vedlejší účastnice domáhající se nároku na doplacení kupních cen není zneužitím práva (šikanou stěžovatele), tedy výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, je souladný s judikaturou Nejvyššího soudu. Zavázal-li se stěžovatel zaplatit kupní cenu v určité výši, měl povinnost závazek splnit, přičemž samotná výše ceny byla výsledkem smluvní volnosti stran. Následné jednání vedlejší účastnice - neoprávněné odebrání vozidel stěžovateli - nesnímá z kupujícího povinnost kupní cenu zaplatit. Nejvyšší soud naopak zdůraznil, že jednou ze základních zásad poctivého obchodního styku je především řádné a včasné plnění závazků, tedy i včasné placení. Jestliže jeden účastník - v daném případě stěžovatel - své závazky neplní a porušuje tím základní zásadu poctivého obchodního styku, nelze považovat za porušování zásad poctivého obchodního styku jednání věřitelky, jež se domáhá svého práva na zaplacení jistiny včetně příslušenství.
II.
Argumentace stěžovatele
9. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vedlejší účastnice ho protiprávně zbavila vlastnického práva k vozidlům a návěsům, které mu předtím prodala, a proto jí nemůže být přiznán nárok na doplatek kupních cen. Jako vzájemný návrh pak stěžovatel uplatnil nárok na náhradu škody. Obecné soudy však v rozporu se základními principy spravedlnosti poskytly soudní ochranu nároku vedlejší účastnice, jako kdyby nic neporušila. Vedlejší účastnice tak má výhodu z vlastního protiprávního jednání, zatímco stěžovateli zůstala povinnost doplatit kupní cenu za odebrané tahače a návěsy. Obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí řádně nevypořádaly s námitkou stěžovatele, že postupovala-li by vedlejší účastnice v souladu se zákonem, jakož i s ujednáním kupních smluv, mohla od kupních smluv odstoupit a získat tak zpět vlastnické právo a dále s vozidly dle svého uvážení nakládat, avšak vznikla by jí povinnost vrátit stěžovateli část již uhrazené kupní ceny ve výši cca 4,5 milionů Kč pro případ zrušení kupních smluv, kdy si strany jsou povinny navzájem vrátit poskytnutá plnění. Vedlejší účastnice však postupovala cestou zakázaných propadných zástav, čímž se vyhnula povinnosti vrátit stěžovateli jím uhrazenou část kupní ceny a dále se domáhala doplacení kupních cen. Stěžovatel spatřuje porušení čl. 11 odst. 1 Listiny v postupu soudů, které upřednostnily nárok vedlejší účastnice na doplacení kupní ceny, před ochranou vlastnického práva stěžovatele, kdy vedlejší účastnice od kupních smluv sice formálně neodstoupila, ale fakticky jednala jako by k odstoupení došlo. Obecné soudy při svém rozhodování nezohlednily, že vedlejší účastnice se vyhnula povinnosti vrátit plnění, k němuž by byla při zrušení smlouvy povinna (stěžovatelem uhrazená část kupní ceny ve výši 4 639 344,40 Kč) a současně si zachovala nárok na doplatek kupní ceny, přičemž o zpeněžení odebraných vozidel rozhodla o své vůli za jí stanovenou cenu, která byla v enormním nepoměru ke kupní ceně sjednané o rok dříve se stěžovatelem (15 673 837 Kč versus 4 639 344,40 Kč). Stěžovatel dále tvrdí, že obecné soudy porušily i jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny tím, že svá rozhodnutí řádně neodůvodnily.
10. Vrchní soud porušil jeho právo na spravedlivý proces i tím, že zamítl jeho návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem o obvyklé ceně tahačů a návěsů, který stěžovatel předložil v posledním odvolacím řízení podle §127a o. s. ř. (samotný důkazní návrh byl stěžovatelem učiněn již v řízení před městským soudem, avšak byl zamítnut), přičemž tento důkazní návrh stěžovatel předložil ke zpochybnění věrohodnosti dříve v řízení provedeného znaleckého posudku, nikoliv k prosazení požadovaného skutkového stavu.
11. Stěžovatel dále namítá, že i když byl jeho právní vztah s vedlejší účastnicí založen smlouvami z roku 2000 a 2001 na základě tehdy účinného obchodního zákoníku, je možné s ohledem na délku řízení ve věci zohlednit i obecné principy, na kterých stojí soukromé právo a které jsou aktuálně výslovně vyjádřeny zejména v §6 a §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podle stěžovatele není možné na jedné straně přiznat prodávajícímu nárok na plnou kupní cenu za zboží, které následně protiprávně tomuto kupujícímu odebere a odebrané zboží znovu prodá, avšak za výrazně nižší cenu, která nepokryje jeho prvotní pohledávku vůči kupujícímu. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy mu neposkytly plnou ochranu jeho práv. Pokud byl shledán v souladu s poctivým obchodním stykem výkon práv z neplatných smluv o zajišťovacím převodu, měly soudy dospět k závěru, že ode dne odebrání tahačů a návěsů stěžovateli se již nelze spravedlivě domáhat části nedoplatku kupní ceny, a nikoliv toliko příslušenství.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
15. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
16. Vytýká-li stěžovatel soudu, že nevyhověl jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který je účastníky řízení navržen. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)]. Této své povinnosti obecné soudy v posuzované věci dostály.
17. K námitce stěžovatele, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem o obvyklé ceně tahačů a návěsů, Ústavní soud poukazuje na to, že v rozsudku ze dne 8. 6. 2016 č. j. 51 Cm 37/2006-411 městský soud vysvětlil, že stěžovatelem požadovaný revizní znalecký posudek k ověření správnosti znalcem použitého koeficientu prodejnosti vozidel neprovedl pro nadbytečnost, neboť neměl pochybnost o správnosti posudku znalce Ing. Jaroslava Peltráma, když znalec na všechny otázky stěžovatele odpověděl. Vrchní soud vyšel ze skutkových zjištění a skutkových závěrů učiněných městským soudem, dokazování neopakoval ani nedoplňoval. Námitku stěžovatele, že městský soud pochybil, když zamítl návrh stěžovatele na vypracování revizního znaleckého posudku, nepovažoval za důvodnou. Vrchní soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že nelze stanovit pravidlo pro postup soudu v případě rozporu mezi znaleckým posudkem a listinným důkazem - posudkem jiného znalce, vypracovaným mimo řízení. Neměl-li městský soud s ohledem na výsledek znaleckého zkoumání znalcem Ing. Peltrámem v porovnání s listinným důkazem - znaleckým posudkem Ing. Rozlivky, který si nechala zpracovat vedlejší účastnice (jde tedy pouze o listinný důkaz), o správnosti závěrů znaleckého posudku Ing. Peltráma pochybnosti, podle vrchního soudu nepochybil, když přezkoumání posudku revizním znaleckým posudkem zamítl. Vrchní soud dále v napadeném rozhodnutí ústavně konformně vyložil, že navrhuje-li stěžovatel, aby bylo dokazování doplněno o důkazy znaleckými posudky znalce Ing. Dušánka, jde o případ, kdy stěžovatel navržením jiných důkazů nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale nabízí soudu další důkazy, pomocí kterých lze zjistit skutkový stav tentokráte již úplně a správně. Na základě uvedeného vrchní soud návrh na doplnění dokazování znaleckými posudky Ing. Adama Dušánka zamítl.
18. K námitce stěžovatele, že obecné soudy neposkytly ochranu jeho vlastnickému právu a naopak poskytly ochranu vedlejší účastnici, Ústavní soud připomíná, že to byl stěžovatel, kdo jako první porušil svoji povinnost, když neplnil sjednané splátky a dostal se tak do prodlení se splácením kupní ceny. Zavázal-li se stěžovatel zaplatit kupní cenu v určité výši, měl povinnost závazek splnit a na tom nemůže nic změnit ani následné jednání vedlejší účastnice spočívající v neoprávněném odebrání vozidel stěžovateli.
19. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že v soukromém právu se aplikuje zásada pacta sunt servanda (smlouvy se musí dodržovat), a to i v případech, kdy je to pro některou ze smluvních stran nevýhodné [srov. nález ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 3900/12 (N 36/68 SbNU 373)].
20. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž dovodil, že zásada, že smlouvy se mají dodržovat (pacta sunt servanda), vyplývá i z čl. 1 odst. 1 Ústavy a této zásady je možné se dovolávat i v řízení o ústavní stížnosti [viz například nález ze dne 25. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 34/17 (N 132/86 SbNU 247)]. Ochrana autonomie vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny zajišťuje především to, aby veřejná moc uznala vůli jednotlivce tak, jak ji v konkrétním okamžiku projevil. Avšak v případech, kdy dojde ke shodě takto projevené vůle dvou stran a vznikne smlouva, je to právě zásada pacta sunt servanda, která zaručuje, že tato smlouva a její právní důsledky budou ze strany veřejné moci respektovány a že bude možné domoci se práv a povinností plynoucích z této smlouvy [srov. nález ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 1653/17 (N 192/87 SbNU 175), bod 36].
21. V posuzované věci vrchní soud výkon práva vedlejší účastnice z uzavřených kupních smluv a smluv o zajišťovacím převodu práva (byť se následně ukázalo, že smlouvy o zajišťovacím převodu práva jsou absolutně neplatné) neshledal v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Snahu vedlejší účastnice zajistit si plnění závazků z kupních smluv, s přihlédnutím i k cenám zboží a následnému vymáhání plnění z kupních smluv, vrchní soud jako výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku neshledal. Jiná je ovšem situace podle vrchního soudu při výkonu práva na zaplacení úroků z prodlení, jak již bylo uvedeno výše. Za pouhou ničím neodůvodněnou fabulaci již vrchní soud v průběhu řízení považoval námitku žalovaného, že žalobce postupem při předmětném obchodu "obešel" zákonný způsob jak získat zpět vlastnické právo k předmětným vozidlům (stěžovatelem tvrzené odstoupení od kupních smluv), když jakékoli vedlejší úmysly žalobce v tomto směru jsou pouze tvrzením žalovaného, ke kterým žalovaný nenabídl žádné důkazy a zůstaly proto neprokázané. Proto se již ani vrchní soud touto námitkou nezabýval.
22. Následně Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí výstižně připomněl, že jednou ze základních zásad poctivého obchodního styku je řádné a včasné plnění závazků, tedy i včasné placení. Jestliže jeden účastník - v daném případě stěžovatel - své závazky neplní a porušuje tím základní zásadu poctivého obchodního styku, nelze považovat za porušování zásad poctivého obchodního styku jednání věřitelky, která se domáhá svého práva na zaplacení jistiny včetně příslušenství. Nejvyšší soud proto dovodil, že závěr vrchního soudu, podle nějž jednání vedlejší účastnice domáhající se nároku na doplacení kupních cen není zneužitím práva, tedy výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, je souladný s judikaturou Nejvyššího soudu.
23. Posouzení existence rozporu určitého jednání s dobrými mravy, resp. se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obchodního zákoníku, závisí na konkrétních okolnostech daného případu a je věcí obecných soudů, do kterého Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší zasahovat.
24. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů rozvedenou v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
25. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajícího soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Skutečnost, že po posouzení věci dospěly obecné soudy k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě vést k závěru o důvodnosti ústavní stížnosti, neboť právo na soudní ochranu nelze zaměňovat s domnělým nárokem na úspěch ve věci. Z tohoto důvodu Ústavní soud v daném případě neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
26. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
27. Stěžovatel v ústavní stížnosti také navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci Ústavní soud neshledal důvod pro jejich přiznání, a to již s ohledem na uvedený výsledek řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu