ECLI:CZ:US:2023:1.US.1259.23.1
sp. zn. I. ÚS 1259/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky E. T., zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2023 č. j. 20 Co 433/2022-186 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. září 2022 č. j. 0 P 378/2021-163, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a nezletilé S. T. a T. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem (výrokem I.) stanovil dohled nad nezletilou, první vedlejší účastnicí (dále jen "nezletilá"), a dále (výrokem II.) rozhodl o nákladech řízení. Řízení bylo zahájeno z podnětu místně příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí, soudem ustanoveného opatrovníka nezletilé, s odůvodněním, že škola nezletilé nahlásila neplnění povinné školní docházky nezletilé, které vedlo k opakování čtvrtého ročníku základní školy nezletilou.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka, matka nezletilé (dále též jen "matka") odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Podle městského soudu obvodní soud na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu správně dovodil, že situace, jež nastala ve výchově nezletilé, vyžaduje přijetí výchovného opatření ve formě stanovení dohledu podle §925 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soud jmenoval kolizním opatrovníkem nezletilé Městskou část Praha 4, přičemž jejíž orgán sociálně-právní ochrany dětí podal podnět k nařízení výchovného opatření. Soudem ustanovený opatrovník je tak ve střetu zájmů, což mělo dopad do sféry nezletilé, ale i matky, neboť Úřad městské části Praha 4, resp. celý Úřad městské části Praha 4, odbor sociální, v řízení nevystupoval nestranně a podpůrně, ale naopak vystupoval vůči matce zaujatě, nepřátelsky, nepřiměřeně, šikanózně, snažil se co nejrazantněji zasahovat vůči matce, například na ni podal trestní oznámení pro podezření z trestného činu ohrožování výchovy dětí, i když věc měla být nejprve řešena v přestupkovém řízení. Od tohoto orgánu tak nebylo možné očekávat přiměřený a šetrný přístup k soukromému a rodinnému životu matky i nezletilé. Tento orgán také nezastupoval nezletilou řádně, například neprezentoval její pohled na věc a na to, co bylo příčinou problémů ve škole.
5. Stěžovatelka poukazuje na to, že podle §469 odst. 2 zákona 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), nelze opatrovníkem jmenovat orgán sociálně-právní ochrany dětí, který podal návrh na zahájení řízení. Důvodem je střet zájmů, který není v zájmu zastupovaného dítěte. V projednávaném případě sice nešlo o návrh, ale o podnět, podstata je však stejná. Orgán sociálně-právní ochrany dětí svým podnětem navrhl sankční opatření a zásah do rodiny, proto se dalo očekávat, že v řízení bude toto stanovisko nadále obhajovat, a nikoliv hledat mírnější řešení, které by mohlo lépe odpovídat zájmu dítěte. Stěžovatelka přitom mimo jiné poukazuje na to, že během řízení došlo k razantnímu zlepšení situace se vzděláváním nezletilé po změně školy, ale ani to neovlivnilo stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Dále se orgán sociálně-právní ochrany dětí nezabýval názorem nezletilé. Nezletilá měla možnost se vyjádřit prostřednictvím zprávy pedagogicko-psychologické poradny o nevhodném přístupu bývalé školy, ale orgán sociálně-právní ochrany dětí od ní nic takového nezjišťoval a ani neprezentoval před soudem.
6. Stěžovatelka dále namítá, že orgán sociálně-právní ochrany dětí před podáním podnětu k soudu nesplnil svoji povinnost využít mírnějších nástrojů k řešení situace a jednal v rozporu s povinnostmi orgánu sociálně-právní ochrany dětí stanovenými ve standardech kvality sociálně-právní ochrany a rovnou přistoupil k podnětu vůči soudu k nařízení výchovného opatření, přičemž soud tento postup akceptoval. Z §13 odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o sociálně-právní ochraně dětí"), lze dovodit, že návrhu na uložení výchovného opatření by mělo předcházet jak projednání věci podle §10 zákona o sociálně-právní ochraně dětí, tak také například uložení povinnosti využít odbornou poradenskou pomoc podle §12 odst. 1 a 3 zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Teprve nevedou-li tyto možnosti k nápravě, může orgán sociálně-právní ochrany dětí přistoupit k návrhu výchovného opatření. Orgán sociálně-právní ochrany dětí tedy měl postupovat tak, aby v souladu s cílem respektoval soukromý a rodinný život dítěte i matky nejprve použil co nejmírnější opatření, které by zajistilo nejlepší zájem dítěte v dané situaci. Stěžovatelka namítá, že v předmětné věci neproběhlo spravedlivé soudní řízení, nestranně zohledňující veškeré okolnosti případu a jeho vývoj, ale šlo pouze o nekritické schválení podnětu orgánu sociálně-právní ochrany dětí a nepřiměřený postup.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
8. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
9. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
10. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
11. V souladu s §75 odst. 1 věty před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
12. Z vyžádaného stejnopisu odvolání stěžovatelky podaného proti rozsudku obvodního soudu o nařízení dohledu vyplývá, že stěžovatelka ve svém odvolání námitku, že nezletilá byla v předmětném řízení v rozporu s §469 odst. 2 z. ř. s., zastoupena opatrovníkem, který podal soudu podnět k nařízení sankčního opatření, a v řízení tak nepostupoval nestranně, neuplatnila.
13. V této souvislosti Ústavní soud dále poukazuje na to, že zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějšcích předpisů (dále jen "o. s. ř."), který v §229 a následujících upravuje jako opravný procesní prostředek žalobu pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Pro řízení ve věcech péče o nezletilé se podle §2 písm. t) z. ř. s., použije tento zákon. Podle §1 odst. 3 z. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, použije se občanský soudní řád. Nevyplývá-li z povahy jednotlivých ustanovení něco jiného, použijí se ustanovení tohoto zákona vedle občanského soudního řádu (odst. 4 citovaného ustanovení). Pro řízení ve věcech péče soudu o nezletilé zákon o zvláštních řízeních soudních žádnou speciální úpravu ohledně podání žaloby pro zmatečnost neobsahuje.
14. Podle §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat a nebyl řádně zastoupen. Právě takové námitky stěžovatelka uplatnila v podané ústavní stížnosti, když namítala, že opatrovníkem nezletilé byl v rozporu s §469 odst. 2 z. ř. s., ustanoven orgán sociálně-právní ochrany dětí, který podal v předmětné věci podnět k zahájení řízení o nařízení výchovného opatření. Z podané ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatelka žalobu pro zmatečnost proti rozsudku městského soudu podala, natož že by tento mimořádný opravný prostředek vyčerpala, tj. dosáhla rozhodnutí o něm (viz §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Podle Ústavního soudu jde přitom o procesní prostředek, který stěžovatelka má, resp. měla, v daném případě k ochraně svých práv k dispozici.
15. Tím, že stěžovatelka v předmětné věci výše uvedenou námitku ve svém odvolání neuplatnila, případně nepodala žalobu pro zmatečnost, a obrátila se přímo na Ústavní soud, nastala situace, kdy stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Za dané procesní situace, je podaná ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pro úplnost je třeba dodat, že z ústavní stížnosti ani nevyplývá, že by se stěžovatelka v průběhu řízení z výše uvedených důvodů domáhala změny v osobě kolizního opatrovníka.
16. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2023
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj