ECLI:CZ:US:2023:1.US.1322.23.1
sp. zn. I. ÚS 1322/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem, sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. března 2023 č. j. 4 Ads 210/2022-52, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. června 2022 č. j. 60 Ad 4/2022-39 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 31. prosince 2021 č. j. RN-690 630 1270-43091-ŠT, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel trpí problémy s levým kolenem a od roku 2005 je uznán jako invalidní v I. stupni. Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen "správní orgán") rozhodnutím ze dne 10. 5. 2021 č. j. X stěžovateli odňala invalidní důchod, protože shledala, že stěžovatel již dosahuje toliko 20% pracovní neschopnosti pro chronickou nestabilitu kolene jako lehké funkční postižení. Správní orgán poté svoje uvedené rozhodnutí k námitkám stěžovatele potvrdil napadeným rozhodnutím.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") následnou žalobu stěžovatele zamítl napadeným rozsudkem jako nedůvodnou. Nepřisvědčil námitkám stěžovatele o vnitřní rozpornosti příslušného zdravotního posudku. Podle lékařské zprávy se sice koleno stěžovatele "nejeví jako nestabilní" a současně posudek formálně odkázal na diagnózu "chronická nestabilita kolene", avšak zde šlo toliko o formální odkaz, protože jinou přiléhavější diagnózu nebylo možné určit. Stěžovatel sice dříve byl podle zdravotního posudku shledán pracovně neschopným ve větším rozsahu, nyní však dospěla posudková komise k závěru, že dřívější nález byl nadhodnocen a neodpovídá požadovaným kritériím. Krajský soud zdůraznil, že posudková komise nyní měla k dispozici i tehdejší dokumentaci, a s dřívějšími závěry se spolehlivě vypořádala.
4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl napadeným rozsudkem jako nedůvodnou. Zdůraznil, že posudek posudkové komise je stěžejním důkazem, na který je soud odkázán. Pro nedostatek odborné erudice soud musí klást zvýšený důraz na jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost posudku. Ani Nejvyšší správní soud však neshledal namítané rozpory v závěrech posudku o stavu postižení kolene stěžovatele. Posudková komise nedospěla k závěru, že koleno stěžovatele je "zcela v pořádku", nýbrž že trpí nestabilitou, která není významná. Zjištěný myoklonus stehna levé nohy nemá bezprostřední vliv na stabilitu kolena. Závěry posudku zde nejsou spekulativní, kolenní kloub bylo možné vyšetřit. Posudek rovněž zohlednil další zdravotní problémy stěžovatele (hypertenze, těžká obezita, mykoplazmová pleuropneumonie vpravo a drobná plicní embolie). Krajský soud pak postupoval správně, zamítl-li při jednání návrh stěžovatele na provedení revizního znaleckého posudku, protože závěry dosavadního oborného posouzení jsou jednoznačné. S dřívějšími závěry posudkové komise při původním posouzení zdravotního stavu stěžovatele se nynější posudková komise spolehlivě vypořádala.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že jeho zdravotní stav je dlouhodobě nepříznivý a zdůrazňuje, že dříve byl shledán invalidním v prvním stupni pro nestabilitu levého kolene související s patologickým myoklonem stehenního svalu. Stěžovatel namítá, že orgány veřejné moci se nedostatečně vypořádaly s jeho námitkami vnitřní rozpornosti odborných podkladů a "nepředvídatelnosti" svých rozhodnutí spojených se změnou posouzení zdravotního stavu oproti dřívějším odborným závěrům. Dále stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 4160/16 (N 40/88 SbNU 553), podle kterého platí, že vychází-li soudy u posuzování invalidity z posudku posudkových komisí, které jsou nepřesvědčivé nebo neúplné, jde o porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Dále stěžovatel odkazuje na nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3042/14 (N 7/80 SbNU 81), ve kterém se Ústavní soud zabýval nepřípustným tzv. přepjatým formalismem při výkladu práva.
6. Ve světle uvedeného stěžovatel dále tvrdí, že orgány veřejné moci provedly nedostatečné dokazování. Veškeré posudky vypracované v nyní posuzované věci vycházely z jediného výroku z ambulantního vyšetření MUDr. Sadovského, že "koleno se nejeví jako nestabilní". Stěžovatel přitom po celou dobu upozorňuje na to, že závěry MUDr. Sadovského si odporují, protože lékař sice určil diagnózu spočívající v nestabilitě kolene, avšak současně připouští, že vyšetření kolene bylo problematické pro silnou vrstvu podkožního tuku. Celé dokazování pak stojí pouze na uvedeném výroku a závěry odborného posouzení jsou nejednoznačné. V tomto kontextu se stěžovatel nemůže spokojit se zamítnutím svého návrhu na provedení dodatečného znaleckého dokazování a označuje hodnocení věci provedené orgány veřejné moci za tzv. přehnaně formalistické. Konečně zdůrazňuje, že nestabilitu kolene a myoklonus levé dolní končetiny vnímá jako "spojené nádoby". Vnímání zdravotních problémů stěžovatele ostatně potvrdily dřívější závěry odborného posouzení. Nynější obrat značí, že nové závěry odborného zkoumání a závěry napadených rozhodnutí nejsou přesvědčivé.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Těžištěm argumentace stěžovatele jsou námitky nedostatečného vypořádání jeho dřívějších tvrzení o neúplném a nepřesvědčivém odborném posouzení jeho zdravotního stavu při určení míry pracovní neschopnosti. Jak se podává z napadených rozsudků krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, vypořádání uvedených námitek předurčilo celkový rámec přechozích fází řízení; uvedené námitky stěžovatele byly "středobodem" napadených rozhodnutí. Krajský soud i Nejvyšší správní soud se jak s tvrzenými rozpory v odborných podkladech, tak s tvrzením, že odnětí invalidního důchodu bylo "nepředvídatelné a překvapivé", vypořádaly věcně. Veškerá argumentace stěžovatele ostatně vesměs spočívá na předpokladu, že závěry lékařské zprávy MUDr. Sadovského jako podkladu pro posudek posudkové komise si v jednom výroku protiřečí. Tuto výkladovou variantu však správní soudy spolehlivě vyloučily. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti pokračuje v pouhé polemice s odůvodněnými a logickými závěry správních soudů, a jeho tvrzení proto postrádají náležitou ústavněprávní relevanci. Ústavní soud tedy nemá důvod ze své pozice závěry napadených rozhodnutí přehodnocovat.
10. Stěžovateli nelze ani přisvědčit, že odborné posouzení ve věci stěžovatele spočívá na jediném výroku. Z napadených rozhodnutí správních soudů se jednoznačně podává, že posudková komise měla k dispozici další zdravotní dokumentaci stěžovatele, a to i z dřívějších vyšetření a nálezů. Posudková komise se taktéž s dřívějšími závěry odborného posouzení vypořádala. Ústavní soud pak neshledává z ústavněprávního hlediska neakceptovatelným, dospěla-li odborná komise k jinému závěru, než před mnoha lety, je-li její závěr akceptovatelný z pohledu kritérií definovaných judikaturou správních soudů. Rovněž s tím se správní soudy v napadených rozhodnutích vypořádaly. V tomto kontextu lze akceptovat i zamítnutí návrhu stěžovatele na provedení revizního znaleckého posudku, čímž se ostatně Nejvyšší správní soud opět výslovně zabýval.
11. Je konečně zjevné a zřejmé, že pro správní soudy bylo odborné posouzení posudkové komise úplné a přesvědčivé, a z jejich rozhodnutí lze seznat, z jakých důvodů. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích ani projev tzv. přepjatého formalismu; orgány veřejné moci vycházely z celkového kontextu věci, zabývaly se jejími specifickými skutkovými okolnostmi a závěry napadených rozhodnutí nelze označit za nepřiměřeně tvrdé vůči stěžovateli. Správní soudy rovněž k odbornému posouzení v souladu s ustáleně judikovanými východisky přistupovaly přiměřeně kriticky. Lze tak uzavřít, že napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna, nejsou projevem svévole nebo excesu v judikatuře či doktríně a nemají nepřiměřené důsledky ve sféře ústavně zaručených práv stěžovatele.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu