ECLI:CZ:US:2023:1.US.1458.23.1
sp. zn. I. ÚS 1458/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Arcibiskupství olomouckého, sídlem Wurmova 562/9, Olomouc, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4 - Podolí, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2023 č. j. 28 Cdo 3873/2022-249, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2022 č. j. 58 Co 197/2022-173 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. ledna 2022 č. j. 17 C 124/2021-143, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 94 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") dne 15. 7. 2021 domáhal na vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 1 716 459,32 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že je právnickou osobou Církve římskokatolické, a dne 1. 8. 2013 doručil vedlejší účastnici podle §9 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), výzvu k vydání pozemků v k. ú. Hulín a k. ú. Kroměříž (dále "předmětné pozemky" nebo "pozemky"). Rozhodnutími ze dne 27. 11. 2015 č. j. SPU 621314/2015/Šeb a ze dne 14. 12. 2015 č. j. SPU 657233/2015/Dv vedlejší účastnice pro překážku upravenou v §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., část nárokovaných pozemků nevydala. Rozsudky Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 12. 2017 č. j. 24 C 10/2016-115, ze dne 13. 12. 2017 č. j. 24 C 11/2016-105 a ze dne 5. 6. 2020 č. j. 35 C 20/2016-301 byly stěžovateli pozemky poté, co soud neshledal překážky jejich naturální restituce, vydány. Po nabytí právní moci uvedených rozsudků krajského soudu stěžovatel výzvou ze dne 23. 6. 2021 požádal vedlejší účastnici o vydání nájemného za období od 1. 8. 2013 do 31. 10. 2018, která pobírala na základě nájemní smlouvy uzavřené na pozemky v k. ú. Hulín s obchodní společností Rybářství Přerov a. s., a na pozemek v k. ú. Kroměříž s Moravským rybářským svazem, o. s., místní organizace Kroměříž. Nájemné, které se stalo splatným po právní moci rozsudků soudu, na jejichž základě byly stěžovateli pozemky vydány, vedlejší účastnice stěžovateli zaplatila.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu o uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 1 716 459,32 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 1. 7. 2021 do zaplacení zamítl (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.). Obvodní soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatele odkazující na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018 č. j. 28 Cdo 2801/2018-276, neboť tyto závěry na posuzovanou věc nedopadají. Vysvětlil, že vedlejší účastnici jako žalovanou povinnou osobu nelze považovat za neoprávněného nebo držitele, tak jako k tomu dospěl Nejvyšší soud s ohledem na odlišné skutkové okolnosti případu řešeném v odkazovaném rozsudku, a připomněl, že rozhodnutí o nevydání předmětných pozemků v řízení před pozemkovým úřadem nebylo s ohledem na jejich povahu projevem svévole státu. Uzavřel, že stěžovateli tudíž nárokovaný užitek ve formě nájemného za období do právní moci rozhodnutí soudu, na jejichž základě oprávněná osoba nabyla vlastnické právo k pozemkům, nenáleží.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I. o věci samé změnil tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 698 787,73 Kč spolu s 8,5% úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 1. 7. 2021 do zaplacení, v dalším v tomto věcném výroku I. rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.). Výroky II. a III. městský soud uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před obvodním soudem a náklady odvolacího řízení. Městský soud dovodil, že v intencích §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., lze přisvědčit důvodnosti žalobního požadavku stěžovatele jako oprávněné osoby na vydání nájemného, které vedlejší účastnice jako žalovaná povinná osoba inkasovala od jednotlivých nájemců posléze vydaných pozemků od okamžiku doručení výzvy. S argumentací opřenou o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018 č. j. 28 Cdo 2801/2018-276 městský soud uzavřel, že stěžovateli v intencích §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., svědčí nárok na vydání užitků v podobě nájemného (§491 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "občanský zákoník"), které vedlejší účastnice obdržela od nájemců posléze vydaných pozemků za období od doručení výzev k vydání do právní moci rozsudků soudu, kterými bylo o naturální restituci pozemků rozhodnuto. Poté, co městský soud dospěl k důvodnosti žaloby co do základu uplatněného nároku, zabýval se jeho výší. V důsledku námitky promlčení řádně uplatněné vedlejší účastnicí a s využitím §619 odst. 1 a §629 odst. 1 občanského zákoníku dovodil, že žalobou uplatněný nárok je promlčen za období tří let předcházejících datu podání žaloby (dne 15. 7. 2021), a proto jej nelze stěžovateli v soudním řízení přiznat. Vzhledem k ujednání o splatnosti nájemného v nájemních smlouvách obou nájemců "ročně pozadu vždy k 1. 10. běžného roku" pak za nepromlčenou dobu pro vydání užitků ve formě nájemného vedlejší účastnicí označil městský soud i období od 1. 7. 2017 dále, za něž stěžovateli přiznal částku 698 787,73 Kč (z celkově žalovaných 1 716 459,32 Kč).
5. Proti rozsudku městského soudu podali dovolání stěžovatel i vedlejší účastnice. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil část výroku I. rozsudku městského soudu, ve které byl v zamítavém věcném výroku potvrzen rozsudek obvodního soudu. Vedlejší účastnice podala dovolání proti rozsudku městského soudu (podle obsahu uplatněné argumentace) toliko proti měnící části výroku I. rozsudku městského soudu. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto (výrok I.). Výrokem II. Nejvyšší soud rozsudek městského soudu v části výroku I., jíž byl ve věcném výroku I. změněn rozsudek obvodního soudu tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli 698 787,73 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 7. 2021 do zaplacení, a dále ve výrocích II. a III. o nákladech řízení před obvodním soudem a o nákladech odvolacího řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
6. Nejvyšší soud poukázal na to, že v předmětné věci městský soud založil závěr o důvodnosti žaloby co do základu na konkluzích vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2801/2018. Právní posouzení vycházející z rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze považovat za správné již jen proto, že pod §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., byl subsumován (s komparovanou věcí) zcela nesouměřitelný skutkový stav. Nájemné, které je užitkem plynoucím vlastníku věci jejím přenecháním k užívání jinému (§491 odst. 2 občanského zákoníku), nelze pod vymezený rozsah věci, v němž se v intencích §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., oprávněné osobě vydává, podřadit. Podle Nejvyššího soudu nejde o součást a ani o příslušenství věci, která by náležela do historického církevního majetku stěžovatele, ani o jejich náhradu a nelze rovněž tvrdit, že vydáním nájemného by bylo podmíněno řádné užívání vydaných pozemků v souladu s jejich účelem. Proto Nejvyšší soud přisvědčil námitce vedlejší účastnice, že nájemné plynoucí povinné osobě od doručení výzvy k vydání věci nelze považovat za původní církevní majetek, a tudíž za plnění, které by mělo být spolu s restituovanou věcí vydáno. Nejvyšší soud konstatoval, že ani na základě judikaturní reflexe těch ustanovení restitučních předpisů, které zaručují stabilitu stavu věci, na niž byl uplatněn oprávněnou osobou restituční nárok, nemohl souhlasit s konkluzí městského soudu, že pod takovou změnu stavu věci ovlivňující její hmotnou či právní podstatu by bylo lze podřadit plnění z titulu nájemného plynoucího povinné osobě po doručení výzvy k vydání věci. Z výše uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, k nimž se městský soud přiklonil, nelze do poměrů přítomné právní věci promítnout. Proto je rozsudek městského soudu ve výše uvedeném rozsahu založen na nesprávném právním posouzení věci.
7. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud neshledal přípustným. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že stěžovatel ve své argumentaci, kterou brojí proti rozsudku městského soudu, neboť nesouhlasí s výší nároku na vydání užitků ve formě nájemného přisouzeného mu v režimu §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., oponuje konkluzi městského soudu, který počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku stanovil v závislosti na splatnosti nájemného sjednaného vedlejší účastnicí a nájemci vydávaných pozemků. Oproti závěru městského soudu stěžovatel s odkazem na znění citovaného ustanovení prosazuje názor o jiném počátku běhu promlčecích lhůt, a sice až k okamžiku vydání nárokovaných pozemků, jenž se pojí s nabytím právní moci rozsudků soudu, na jejichž základě bylo stěžovatelovo vlastnické právo konstituováno. Nejvyšší soud konstatoval, že jeho odpověď na dovoláním vymezenou právní otázku vážící se k výši stěžovatelova nároku (byť nebyla v intencích §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena), by byla pro stěžovatele bez jakéhokoliv významu v situaci, kdy dovolání ve věci podala rovněž vedlejší účastnice (s využitím argumentace, že základ nároku na vydání užitků restituovaných pozemků není vůbec dán), a Nejvyšší soud shledal toto dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., přípustným (a rovněž důvodným). I když je tedy rozsudek městského soudu založen na řešení obou právních otázek (jak té vztahující se k základu nároku, tak i k jeho výši), dostalo by se stěžovateli na jím vymezenou otázku požadující stanovení časového okamžiku splatnosti dluhu povinné osoby vydat ve smyslu §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., plody a užitky odpovědi pouze hypotetické, která by nebyla způsobilá přinést pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci.
II.
Argumentace stěžovatele
8. V ústavní stížnosti stěžovatel považuje právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v napadeném rozsudku, že k zajištění povinnosti vydat věc ve stavu existujícím ke dni doručení výzvy není povinná osoba vázána vydat oprávněné osobě užitky získané za dobu od převzetí výzvy k vydání, za nesprávný. Namítá, že na posuzovanou věc dopadají právní závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozsudku ze dne 17. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, neboť Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku povinnost povinné osoby vydat s vydávanou věcí také užitky, které povinná osoba obdržela od okamžiku doručení výzvy k vydání, formuloval jako zásadu obecně platnou, bez vazby na konkrétní případ. Nejvyšší soud však v napadeném rozsudku ke svému předchozímu právnímu názoru nepřihlédl, ačkoli jde o rozhodnutí téhož senátu 28 Cdo. Chtěl-li Nejvyšší soud rozhodnout jinak a od svého dřívějšího právního názoru se odchýlit, měl v souladu s §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), věc předložit velkému senátu k rozhodnutí. Nepostoupil-li Nejvyšší soud věc velkému senátu, zasáhl do stěžovatelova práva na zákonného soudce zaručeného čl. 38 Listiny. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku nepřiměřeně a protiprávně omezil restituční nárok stěžovatele a §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., vyložil extenzivně restriktivním způsobem. Tím zasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatele vlastnit majetek a práva na soudní ochranu.
9. Stěžovatel dále brojí proti závěru městského soudu, že nárok stěžovatele na vydání užitků je promlčený, a namítá, že k promlčení nedošlo a nárok stěžovatele je tak opodstatněný. Městský soud v rozporu s §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., a §619 občanského zákoníku dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že promlčecí lhůta práva na vydání plodů a užitků v podobě nájemného nepočíná běžet dnem vydání věci oprávněné osobě, ale dnem splatnosti nájemného nájemcem pozemků, které bylo ujednáno v nájemní smlouvě uzavřené s povinnou osobou. Z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu 17. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2801/2018 vyplývá, že povinná osoba je povinna vydat spolu s vydávanou věcí veškeré plody a užitky vzniklé ode dne doručení výzvy k vydání. Rozsudek podle §9 odst. 10 zákona č. 428/2012 Sb., je rozhodnutím konstitutivním, které vlastnické právo stěžovatele k pozemkům založilo dnem nabytí právní moci. Stěžovatel tedy svůj nárok nemohl uplatnit před nabytím právní moci výše uvedených rozsudků krajského soudu, neboť nebyl vlastníkem pozemků, a nebyl tak dosud konstituován ani nárok na vydání užitků podle §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Podle občanského zákoníku a judikatury Nejvyššího soudu počíná běžet promlčecí lhůta ode dne, kdy může být nárok uplatněn poprvé. Podal-li by stěžovatel žalobu na vydání užitků podle §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., přede dnem vydání pozemků, byla by tato žaloba zamítnuta jako předčasná. Z uvedeného vyplývá, že nárok oprávněné osoby podle §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., na vydání užitků, které povinná osoba nabyla ode dne doručení výzvy k vydání do dne vydání pozemků, se stává splatným až okamžikem vydání věci a může tak být poprvé uplatněn u soudu nejdříve dnem vydání věci oprávněné osobě, v projednávané věci tedy dnem nabytí právní moci rozsudků krajského soudu. Protože žaloba byla podána dne 15. 7. 2021, je zjevné, že se nepromlčují nároky na vydání užitků podle §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., vzniklé ode dne 15. 7. 2018. Městský soud tedy vyložil počátek běhu promlčecí lhůty natolik absurdním způsobem, že nedovoluje oprávněné osobě za žádných okolností nabýt užitky získané povinnou osobou dříve než tři roky před vydáním věci. Tím snížil restituční nárok stěžovatele a zasáhl tak do jeho ústavně zaručených práv.
10. Stěžovatel poukazuje na to, že uvedené argumenty předestřel Nejvyššímu soudu ve svém dovolání. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že právní otázka časového okamžiku splatnosti dluhu povinné osoby vydat oprávněné osobě plody a užitky podle §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (a tedy vzniku nároku oprávněné osoby a počátku běhu promlčecí lhůty), dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud v napadeném rozsudku připustil, že uvedenou právní otázku dosud neřešil, avšak odmítl se jí zabývat, neboť podle jeho názoru není dán základ nároku stěžovatele. Nezabýval-li se Nejvyšší soud touto argumentací stěžovatele, ačkoli základ nároku stěžovatele byl dán, zatížil tím své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti dosahující svojí intenzitou ústavněprávních rozměrů a v konečném důsledku zasahující do práva stěžovatele na soudní ochranu a práva vlastnit majetek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ve vztahu k výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu, k části výroku I. rozsudku městského soudu, ve které byl v zamítavém výroku I. potvrzen rozsudek obvodního soudu, a k části výroku I. rozsudku obvodního soudu, ve které byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 1 017 671, 60 Kč s příslušenstvím, byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Ve vztahu k výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu, k části výroku I. rozsudku městského soudu, ve které byl změněn rozsudek obvodního soudu ve výroku I., tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli částku 698 787,73 Kč s příslušenstvím, ve vztahu k výrokům II. a III. rozsudku městského soudu a dále ve vztahu k části výroku I. rozsudku obvodního soudu, ve které byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 698 787,73 Kč s příslušenstvím, a ve vztahu k výroku II. rozsudku obvodního soudu je ústavní stížnost nepřípustná (viz sub 19).
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
15. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu v části, ve které bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a dovodil, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, že odpověď Nejvyššího soudu na dovoláním vymezenou právní otázku vážící se k výši stěžovatelova nároku - byť nebyla v intencích §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena - by byla pro stěžovatele bez jakéhokoliv významu za situace, kdy Nejvyšší soud dovolání vedlejší účastnice založené na argumentaci, že základ nároku na vydání užitků restituovaných pozemků není vůbec dán, shledal důvodným. I když je tedy rozsudek městského soudu založen na řešení obou právních otázek (jak otázky vztahující se k základu nároku, tak i k jeho výši), dostalo by se stěžovateli na jím vymezenou otázku požadující stanovení časového okamžiku splatnosti dluhu povinné osoby vydat ve smyslu §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., plody a užitky odpovědi pouze hypotetické, která by nebyla způsobilá přinést pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci.
16. Městský soud je při svém dalším rozhodování právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v jeho kasačním rozhodnutí vázán. Ustanovení §243b a §226 odst. 1 o. s. ř., totiž nedává nižším soudům při novém projednání věci žádný prostor k jakékoliv polemice s rozhodnutím nadřízeného soudu v téže věci. Právní závěr Nejvyššího soudu, že nájemné plynoucí povinné osobě od doručení výzvy k vydání věci nelze považovat za původní církevní majetek, a tudíž za plnění, které by mělo být spolu s restituovanou věcí vydáno, je tak v předmětné věci pro další rozhodování městského soudu závazný. Proto by právní názor Nejvyššího soudu ohledně stěžovatelem položené otázky stanovení časového okamžiku splatnosti dluhu povinné osoby vydat ve smyslu §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., plody a užitky, byl v dalším rozhodování městského soudu nepoužitelný a tudíž nadbytečný. V závěrech Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
17. Jde-li o zbývající přípustnou část ústavní stížnosti, ve které stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů v části, ve které soudy nevyhověly jeho požadavku na vydání užitků ve formě nájemného, Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí jsou v této části ústavně konformní, neboť stěžovateli nárokovaný užitek ve formě nájemného za období do právní moci rozhodnutí soudu, na jejichž základě jako oprávněná osoba nabyl vlastnické právo k pozemkům, nenáleží.
18. Ústavní soud konstatuje, že z výše uvedených důvodů neshledal v postupu obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele.
V.
Závěr
19. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud výrokem II. napadeného rozsudku zrušil rozsudek městského soudu v části, ve které byl změněn výrok I. rozsudku obvodního soudu, a dále zrušil výroky II. a III. rozsudku městského soudu a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, bude před městským soudem probíhat další řízení, ve kterém bude mít stěžovatel možnost uplatňovat svoje práva, a ústavní stížnost je v této části nepřípustná.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ve vztahu k výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu, dále k části výroku I. rozsudku městského soudu, ve které byl v zamítavé části výroku potvrzen rozsudek obvodního soudu, a dále k části výroku I. rozsudku obvodního soudu, ve které byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 1 017 671, 60 Kč s příslušenstvím, Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ve vztahu k výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu, k části výroku I. rozsudku městského soudu, ve které byl změněn výrok I. rozsudku obvodního soudu (tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli částku 698 787,73 Kč s příslušenstvím), ve vztahu k výrokům II. a III. rozsudku městského soudu a dále ve vztahu k části výroku I. rozsudku obvodního soudu, ve které byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 698 787,73 Kč s příslušenstvím, a ve vztahu k výroku II. rozsudku obvodního soudu, Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu