ECLI:CZ:US:2023:1.US.146.23.1
sp. zn. I. ÚS 146/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Jiřího Bachtíka, zastoupeného Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem Národní 973/41, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2022 č. j. 30 Cdo 2203/2022-189, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022 č. j. 70 Co 433/2021-145 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 10. 2021 č. j. 23 C 200/2020-110 za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se na Ústavní soud obrací v souvislosti s tvrzeným nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč způsobené postupem vedlejší účastnice podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, novelizovaného zákony č. 14/2017 Sb. a č. 112/2018 Sb. do znění účinného od 30. 6. 2018 (dále jen "zákon o střetu zájmů"), jehož část byla nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17 uplynutím dne 31. 12. 2020 (tj. s odkladným účinkem) zrušena. Na základě zrušené právní úpravy byly v mezidobí neomezeně a plošně zveřejňovány osobní údaje stěžovatele jako veřejného funkcionáře [uvolněného starosty obce P. ve smyslu §2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů], čímž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva.
Stejně jako řada dalších se také on v řízení před civilními soudy domáhal proti vedlejší účastnici (dále též "Ministerstvo") omluvy a odčinění nemajetkové újmy v řádu desítek tisíc korun podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Stěžovatel brojil proti údajně nesprávnému úřednímu postupu Ministerstva ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., spočívajícímu (zjednodušeně řečeno) v tom, že v době od vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 v únoru 2020 do jeho vykonatelnosti k 31. 12. 2020 (resp. do vyhlášení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2020 č. j. 9 As 173/2020-32, tj. do listopadu 2020) pokračovalo v plošném zveřejňování citlivých osobních údajů stěžovatele (tzv. majetková přiznání).
Civilní soudy žalobě stěžovatele nevyhověly, jak plyne v prvé řadě z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího. Ten se ztotožnil se závěrem Obvodního soudu pro Prahu 2, který rozhodoval v prvním stupni, že v postupu Ministerstva nebylo možné spatřovat nesprávný úřední postup. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl.
Podle civilních soudů i po citovaném nálezu Ústavního soudu platí, že údaje podle zákona o střetu zájmů se bez ohledu na způsob poskytování (zda anonymně nebo adresně) mají dostat každému, kdo o ně požádá. Míra intenzity zásahu ve spojení s klíčovým významem podaných oznámení nepostačuje k závěru, že stát odpovídá za nemateriální újmu pro porušení práva na soukromí a na informační sebeurčení, která měla stěžovatelům v souvislosti s postupem Ministerstva podle účinného právního předpisu vzniknout. Stěžovatel sice nespojuje svou újmu s přijetím neústavního zákona, právě jeho přijetí je však primární příčinou vzniku jeho újmy, neboť bez toho by Ministerstvo plošné zveřejnění jeho oznámení neprovádělo a žádná újma by mu nevznikla. Jelikož Ministerstvo za proces normotvorby neodpovídá, absentuje zde i příčinná souvislost s dovozovanou újmou stěžovatele.
III
Zákon o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb., přinesl podle stěžovatele zásadní změnu právní úpravy umožňující plošný anonymní přístup k povinně oznamovaným údajům citlivé osobní povahy (informace o soukromí a majetkových poměrech nejen povinných osob, ale například i jejich rodinných příslušníků v rámci společného jmění), kterou podrobil kritice i Ústavní soud a zrušil ji nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/17 jako neústavní. Odloženou vykonatelnost nálezu nepovažuje stěžovatel z hlediska poškození svých práv za relevantní; mělo jít o lhůtu určenou Parlamentu k nápravě neústavní právní úpravy, nikoli státu, aby mohl podle zrušené úpravy nadále porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu. Stěžovatel upozorňuje, že Ministerstvo přijalo opatření za účelem znemožnění "automatického" a anonymního přístupu k oznámením až 6. 11. 2020 "po obdržení předžalobní výzvy". Podle něho se tak mělo stát dříve, v jeho postupu proto spatřuje porušení svých výše uvedených základních práv. Stěžovatel také odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 579/22 a na některé závěry v něm učiněné.
IV
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona (v podrobnostech mutatis mutandis viz body 16-20 nálezu sp. zn. IV. ÚS 579/22).
Ústavní soud již o nastíněné problematice rozhodoval. Nejprve vydal čtvrtý senát k 27 ústavním stížnostem vyhovující nález sp. zn. IV. ÚS 579/22 (k němuž bylo připojeno odlišné stanovisko), jenž byl následně překonán postupem podle §23 zákona o Ústavním soudu, tj. přijetím stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 (dále též jen "stanovisko"), které Ústavní soud při rozhodování dané věci respektuje.
Závěry stanoviska lze ve stručnosti rekapitulovat zaprvé tak, že několikrát zmíněný nález sp. zn. Pl. ÚS 38/17, od něhož stěžovatel své nároky odvozuje, neměl za následek nezákonnost postupu Ministerstva, které jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovalo podle §13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném zrušeným ustanovením.
Navazujícím výrokem II stanoviska pak plénum uvádí, že samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v §2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. 12. 2020 v předchozím odstavci uvedeným způsobem, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v §14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů, nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny (a zákona č. 82/1998 Sb.).
S přihlédnutím k závaznému právnímu názoru pléna Ústavního soudu vyjádřenému ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 proto první senát dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění stanoviska (k aplikaci na souzenou věc viz zejména body 38-53.
V
Ústavní soud k rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání konstatuje, že nemá důvod se od argumentace dovolacího soudu, jež je navíc dostatečně pokryta všeobecně známou judikaturou, odchýlit. Pochybení ústavněprávního charakteru tak neshledal.
VI
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu