ECLI:CZ:US:2023:1.US.131.23.1
sp. zn. I. ÚS 131/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele L. E., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1830/2022-231 ze dne 1. 12. 2022 a rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 91 Co 213/2021-191 ze dne 13. 10. 2021 a Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 31 C 18/2020-160 ze dne 14. 4. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu stěžovatele proti vedlejší účastnici o zaplacení 300 000 Kč jako nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení, které proti němu bylo vedeno (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 473/19 ze dne 28. 1. 2020; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") tento rozsudek potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem (dále též "dovolací soud") odmítnuto zčásti jako vadné pro nevymezení předpokladů jeho přípustnosti, zčásti jako nepřípustné.
2. Obecné soudy neshledaly posuzované trestní řízení navzdory jeho trvání (6 let a 10 měsíců) nepřiměřeně dlouhým s ohledem na skutkovou a právní složitost věci; k uvedenému posouzení dospěly i přes stěžovatelem tvrzený zvýšený význam předmětu řízení pro jeho osobu, který by jejich úvahu o (ne)přiměřenosti délky posuzovaného řízení mohl ovlivnit. Podle obecných soudů tedy v případu chyběl základní předpoklad vzniku újmy a stěžovatelova nároku na její odčinění - nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., a proto byla žaloba zamítnuta.
3. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podána byla včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona. Za tím účelem bylo třeba rozlišit dvě argumentační roviny posouzení obecných soudů, od nichž se podle Nejvyššího soudu odvíjela částečná vadnost a částečná nepřípustnost dovolání stěžovatele.
4. Námitkami stěžovatele se dovolací soud zabýval pouze v otázce posouzení významu předmětu řízení; v této části je také ústavní stížnost přípustná ve vztahu ke všem napadeným rozhodnutím.
5. Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatele v uvedené otázce nepřípustným, neboť se podle jeho názoru odvolací soud svým posouzením neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Ve svém rozhodnutí uvedl, že ani typově zvýšený význam předmětu řízení (zahrnující mimo jiné trestní věci) nezapovídá umenšení, popř. i vyloučení uvedeného předpokladu na základě konkrétních okolností. Upozornil, že významem předmětu řízení pro stěžovatele v podmínkách souzené věci se obecné soudy zabývaly zevrubně a jejich posouzení není co vytknout.
6. K témuž závěru dospívá i Ústavní soud. Přestože právo na odčinění újmy způsobené státem skutečně vyvěrá přímo z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), pravomoc rozhodovat o uplatněných nárocích je primárně doménou obecných soudů. Jsou-li v napadených rozhodnutích o skutkové a právní závěry logicky a srozumitelně odůvodněné, pak jde o výraz jejich nezávislé rozhodovací činnosti, do níž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.
7. Z odůvodnění ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel vznáší tytéž argumenty, které byly beze zbytku vypořádány již v řízení před obecnými soudy. Subjektivní pohled stěžovatele nemůže na ústavní konformitě srozumitelně a pečlivě odůvodněných závěrů obecných soudů nic změnit; právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Stejně tak o nespravedlivosti napadených rozhodnutí nevypovídá nic ani stěžovatelem uváděný přehled délek nejrůznějších řízení, za něž stěžovatelé obdrželi různé kompenzace. Bez skutkové podobnosti ke komparaci předkládaných případů ztrácí takový argument na přesvědčivosti. Nadto sjednocování judikatury obecných soudů není úlohou soudu Ústavního; ani případná rozdílnost rozhodovací praxe nenabývá ve vztahu ke stěžovateli takové intenzity, aby vedla až k porušení jeho základních práv.
8. V tomto ohledu tedy Ústavní soud shledává ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
9. Co se dále týče linie vadné části dovolání stěžovatele, jde o námitky zpochybňující právní závěr nalézacího soudu, potvrzený soudem odvolacím, že řízení nebylo stiženo průtahy s ohledem na skutkovou a právní složitost věci. V tomto ohledu se podle dovolacího soudu stěžovateli nepodařilo vymezit, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. má být splněn.
10. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výkladem §75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
11. Ve vztahu k vymezenému právnímu posouzení je tak ústavní stížnost přípustná pouze v rozsahu usnesení Nejvyššího soudu, u něhož může Ústavní soud zkoumat jedině ústavní konformitu úvahy o vadnosti dovolání a posoudit, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí, což neshledal. Z napadeného rozhodnutí je srozumitelně patrno, že stěžovatel - bez formulace konkrétní právní otázky a bez souvztažnosti k judikatuře dovolacího soudu, jak vyžaduje §237 o. s. ř. - pouze kritizoval právní posouzení odvolacího soudu jako nesprávné. Uvedený závěr dovolacího soudu ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu