ECLI:CZ:US:2023:1.US.1223.23.1
sp. zn. I. ÚS 1223/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky A + S, s. r. o., se sídlem v Brně, Úvoz 977/18, zastoupené Mgr. Lukášem Máchalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 1972/158, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 21/2021-54 ze dne 3. 3. 2023, rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 183/2018-41 ze dne 29. 10. 2020 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 58/2016-86 ze dne 14. 1. 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Generálního ředitelství cel, se sídlem v Praze 4, Budějovická 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"); dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 Listiny a čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatelka obchoduje s pohonnými hmotami. Dne 13. 5. 2015 slovenská společnost SLOVNAFT, a. s., stěžovatelce v režimu podmíněného osvobození od daně v rámci dopravy mezi členskými státy EU dodala do Vlkoše u Kyjova benzín o objemu 76 864 litrů. Dodaný benzín byl následně stáčen do automobilových cisteren stěžovatelky a rozvážen odběratelům. Předmětná železniční cisterna však nebyla - údajným nedopatřením - zcela vyčerpána a byla vrácena dodavateli na Slovensko s nevyčerpaným benzínem o objemu 41 122 1itrů.
3. Celní úřad pro Jihomoravský kraj platebním výměrem ze dne 24. 8. 2015 vyměřil stěžovatelce podle §46 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, spotřební daň z minerálních olejů (benzínu) za zdaňovací období květen 2015 ve výši 100 844 646 Kč. Uvedená částka zahrnovala i daň z nevyčerpaného benzínu o objemu 41 122 1itrů, a to ve výši 527 981 Kč. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 15. 3. 2016 prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
4. Krajský soud v Brně ("krajský soud") rozsudkem č. j. 62 Af 58/2016-55 ze dne 17. 5. 2018 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že nevyčerpaný benzín dopravený v režimu podmíněného osvobození do daňového skladu stěžovatelky fyzicky daňový sklad vůbec neopustil, zůstal-li v železniční cisterně. Nevyčerpaný benzín podle krajského soudu nebyl uveden do volného oběhu v České republice ve smyslu směrnice Rady 2008/118/ES ze dne 16. 12. 2008, o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS, a daňová povinnost stěžovatelky tudíž nevznikla. Nejvyšší správní soud ("NSS") však ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 29. 10. 2020 prvostupňový rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Podle NSS je okamžikem propuštění zboží ke spotřebě, tedy do volného daňového oběhu, i přijetí zboží v režimu s podmíněným osvobozením od daně v "místě přímého dodání" ve smyslu čl. 7 odst. 3 písm. c) směrnice 2008/118/ES. NSS dospěl k jednoznačnému závěru, že byla-li doprava nevyčerpaného benzinu ukončena dodáním do místa přímého dodání ve Vlkoši u Kyjova, bylo předmětné zboží vyjmuto z režimu podmíněného osvobození od daně, a tedy uvedeno do volného daňového oběhu, čímž vznikla daňová povinnost stěžovatelky.
5. Na základě závazného právního názoru NSS krajský soud následně ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 14. 1. 2021 žalobu stěžovatelky zamítl. NSS poté ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 3. 3. 2023 částečně zamítl kasační stížnost jako nepřípustnou a částečně jako nedůvodnou.
6. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka namítá, že správní orgány a soudy vyložily a aplikovaly příslušná ustanovení zákona o spotřebních daních (především §9 odst. 1 a §25 odst. 6) ústavně nekonformním způsobem, neboť nerespektovaly základní práva stěžovatelky a v rozporu se zásadou zákonnosti a ústavněprávními limity veřejné moci zasáhly do jejího vlastnického práva. Podle stěžovatelky je možný pouze jediný výklad, a to že doprava je ukončena až faktickým převzetím zboží ze strany objednatele, nikoli dodáním ze strany dodavatele. V zákoně o spotřebních daních jsou pojmy "dodání" a "převzetí" zboží rozlišovány. Dodání je v obecné rovině pojímáno jako okamžik převodu práva nakládat se zbožím z dodavatele na objednatele, a to v předem sjednaném místě; převzetím zboží je naopak myšlen akt faktického, fyzického zmocnění se zboží ze strany objednatele. Dodání tedy předpokládá určitou aktivitu na straně dodavatele, zatímco převzetí vyžaduje aktivní činnost objednatele. Okamžik dodání a okamžik převzetí zboží tedy nemusí nastat současně, a není vyloučeno, že zboží nebude objednatelem převzato vůbec. Výklad správních soudů je podle stěžovatelky výkladem svévolným, contra legem a v rozporu s legitimním cílem zákona o spotřebních daních a zásadami správy daní. I kdyby bylo možné předmětná ustanovení zákona o spotřebních daních vyložit více způsoby, podle stěžovatelky je třeba aplikovat zásadu in dubio pro mitius, která vyplývá z čl. 4 odst. 4 Listiny, podle níž mají státní orgány v případě pochybností postupovat mírněji. Výklad správních soudů je zároveň v rozporu s účelem samotné spotřební daně, neboť nevyčerpaný benzín se prokazatelně vrátil nedotčený zpět na Slovensko, a tudíž nebyl na území České republiky nikdy propuštěn ke spotřebě. Výklad zároveň povede ke dvojímu zdanění předmětného zboží, a to i v případě případného opětovného dovozu zpět do České republiky.
7. Ústavní soud je příslušný k projednání ústavní stížnosti, která byla podána oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Návrh je včasný a je přípustný, a to v celé jeho části (viz §75 odst. 1 téhož zákona). Byť stěžovatelka opakovanou kasační stížností brojila proti rozsudku krajského soudu, který byl založen na závazném právním názoru NSS, nebyla o výjimce z přípustnosti podle §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního řádně poučena; její kasační stížnost byla zároveň zčásti zamítnuta jako nedůvodná [k tomu podrobně viz nález sp. zn. III. ÚS 926/19 ze dne 2. 7. 2019 (N 129/95 SbNU 66)].
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Stěžovatelka se znovu snaží zvrátit závěr NSS stran okamžiku, k jakému byl dodávaný benzín uveden do volného daňového oběhu, tedy k jeho vyjmutí z režimu podmíněného osvobození od daně. Ústavní soud je však podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a jeho úkolem není závazně vykládat jednotlivá ustanovení zákona o spotřebních daních. Je to naopak Nejvyšší správní soud, který je orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1172/19 ze dne 26. 6. 2019).
10. Nejvyšší správní soud ve věci stěžovatelky srozumitelně a pečlivě vysvětlil, proč je podle něj třeba za okamžik uvedení zboží do volného daňového oběhu považovat jeho přijetí v "místě přímého dodání". Svůj výklad založil zejména na eurokonformním výkladu příslušných ustanovení zákona o spotřebních daních podle čl. 7 odst. 3 písm. c) směrnice 2008/118/ES; způsob aplikace unijního práva je rovněž primárně v kompetenci obecných soudů [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 56/05 ze dne 27. 3. 2008 (N 60/48 SbNU 873; 257/2008 Sb.), bod 48; či nález sp. zn. I. ÚS 945/20 ze dne 16. 12. 2020, bod 44]. Stěžovatelka se ostatně k interpretaci příslušné unijní úpravy v ústavní stížnosti blíže nevyjadřuje. Stejně tak žádným způsobem nerozporuje dřívější judikaturu NSS, na které byl kasační rozsudek založen (viz bod 26 rozsudku NSS ze dne ze dne 29. 10. 2020). Jsou to přitom stěžovatelé, kteří v řízení o ústavní stížnosti nesou břemeno tvrzení a kteří jsou povinni předložit stížnostní argumentaci podporující tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu referenčního rámce ústavní stížnosti [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy; viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1893/22 ze dne 4. 8. 2022, bod 10].
11. Z důvodů uvedených výše Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu