ECLI:CZ:US:2023:1.US.1349.23.1
sp. zn. I. ÚS 1349/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti obchodní korporace Mirel Vratimov a. s., se sídlem ve Vratimově, Mourová 114/7, zastoupené Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2575/2022-215 ze dne 23. 2. 2023, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 61/2022-198 ze dne 13. 4. 2022 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 30 C 150/2018-167 ze dne 9. 12. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a JUDr. Jana Skřipského, Ph.D., se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "nalézací soud") domáhala proti vedlejšímu účastníkovi zaplacení 287 610 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která ji měla vzniknout pochybením vedlejšího účastníka při výkonu advokacie sepisem neurčitého, tudíž absolutně neplatného zápočtu, což bylo příčinou ztráty sporu vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 141 C 19/2015 (v němž byla stěžovatelka na straně žalované). Nalézací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem (ve věci již druhým) žalobu stěžovatelky, jíž se po vedlejší účastnici domáhala zaplacení 187 413 Kč, zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech nalézacího řízení (výrok II). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
3. Stěžovatelka dělí svoji argumentaci do dvou okruhů: Zaprvé, obecné soudy založily své posouzení na tom, že stěžovatelka v průběhu řízení tvrdila pouze jediné pochybení vedlejšího účastníka při výkonu advokacie, a to sepis neurčitého zápočtu pohledávek. Neshledaly přitom existenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným jednáním vedlejšího účastníka a vznikem škody, neboť pohledávky, jež měly být započteny, nebyly ke dni zápočtu splatné. Odvolací soud odmítl k dalším tvrzeným pochybením přihlédnout s odůvodněním, že je stěžovatelka namítala až po tzv. koncentraci řízení podle §118b odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Podle stěžovatelky však další pochybení vedlejšího účastníka vyšly najevo až po koncentraci řízení, čímž byly splněny podmínky pro její prolomení. Současně ji měly obecné soudy poučit podle §118a odst. 2 o. s. ř., neboť věc oproti prvnímu rozsudku nalézacího soudu posoudily odlišně. Stěžovatelka dále poukazuje na důvěrnost vztahu mezi advokátem a jeho klientem, pro níž měla být koncentrace řízení prolomena. Zadruhé, odvolací soud neodstranil vadu nepřezkoumatelnosti rozsudku nalézacího soudu, ačkoli podle §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak měl učinit jeho zrušením. Již v řízení před nalézacím soudem totiž stěžovatelka namítala další pochybení vedlejšího účastníka, na tyto námitky však nalézací soud nereagoval. Následně až odvolací soud vyslovil, že ačkoliv rozhodnutí nalézacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, nejsou tyto nedostatky podle obsahu odvolání v neprospěch účastníka řízení. Odvolací soud se s námitkami stěžovatelky nevypořádal správně, neboť měl vzít do úvahu i tvrzení o dalších pochybeních vedlejšího účastníka namísto jejich relativizace způsobenou koncentrací řízení. Takovýto výklad zbavuje stěžovatelku jejího zákonného soudce, neboť především v řízení před nalézacím soudem spočívá těžiště dokazování.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]; takové vady však v nyní posuzované věci neshledal.
6. Podstatou stěžovatelčiny argumentace je pokračující polemika s právními závěry obecných soudů, které učinily v rovině podústavního práva, s níž se již dostatečně odvolací soud i Nejvyšší soud přesvědčivě vypořádaly. Jde-li o stěžejní námitku, že obecné soudy měly přihlédnout i k dalším tvrzeným pochybením vedlejšího účastníka než k sepisu neurčitého zápočtu, odvolací soud podle Ústavního soudu ústavně konformním způsobem odůvodnil, že stěžovatelka jednoznačně a určitě vymezila skutkový děj, jímž byl soud nadále vázán. Ve vztahu k tvrzení o protiprávním jednání vedlejšího účastníka tak nastala ve smyslu §118b odst. 1 o. s. ř. koncentrace řízení ke dni 22. 8. 2019, kdy uplynula lhůta, jíž nalézací soud v souladu s §118a odst. 1 o. s. ř. poskytl stěžovatelce za účelem doplnění tvrzení konkrétní povinnosti porušené vedlejším účastníkem; na předmětnou výzvu přitom stěžovatelka podáním ze dne 20. 8. 2019 reagovala tak, že vytýkané pochybení spočívalo právě v sepisu neurčitého, a tedy absolutně neplatného zápočtu (bod 20 rozsudku odvolacího soudu).
7. Nalézací i odvolací soud se proto v dalším řízení zabývaly pouze otázkou vzniku, existence a způsobilosti k započtení pohledávek uplatněných v neplatném zápočtu, nikoliv již otázkou vytýkaného pochybení vedlejšího účastníka při zastupování stěžovatelky. Dalšími tvrzenými pochybeními vedlejšího účastníka se tak obecné soudy - správně - nezabývaly, neboť šlo o tvrzení nová, aniž by pro jejich uplatnění svědčila výjimka z koncentrace uvedená v §118b odst. 1 o. s. ř. (viz bod 21 rozsudku odvolacího soudu). Nepřípadná je z tohoto důvodu vytýkaná absence poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř., neboť obecné soudy neposoudily po právní stránce věc jinak, než jak učinila stěžovatelka v rámci žalobou vymezeného skutkového děje (který stěžovatelka rozšířila až po koncentraci řízení). Bez významu jsou proto rovněž stěžovatelčiny odkazy na důvěrnost vztahu advokáta a jeho klienta, kterými podporuje svoji argumentaci o porušení povinností vedlejším účastníkem.
8. Namítá-li stěžovatelka, že odvolací soud měl pro nepřezkoumatelnost zrušit rozsudek nalézacího soudu, pomíjí, že odvolací soud s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu uzavřel, že nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně jako důvod pro jeho zrušení ve smyslu §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. neshledal, neboť případné nedostatky odůvodnění rozsudku nalézacího soudu nebyly na újmu uplatnění práv stěžovatelky (bod 16 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud tyto úvahy ve svém usnesení aproboval a ani Ústavní soud v nich neshledává nic protiústavního (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3623/19 ze dne 16. 6. 2020; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
9. Skutečnost, že se nalézací soud výslovně nevypořádal s jinými stěžovatelkou tvrzenými pochybeními vedlejšího účastníka (odkazem na koncentraci řízení), porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá, vypořádal-li se s nimi řádně odvolací a následně Nejvyšší soud. Ústavní soud totiž řízení, jež vedla k vydání napadených rozhodnutí, hodnotí jako celek [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99), bod 45].
10. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu