ECLI:CZ:US:2023:1.US.1464.23.1
sp. zn. I. ÚS 1464/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Kutlvašrové, zastoupené Mgr. Tomášem Krásným, advokátem se sídlem v Ostravě, Milíčova 1386/8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1386/2022-163 ze dne 29. 3. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 226/2021-130 ze dne 15. 12. 2021, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a dále a) JUDr. Aleše Vídeňského, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, a obchodní korporace b) Generali Česká pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "nalézací soud") domáhala proti vedlejšímu účastníkovi a) zaplacení částky 130 270 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která vznikla právnímu předchůdci stěžovatelky a kterou podle stěžovatelky vedlejší účastník a) způsobil tím, že jako zástupce právního předchůdce stěžovatelky podal proti České republice žalobu na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), až po uplynutí promlčecí doby. Nalézací soud rozsudkem č. j. 25 C 308/2019-88 ze dne 17. 3. 2021 žalobu stěžovatelky zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech nalézacího řízení (výroky II a III). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III). Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výroky II a III).
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod; dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
3. Stěžovatelka tvrdí, že v dané věci jde o posouzení, zda byl nárok na náhradu škody proti advokátovi [vedlejšímu účastníkovi a)], který porušil svoji povinnost a včas neuplatnil žalobou nárok na náhradu škody proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. promlčen, či nikoliv. Namítá, že v rámci celého řízení argumentovala tím, že počátek běhu objektivní promlčecí doby nároku na náhradu škody nemohl být ve chvíli, kdy byla vznesena námitka promlčení, protože v tu chvíli stěžovatelce (jejímu právnímu předchůdci) žádná škoda nevznikla. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že nárok byl tehdy i přes námitku promlčení pravomocně a vykonatelně přiznán, následně dokonce vedlejší účastník a) podle rozsudku plnil; až v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu byla právní moc a vykonatelnost původního rozhodnutí prolomena. Podle stěžovatelky v případě, že soud i přes vznesenou námitku promlčení zaváže žalovanou stranu podle pravomocného a vykonatelného rozsudku k plnění, nelze považovat za počátek běhu objektivní promlčecí doby okamžik vznesení této námitky, protože by to nabourávalo smysl a účel právní moci rozsudku, což by v konečném důsledku vedlo k nerespektování principů právního státu. Právní předchůdce stěžovatelky až do okamžiku doručení rozsudku Nejvyššího soudu nemohl očekávat, že mu již vznikla škoda a že by ji snad měl začít vymáhat. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že se její dovolací argumentací v podstatě nezabýval a pouze odkázal na závěry své dřívější judikatury.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
6. Podstatou stěžovatelčiny argumentace je polemika se závěry obecných soudů v rovině podústavního práva, které učinily při posuzování otázky vzniku škody a s tím související otázky počátku běhu promlčecí doby. Obecné soudy vyšly ze zjištění, že v odvolacím řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 72 Co 194/2016 byla dne 14. 3. 2016 vznesena námitka promlčení. Následně s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyložily, že počátek běhu objektivní promlčecí doby proti advokátovi za pozdní podání žaloby je vztažen právě k okamžiku, kdy je námitka promlčení vznesena v soudním řízení. Vzhledem k tomu, že promlčecí doba uplynula dne 14. 3. 2019 a žalobkyně podala žalobu až dne 20. 8. 2019, dospěly obecné soudy k závěru, že je nárok stěžovatelky (objektivně) promlčen.
7. Uvedený právní názor je podle Ústavního soudu ústavně konformní. Obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně a srozumitelně odůvodnily, jaké úvahy je při jejich posouzení vedly a Ústavní soud v nich neshledal žádné prvky svévole, libovůle či jiné ústavněprávní deficity. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit správnost právních závěrů z pohledu podústavního práva, jsou-li učiněny v mezích ústavnosti; skutečnost, že s nimi stěžovatelka nesouhlasí, porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
8. Zdůrazňuje-li stěžovatelka skutečnost, že jejímu právnímu předchůdci bylo opožděně uplatněné právo přiznáno později zrušeným rozsudkem Městského soudu v Praze, vypořádal se již s ní Nejvyšší soud tak, že nemá na počátek běhu objektivní promlčecí doby vliv a Ústavní soud v tomto závěru neshledává nic protiústavního. Jde totiž o přímý důsledek povahy dovolání coby mimořádného opravného prostředku, jehož použití je z povahy věci přípustné pouze proti rozhodnutím, které jsou v právní moci. Přijmutí stěžovatelčiny argumentace by (ad absurdum) znamenalo, že zrušovací rozhodnutí Nejvyššího soudu by nemohla být nikdy ústavně konformní (nebyla-li by odložena vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí), což je závěr neudržitelný. Stěžovatelka přitom měla po zásahu Nejvyššího soudu dostatečný časový prostor pro včasné uplatnění nároku u soudu. Argumentace stěžovatelky o ústavně nepřípustném zásahu do její právní jistoty a legitimního očekávání je tak neopodstatněná.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu