ECLI:CZ:US:2023:1.US.1443.23.1
sp. zn. I. ÚS 1443/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatelky V. M., zastoupené Mgr. Barborou Gaveau, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 730/35, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 35/2023-215 ze dne 9. 3. 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 15 C 254/2019-176 ze dne 28. 3. 2022, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a obchodní korporace X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastníce se domáhala proti stěžovatelce zaplacení 40 535 Kč s příslušenstvím za poskytnuté právní služby. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici 40 535 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do zákonného úroku z prodlení z částky 40 535 Kč ve výši 8,05 % ročně od 8. 3. 2018 do 12. 9. 2018 zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech nalézacího řízení (výrok III). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve vyhovujícím výroku I o věci samé a ve výroku III o nákladech řízení (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
2. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená zejména v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy jí znemožnily se osobně účastnit jednání soudu a uplatňovat při něm svá procesní práva. Nalézací soud totiž prováděl dokazování na jednání, ze kterého byla stěžovatelka řádně omluvena. Dále stěžovatelka poukazuje na kontext porušení svých ústavně zaručených práv - na jedné straně stojí známý advokát T. S. a na druhé straně matka kojeného dítěte, kterou se S. v té době zavázal zastupovat v opatrovnickém řízení; otec nezletilého dítěte stěžovatelky je též advokát, který spolu se S. sdílí doložitelné kontakty na tzv. členy justiční mafie. Obecné soudy odmítly provést stěžovatelkou navržené důkazy dokládající závažná pochybení advokáta stěžovatelky. Nekvalitní zastupování T. S. navíc potvrdilo Ministerstvo práce a sociálních věcí.
3. Dříve než lze ústavní stížnost věcně posoudit, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Podle §75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (vyjma návrhu na obnovu řízení). Ústavní stížnost je tak založena na zásadě její subsidiarity k jiným zákonným procesním prostředkům. To znamená, že ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před jinými orgány veřejné moci, tedy pokud byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany. Tímto procesním prostředkem je i dovolání.
5. Stěžovatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu, neboť - jak uvádí v ústavní stížnosti - má za to, že jde o rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje. Stěžovatelka přitom pomíjí, že §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu sice upravuje nepřípustnost dovolání proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč (jak tomu bylo i v nynější věci), avšak současně obsahuje výluku této nepřípustnosti ve věcech pracovněprávních a ve sporech ze spotřebitelských smluv.
6. V nyní posuzované věci jde právě o spor ze spotřebitelské smlouvy, což zřetelně vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz jeho bod 15). Stěžovatelka spotřebitelskou povahu sporu ani nijak nezpochybňuje (naopak ji implicitně zdůrazňuje). Odvolací soud ve svém rozsudku navíc stěžovatelku výslovně poučil, že proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání za podmínek §237 občanského soudního řádu, jakož i o lhůtě a místě podání dovolání. Z podané ústavní stížnosti ani z veřejně dostupné databáze infoSoud nevyplývá, že by stěžovatelka tohoto mimořádného opravného prostředku využila.
7. Za dané procesní situace, kdy stěžovatelka měla k dispozici další opravný prostředek - dovolání, je podaná ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2148/19 ze dne 17. 9. 2019 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 3335/19 ze dne 28. 11. 2019; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
8. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud samotný neshledal žádné okolnosti, jež by svědčily pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení. K vlastním námitkám stěžovatelky Ústavní soud nepřihlédl, neboť tak ani v této fázi učinit nemohl.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2023
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj