ECLI:CZ:US:2023:1.US.1469.23.1
sp. zn. I. ÚS 1469/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti spolku hkfree.org z. s., sídlem Akademika Heyrovského 1178/6, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. dubna 2023 č. j. 7 Afs 165/2022-46, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. května 2022 č. j. 31 Af 20/2020-149 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 8. dubna 2020 č. j. 13817/20/5300-22441-712084, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 20 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Finanční úřad pro Královéhradecký kraj (dále jen "správce daně") rozhodnutím ze dne 1. 3. 2016 č. j. 318262/16/2701-40511-601065 rozhodl z moci úřední o registraci stěžovatele k dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") ke dni 1. 1. 2013, protože stěžovatel formálně deklarovanou spolkovou činností pouze zastíral komerční poskytování internetového připojení. Vedlejší účastník následně potvrdil uvedené rozhodnutí správce daně a odvolání stěžovatele proti němu zamítl rozhodnutím ze dne 26. 8. 2016 č. j. 37881/16/5300-22433-711745. Toto rozhodnutí však k žalobě stěžovatele zrušil Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 4. 2018 č. j. 31 Af 54/2016-123 pro nedostatečné zjištění skutkového stavu. Vedlejší účastník po doplnění dokazování napadeným rozhodnutím znovu potvrdil rozhodnutí správce daně a odvolání stěžovatele proti němu zamítl.
3. Krajský soud napadeným rozsudkem další žalobu stěžovatele zamítl jako nedůvodnou. Shledal, že vedlejší účastník již nyní dostatečně zjišťoval, zda činnost stěžovatele podléhá osvobození od DPH podle §61 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Vedlejší účastník se podle krajského soudu zaměřil na cenovou politiku stěžovatele, jeho prezentaci a propagaci, účetnictví, povahu jeho členské základny, "spolkový život", vnímání poskytování služeb jeho členy, srovnání jeho činnosti s ostatními komerčními poskytovateli internetového připojení, a další okolnosti. Krajský soud shledal, že stěžovatel skutečně poskytuje za úplatu (měsíčně hrazený "členský příspěvek" ve výši 290 Kč) internetové připojení, a to soustavně, na svou odpovědnost a za účelem dosažení zisku. Na bankovních účtech stěžovatele se pohybují zůstatky v řádech milionů Kč a stěžovatel své některé aktivní členy vyplácel. Stěžovatel proto nesplnil podmínky osvobození od daně, jak tvrdil. Jeho obrat překročil požadovaný limit, a jeho registrace k DPH z moci úřední tak byla oprávněná.
4. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele napadeným rozsudkem. Shledal, že stěžovatel poskytuje služby za úplatu (protiplnění). Zaplacení "členského příspěvku" je navázáno na poskytované připojení k internetu; jeho nezaplacení vedlo k pozastavení poskytování této služby a obdobný model je běžný i u jiných komerčních poskytovatelů. Většina členů stěžovatele přitom je pasivních; aktivně neparticipují na ekonomické činnosti, natož činnosti spolkové či neziskové, a nerealizují jim formálně přiznaná členská práva. Nejvyšší správní soud shledal, že skutečnou vůlí stěžovatele nebylo vzdělání, výzkum a rozvoj technologií. Sám se navenek dokonce prezentoval jako čirý poskytovatel internetu za úplatu a vnímala jej tak i většina jeho členů. Plnění poskytované stěžovatelem za úplatu není osvobozeno od DPH podle §61 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., protože hlavní činnost stěžovatele spočívala v poskytování služeb podnikatelsky, mimo jiné za účelem zisku. Podpora a realizace "spolkových" cílů byla činností vedlejší až marginální. Registrace k DPH z úřední povinnosti pro překročení daného limitu podle uskutečněných zdanitelných plnění proto byla oprávněná.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí nepřiměřeně omezují jeho právo svobodně se sdružovat. Uvedené právo zahrnuje i možnost nerušeně vykonávat činnost, pro kterou byl daný subjekt založen. Zdanění spolkové, a tedy neziskové sféry je proto neústavní. Stěžovatel popisuje charakteristiky své činnosti a účelu; motivem jeho vzniku bylo propojení více osob do sítě. Pro rozvoj informačních technologií je typické, že se na něm podílí různé subjekty, včetně neziskového sektoru. Stěžovatel je "funkčním spolkem", je ovládán členskou základnou podle demokratických stanov, jeho funkcionáři zde působí bezplatně. Pro činnost stěžovatele jsou charakterističtí správci oblastí, kteří udržují infrastrukturu, a to bezúplatně ve volném čase, maximálně se jim hradí náklady. Podle stěžovatele je jeho činnost legitimní spolkovou činností; rozhodné je, zda se při poskytování služeb dosahuje hospodářského profitu koncového vlastníka, což u stěžovatele dáno není. Činnost stěžovatele odpovídá například tenisovému klubu, který svým členům poskytuje své zázemí. Rozhodné není, zda se členská základna podílí na rozhodování vrcholného orgánu spolku, ani to, zda se aktivně účastní spolkových akcí. Tímto přístupem by byl ohrožen status například organizací České obce sokolské.
6. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že jeho právní forma mu brání v rozdělování případného zisku mezi členy spolku. Členové orgánů spolku nepobírají žádné plnění, servis sítě neprovádí třetí osoby. Stěžovatel není oprávněn zisk tvořit, ani distribuovat. Nikdy nečinil žádné úkony nasvědčující tomu, že tento zákaz obchází. Stěžejním impulsem pro založení spolku a prováděné reinvestice není rentabilita záměru, nýbrž iniciativa člena, který bude ochoten se v místě o síť starat. Stěžovatel rovněž tvrdí, že není odpovědný za to, že někteří jeho členové služby reklamovali a někdo spolek propagoval obdobně jako jiní komerční poskytovatelé internetového připojení. Stěžovatel dále zasazuje věc do kontextu práva na ochranu vlastnického práva. Legitimně očekával, že dostojí-li svým zákonným povinnostem poskytovat jako spolek služby nepodnikatelským způsobem, má tak jeho činnost charakter plnění osvobozeného od daně podle §61 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb. Konečně stěžovatel upozorňuje na "nestandardní způsob hodnocení provedených důkazů". Daňové orgány vyslechly desítky svědků, údajně náhodně vybraných členů stěžovatele. Hodnocení důkazů však bylo tendenční a selektivní. Vedlejší účastník si měl nejprve ujasnit právní rámec a poté strukturovat dokazování. Důkazní řízení bylo nepřehledné a zahlcené nerelevantními informacemi.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Těžištěm argumentace stěžovatele je tvrzení nepřiměřeného zásahu do jeho práva svobodně se sdružovat a vlastnit majetek, protože důsledkem napadených rozhodnutí má být zdanění jeho spolkové, neziskové či zájmové činnosti jako činnosti podnikatelské. Pro Ústavní soud je zde rozhodné, že orgány veřejné moci se v přecházejících fázích řízení soustředily právě na odlišení neziskové činnosti a činnosti podnikatelské. Orgány veřejné moci a stěžovatel se ostatně shodují v tom, že klíčové je zde naplnění hypotézy §61 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., tedy zda je činnost stěžovatele osvobozena od daně jako "poskytnutí služeb a dodání zboží s nimi úzce souvisejícího jako protihodnoty členského příspěvku pro vlastní členy právnických osob, které nebyly založeny nebo zřízeny za účelem podnikání a jejichž povaha je politická, odborová, náboženská, vlastenecká, filozofická, dobročinná nebo občanská, pokud toto osvobození od daně nenarušuje hospodářskou soutěž".
10. Podle Ústavního soudu se pak těmto okolnostem orgány veřejné moci věnovaly s náležitou pečlivostí. Vedlejší účastník provedl rozsáhlé dokazování a zejména Nejvyšší správní soud se poté detailně věnoval právnímu rámci celé problematiky, včetně zohlednění kontextu unijní právní úpravy. Orgány veřejné moci se podrobně zabývaly konkrétní situací stěžovatele a jeho skutečnou činností. Vypořádaly se rovněž s jeho argumentací a navzdory jeho tvrzením v ústavní stížnosti i s tím, zda generuje zisk. Tato okolnost zde byla klíčová, což se podává například z bodu 92 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, ve kterém týž soud mimo jiné reaguje na tvrzení, zda je podstatné, je-li zisk přerozdělován konečným beneficientům. Zde Ústavní soud vyzdvihuje, že stěžovatel nadále nevysvětluje okolnosti své dlouhodobé cenové politiky; podle zjištění orgánů veřejné moci dosahuje stěžovatel při své činnosti kladných hospodářských výsledků v řádu milionů Kč a povaha těchto plateb odpovídá obchodním modelům komerčních poskytovatelů internetu. Je-li ostatně skutečně pravdivé tvrzení stěžovatele, že z titulu své formy nemůže za žádných okolností generovat a přerozdělovat zisk, stěží se může jeho činnosti dotknout, že se prostředky odpovídající tomuto zisku zdaní. V tom si stěžovatel sám protiřečí. Uvedené rovněž dobře charakterizuje podstatu napadených rozhodnutí, a tedy že stěžovatel se sice formálně zaštiťuje právní formou, která mu v dosažení zisku brání, avšak ve skutečnosti tomu jeho činnost neodpovídá.
11. Stěžovateli nelze přisvědčit, že závěr o nesplnění podmínek osvobození od DPH spočívá výhradně na skutečnosti, že stěžovatel poskytuje služby úplatně. V napadených rozhodnutích totiž nejde o to, že se daní jakákoli spolková činnost, za kterou se poskytuje protiplnění, což zde stěžovatel napadeným rozhodnutím podsouvá, nýbrž o to, že stěžovatel ve skutečnosti činnost obdobného charakteru nevykonává, protože model poskytování služeb spočívá zjednodušeně řečeno na komerční, ziskové bázi, ačkoli se navenek ryze jako spolek tváří a formálně je tak veden. Již z toho důvodu není pravdivé tvrzení stěžovatele, že uplatněním nosných důvodů napadených rozhodnutí lze tytéž závěry použít na jakýkoli subjekt, který spolkově či neziskově poskytuje služby, jež jinak lze poskytovat i komerčně, například sportovní či kulturní spolky. Závěry napadených rozhodnutí nejsou nepřiměřeně tvrdé, přehnaně paušalizující či do budoucna neudržitelné.
12. Tzv. kvalifikované pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud nespatřuje ani ve způsobu, jakým vedlejší účastník hodnotil důkazy. Platí, že Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do procesu zjišťování a hodnocení důkazů před (správními) soudy. Důvodem k jeho zásahu je až situace, kdy správní orgány a správní soudy neodůvodněně vybočí ze zákonných standardů dokazování, nebo jsou-li hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na neúplném (nedostatečném) dokazování.
13. Zejména Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatele o nedostatcích dokazování vedlejšího účastníka vypořádal. Argumentace stěžovatele je pak pouhou polemikou s těmito řádně odůvodněnými a logickými závěry. Rovněž obsah napadeného rozhodnutí vedlejšího účastníka značí, že jeho úvahy jsou co do hodnocení důkazů strukturované podle jednotlivých kritérií, která posuzoval. Jeho napadené rozhodnutí obsahuje rovněž řadu dílčích shrnutí jeho závěrů a podrobné reakce na jednotlivé argumenty stěžovatele. Absencí "strukturalizace dokazování" napadené rozhodnutí vedlejšího účastníka netrpí. Lze tak uzavřít, že závěry napadených rozhodnutí nepostihují sféru neziskové činnosti stěžovatele. Správní soudy se s argumentací stěžovatele o nepřiměřených důsledcích svých napadených rozhodnutí ve sféře jeho ústavně zaručených práv adekvátně vypořádaly a ve světle těchto námitek napadená rozhodnutí (správních soudů) představují projev nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu