ECLI:CZ:US:2023:1.US.1290.23.1
sp. zn. I. ÚS 1290/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Voříška, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. března 2022 č. j. 62 A 118/2021-21 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. března 2023 č. j. 6 As 73/2022-62, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, a nejvyššího státního zástupce, sídlem Jezuitská 585/4, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na řádně vedené soudní řízení a zákonného soudce.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel dne 27. 12. 2021 brojil tzv. zásahovou žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") proti tomu, že vedlejší účastník zaprvé v roce 2002 nepodal návrh na jmenování stěžovatele státním zástupcem a zadruhé neprojednal jeho podněty ze dne 1. 10. 2021 a 19. 10. 2021. Krajský soud napadeným usnesením žalobu odmítl zčásti jako opožděnou a zčásti jako nepřípustnou. Shledal, že u tvrzeného zásahu spočívajícího v nejmenování stěžovatele státním zástupcem lhůta k podání žaloby dávno uplynula, protože nejde o trvající akt. U tvrzeného zásahu spočívajícího v nevyřízení dvou podnětů stěžovatele jde zjevně o umělou snahu znovu nastolit řešení otázky nejmenování stěžovatele státním zástupcem v roce 2002, a tedy o zneužití institutu tzv. zásahové žaloby.
3. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ke kasační stížnosti stěžovatele napadené usnesení krajského soudu zrušil a žalobu znovu odmítl zčásti pro opožděnost a zčásti pro nepřípustnost podle §110 odst. 1 ve spojení s §46 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud shledal důvodnou kasační námitku stěžovatele, že rozhodující senát krajského soudu byl nesprávně obsazen, což jako zmatečností vada představuje důvod pro zrušení rozhodnutí krajského soudu. Sám Nejvyšší správní soud však shledal, že žaloba byla co do prvního tvrzeného zásahu podána opožděně. U druhého zásahu shledal, že jde o účelovou snahu stěžovatele obejít zákonem stanovené lhůty, protože se v daných podnětech neustále vrací k okolnostem svého nejmenování státním zástupcem v roce 2002, což je však již věc uzavřená. Nejvyšší správní soud proto s odkazem na §110 odst. 1 s. ř. s. žalobu sám odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší správní soud ze shledaného porušení práva na zákonného soudce krajským soudem "nesprávně nevyvodil", že je třeba napadené usnesení krajského soudu zrušit. Nelze vyloučit, že při jiném složení senátu by krajský soud rozhodl jinak, pro stěžovatele příznivě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost splňuje předpoklady vyplývající z §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, ačkoli stěžovatel není zastoupen advokátem, protože jím sám je [viz stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; č. 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že Nejvyšší správní soud rozhodl nesprávně, nezrušil-li napadený rozsudek krajského soudu pro nesprávné obsazení senátu. Stěžovatel však ve své argumentaci nezohledňuje, že Nejvyšší správní soud výrokem napadeného rozsudku napadené usnesení krajského soudu zrušil, avšak namísto vrácení věci k dalšímu řízení sám o žalobě rozhodl. K takovému postupu a rozhodnutí jej opravňuje v napadeném rozsudku odkazovaný §110 odst. 1 s. ř. s., podle nějž platí, že byly-li již v řízení před krajským soudem důvody mimo jiné pro odmítnutí návrhu, rozhodne o tom současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud, což přesně Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci učinil. Svůj postup a rozhodnutí rovněž srozumitelně odůvodnil.
8. Stěžovatel přitom ve své argumentaci opomíjí jasné znění zákona. Nebrojí proti tomu, zda byla naplněna hypotéza dané právní normy. Nepolemizuje ani s jejím smyslem a účelem. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti tak postrádá náležitou ústavněprávní relevanci. Napadené usnesení nepředstavuje projev svévole nebo excesu v rozhodovací praxi či doktríně a stěžovateli nebyla upřena žádná procesní práva. Stěžovatel s napadeným usnesením pouze nesouhlasí, dokonce aniž reflektuje jeho skutečné důvody. Lze uzavřít, že ve světle námitek stěžovatele napadená rozhodnutí představují projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2023
Vladimír Sládeček
předseda senátu v. r.