ECLI:CZ:US:2023:1.US.1202.23.1
sp. zn. I. ÚS 1202/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti evidované právnické osoby České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem v Olomouci, Za Poštou 416/2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 324/2023-514 ze dne 1. 3. 2023, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 11/2022-480 ze dne 17. 8. 2022 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 23 C 10/2016-371 ze dne 21. 10. 2021, ve znění opravného usnesení č. j. 23 C 10/2016-439 ze dne 21. 4. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a) České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 3, Rašínovo nábřeží 390/42, b) Lesů České republiky, státního podniku, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem (ve znění v záhlaví uvedeného opravného usnesení) zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu tak, aby jí byla vydána rozsáhlá řada tam specifikovaných pozemků (výrok I), řízení ohledně části pozemků zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem odmítl pro opožděnost odvolání stěžovatelky proti výroku II (výrok I), rozsudek nalézacího soudu v části jeho výroku I ohledně tam označených pozemků z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zrušil a řízení v uvedeném rozsahu zastavil (výrok II); ve zbývající části výroku I a v nákladových výrocích III a IV rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok III) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky IV a V). Dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výroky II a III).
2. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva v čl. 11 odst. 1, čl. 15 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
3. Dříve než lze věcně posoudit ústavní stížnost, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ve vztahu k napadenému výroku II rozsudku nalézacího soudu a výroku I odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto pro opožděnost, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a to žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 4 občanského soudního řádu - ostatně stěžovatelka vůči těmto výrokům argumentačně nebrojí. Ve zbývající části byla ústavní stížnost podána stěžovatelkou jako osobou oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, je včasná a přípustná (k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů, kterým především vytýká nesprávné posouzení skutečnosti, že nebyly splněny předpoklady pro vydání nemovitých věcí stěžovatelce, která již v období po druhé světové válce učinila vše, co jí právní úprava dovolila. Stěžovatelka řádně uplatnila svůj nárok vůči orgánu veřejné moci, který měl předmětné nemovitosti ve správě, což bylo předpokladem pro následnou žalobu podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, ve znění pozdějších předpisů. Uplatnila tak svůj nárok u Ministerstva školství a národní osvěty, k adekvátní reakci ovšem s ohledem na tehdejší atmosféru nedošlo, což reálně znemožnilo stěžovatelce (spolu s dalšími důvody) domáhat se práva před soudem. Tím, že orgány veřejné moci nezohlednily tehdejší poměry a faktickou (ne)možnost stěžovatelky domáhat se "těsně" před rozhodným obdobím podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), svého restitučního nároku, zapříčinily tímto formalistickým výkladem, že se stěžovatelka nemohla domoci spravedlnosti a nároků jí plynoucích z majetkových křivd. Jestliže obecné soudy odmítly aplikaci zákona č. 428/2012 Sb. tím, že v rozhodném období nebyla stěžovatelka vlastníkem nemovitých věcí a nepodala formální žalobu u soudu, jak předpokládaly tehdejší předpisy, zneužily tehdejší právní nejistoty v její neprospěch, a porušily tak její právo na ochranu vlastnictví. Tím, že orgány veřejné moci neposkytly stěžovatelce právní ochranu a neprovedly jí řádně navržené důkazní prostředky, založily novou majetkovou křivdu a zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
6. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Pro další úvahy je třeba předeslat, že o ústavních stížnostech stěžovatelky týkajících se typově shodných či velmi podobných případů rozhodoval Ústavní soud již mnohokrát. Opakujícím se námitkám stěžovatelky však v žádném z těchto případů nepřisvědčil (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 200/20 ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 833/20 ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 1269/20 ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 1900/20 ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. II. ÚS 2803/20 ze dne 18. 11. 2020 a sp. zn. I. ÚS 990/21 ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1718/21 ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2949/21 ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 350/22 ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 8/22 ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 131/22 ze dne 8. 8. 2022, sp. zn. II. ÚS 130/22 ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. III. ÚS 2988/22 ze dne 15. 11. 2022 či sp. zn. 78/23 ze dne 9. 1. 2023; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Přestože Ústavní soud není právními názory vyjádřenými ve svých usneseních vázán (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy a §23 zákona o Ústavním soudu a contrario), neshledal žádný důvod se od již ustálených závěrů v nyní posuzované věci odchylovat.
8. Podle Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí srozumitelná, logická, řádně odůvodněná, nevybočují ze zákonného rámce ani nejsou svévolná. Z jejich odůvodnění vyplývá již výše citovanými usneseními Ústavního soudu aprobovaný závěr, že stěžovatelce (resp. jejímu právnímu předchůdci) byly předmětné nemovitosti odňaty v době nacistické okupace a následně se právního panství nad nimi ujal československý stát. Její vlastnické právo již nikdy nebylo obnoveno a právní předchůdce stěžovatelky řádně neuplatnil nárok na vrácení zabaveného majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. (k obnovení vlastnického práva přitom nepostačovaly žádosti velmistra stěžovatelky). K majetkové křivdě tudíž nedošlo v tzv. rozhodném období, a stěžovatelka proto není oprávněnou - a tedy ani věcně legitimovanou - osobou ve smyslu §3 zákona č. 428/2012 Sb.
9. Ústavní soud nezjistil žádný důvod, proč by závěry obecných soudů v nyní posuzované věci jakkoliv přehodnocoval, neboť soudy při rozhodování dostatečně zohlednily všechny okolnosti, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy a základní práva obsažené v Listině. Ústavní soud proto stěžovatelku pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i výše citovaných usnesení Ústavního soudu, v nichž byla stěžovatelkou (nyní opětovně) předkládaná argumentace řádným a dostatečným způsobem vypořádána.
10. Namítá-li stěžovatelka existenci tzv. opomenutých důkazů, tj. takových důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem vůbec rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval a jež jsou pro posouzení věci (objektivně) významné [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. 11. 2017 (N 200/87 SbNU 259) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2736/19 ze dne 13. 10. 2020 (N 197/102 SbNU 247)], z obsahu její ústavní stížnosti není patrné, o jaké konkrétní důkazy mělo jít. Jen obecné a blíže nespecifikované tvrzení stěžovatelky o tom, že nalézací soud k jí navrženým důkazům nepřihlédl, případně že o důkazních návrzích procesně nerozhodl, porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá. Není přitom úlohou Ústavního soudu, aby argumentaci stěžovatelky domýšlel a sám identifikoval, k jakým konkrétním důkazním prostředkům se namítaná vada váže.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu