ECLI:CZ:US:2023:1.US.1490.23.1
sp. zn. I. ÚS 1490/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) Václava Bernarda, 2) Josefa Kucina a 3) Petra Zadiny, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2023 č. j. 23 Co 319/2021-252 a 4) Martina Křižana, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2023 č. j. 28 Co 368/2021-239, všech zastoupených Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, sídlem Národní 973/41, Praha 1 - Staré Město, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 1490/23 a I. ÚS 1500/23 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 1490/23.
II. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 2, odst. 3 a čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatelé jsou nebo byli komunálními politiky (veřejnými funkcionáři podle §2 odst. 1 zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů). Všichni se (jednotlivě) v roce 2020 či v roce následujícím domáhali u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") po vedlejší účastnici poskytnutí peněžitého i nepeněžitého zadostiučinění za nesprávný úřední postup Ministerstva spravedlnosti spočívající ve zpřístupnění informací o jejich soukromí (jejich majetkových přiznání) podle §14b odst. 1 zákona o střetu zájmů, přestože uvedená ustanovení Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (N 22/98 SbNU 257, č. 149/2020 Sb.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obvodní soud žaloby stěžovatelů jednotlivými rozsudky zamítl.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelů napadenými rozsudky zmíněné jednotlivé rozsudky obvodního soudu potvrdil. Shledal, že Ministerstvo spravedlnosti se nedopustilo nesprávného úředního postupu. Konstatoval, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 sice zrušil ustanovení zákona o střetu zájmů umožňující neomezený anonymní přístup k obsahu majetkových přiznání některých veřejných funkcionářů, avšak odložil vykonatelnost svého rozhodnutí do konce roku 2020. Zdůraznil, že po tuto dobu je podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu třeba hledět na příslušná zákonná ustanovení jako na souladná s ústavním pořádkem České republiky. Dodal, že stát neodpovídá za výkon moci zákonodárné, mimo pochybení aparátu zákonodárného sboru, např. v procesu normotvorby. Ústavní soud však zrušil část zákona o střetu zájmů pro obsahové nedostatky, nikoli např. pro vady legislativního procesu. Uzavřel proto, že stěžovatelům právo na náhradu újmy způsobenou nesprávným úředním postupem nenáleží.
4. Nutno dodat, že ohledně stěžovatelů Václava Bernarda, Josefa Kucina a Petra Zadiny šlo již o druhé rozhodování městského soudu v předmětné věci. Poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 1. 12. 2021 č. j. 23 Co 319/2021-135, kterým potvrdil rozsudek obvodního soudu v rozsahu zamítavých výroků ohledně požadované omluvy ve vztahu ke všem třem stěžovatelům 1) až 3) (výroky I., III. a V.), současně potvrdil zamítavý rozsudek obvodního soudu ve vztahu k peněžitým plněním požadovaným těmito stěžovateli (výrok IV.), a rovněž potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích o nákladech řízení o povinnosti každého z těchto stěžovatelů zaplatit státu 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky VII., VIII. a IX.).
5. Proti rozsudku městského soudu ze dne 1. 12. 2021 č. j. 23 Co 319/2021-135 podali stěžovatelé 1) až 3) ústavní stížnost, o které rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 18. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 579/22 tak, že výrokem I. tohoto rozsudku městského soudu došlo k porušení práva stěžovatelů 1) až 3) na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny v části rozhodnutí, kterou bylo rozhodnuto o potvrzení odvoláním napadeného rozsudku obvodního soudu zamítajícího žalobu stěžovatelů 1) až 3) na zaplacení náhrady nemajetkové újmy. V tomto rozsahu byl uvedený rozsudek městského soudu zrušen s odůvodněním, že nebyla-li podána ústavní stížnost proti rozhodnutí obvodního soudu, nemohl Ústavní soud zrušit i toto rozhodnutí.
6. Zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 579/22 byl však prakticky okamžitě dne 29. 11. 2022 překonán postupem podle §23 zákona o Ústavním soudu, tj. přijetím stanoviska pléna ze dne 29. 11. 2022 sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 (č. 4/2023 Sb.), které je pro Ústavní soud i ostatní orgány veřejné moci závazné.
7. V uvedené souvislosti městský soud v odůvodnění nyní napadeného rozsudku poukázal nejen na závěry uvedeného stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22, ale i na závěry přijaté v usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2023 sp. zn. III. ÚS 3306/22, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu ve skutkově obdobné věci. Rovněž vycházel z usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. III. ÚS 2069/08, ve kterém Ústavní soud uzavřel, že obecný soud se nemusí řídit právním názorem vysloveným v téže věci v senátním nálezu Ústavního soudu, bylo-li později vydáno plenární stanovisko založené na jiném právním názoru.
II.
Argumentace stěžovatelů
8. Stěžovatelé v obsahově téměř totožných ústavních stížnostech nesouhlasí se zamítnutím svých žalob. Shodně zdůrazňují, že Ministerstvo spravedlnosti, které umožnilo anonymně nahlížet do registru oznámení, porušilo jejich práva zaručená v čl. 7 a 10 odst. 3 Listiny. Namítají, že zveřejněním jejich oznámení o majetkových poměrech včetně osobních údajů v Centrálním registru oznámení jim byla způsobena nemajetková újma, přičemž Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/17 tuto povinnost shledal protiústavní. Na uvedený nález opětovně odkazují a tvrdí, že vedlejší účastnice na něj měla zareagovat bez zbytečného odkladu a nikoliv teprve na základě předžalobních výzev dotčených subjektů a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Zdůrazňují, že předmětná základní práva, která byla ze strany vedlejší účastnice porušena, jsou přímo aplikovatelná a ochrana před jejich porušováním nemůže být podmiňována podústavní právní úpravou. Podle jejich mínění je odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), odpovědností objektivní, neumožňuje liberaci a jejím předpokladem není zavinění. Mají za to, že nelze akceptovat konstrukci, kdy určitý úřední postup neoprávněně zasahující do základních práv je soudem vyhodnocen jako správný. Tím, že obecné soudy jejich procesním návrhům nevyhověly, porušily jejich základní práva. Odmítají argumentaci odloženou vykonatelností nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, kterou podle nich nelze vykládat tak, že po určitou dobu musí dotčené subjekty ještě strpět porušování svých základních práv. Tvrdí, že odklad vykonatelnosti je třeba vykládat jen jako lhůtu pro Parlament pro přijetí ústavně konformní zákonné úpravy a nikoliv pro jiné orgány státu, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti. K tomu odkazují na některá rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, z nichž má plynout, že derogační nález má bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována. Argumentačně vychází zejména z nálezu ze dne 18. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 579/22, který se zabýval stejnou právní otázkou. Právních závěrů tohoto nálezu se dovolávají st tím, že těmito závěry, zejména ve vztahu ke stěžovatelům 1) až 3) byly obecné soudy vázány. Navrhují, aby bylo ústavním stížnostem vyhověno a napadená rozhodnutí obecných soudů byla zrušena.
III.
Spojení věcí
9. Podle §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s §112 odst. 1 o. s. ř., může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí, nebo se týkají týchž účastníků. Ústavní stížnosti v nyní posuzované věci jsou navzájem obsahově téměř totožné. Stejně tak všechna jimi napadená rozhodnutí spočívají na obdobných právních závěrech. Všechny věci jsou srovnatelné.
10. Řízení o uvedených ústavních stížnostech se proto v zájmu procesní ekonomie spojují k řízení vedenému pod v pořadí první spisovou značkou, přičemž jde o řízení vedené pod sp. zn. I. ÚS 1490/23. Vzhledem k množství nevyřízených věcí týkajících se stejné problematiky, které Ústavní soud eviduje, a nově přicházejících, není vhodné spojovat do jednoho řízení všechny návrhy. Nynější spojení se proto týká pouze ústavních stížností přidělených soudci zpravodaji Pavlu Šámalovi (a v době přijetí tohoto rozhodnutí projednatelných), který pro spojené řízení nadále zůstává soudcem zpravodajem podle §5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2023 č. Org. 1/23.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnosti byly včas podány oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměli (viz §75 odst. 1 téhož zákona a contrario a body 16 až 20 nálezu ze dne 18. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 579/22).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
13. Nyní posuzované ústavní stížnosti jsou jedněmi z mnoha obdobných ústavních stížností komunálních politiků, kteří se obrátili na obecné soudy s žalobou na náhradu nemajetkové újmy způsobené údajným nesprávným úředním postupem Ministerstva spravedlnosti spočívajícím v umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v §2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. 12. 2020 bezplatně bez předchozí žádosti prostřednictvím veřejné datové sítě. Jde primárně o určení, zda lze postup vedlejší účastnice posoudit jako nesprávný úřední postup s ohledem na účinky derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, kterým byl uplynutím dne 31. 12. 2020 zrušen §14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů (ve znění účinném od 30. června 2018). Ve zmíněném nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů z registru oznámení není pro dosažení sledovaného legitimního cíle (tj. vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci) potřebný, tudíž porušuje právo na soukromí, konkrétně právo na informační sebeurčení dotčených osob podle čl. 10 odst. 3 Listiny, a proto návrhu zčásti vyhověl a zrušil §14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů. Učinil tak ovšem s odkladem vykonatelnosti až uplynutím dne 31. 12. 2020, aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude již ústavně souladná. Protiústavnost shledal Ústavní soud výhradně v neanonymním a nediferencovaném elektronickém zpřístupnění majetkových oznámení u všech "politiků", nikoliv v rozsahu poskytovaných informací.
14. Podstatné je, jak bylo již shora zmíněno, že nález sp. zn. IV. ÚS 579/22, na který stěžovatelé v ústavních stížnostech výslovně odkazují a obsáhle z něj citují, byl prakticky okamžitě dne 29. 11. 2022 překonán postupem podle §23 zákona o Ústavním soudu, tj. přijetím stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22, které je pro Ústavní soud i ostatní orgány veřejné moci závazné. Závěry tohoto stanoviska lze ve stručnosti rekapitulovat tak, že nález sp. zn. Pl. ÚS 38/17, od něhož stěžovatelé svůj nárok odvozují, neměl za následek nezákonnost postupu vedlejší účastnice, která jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti, resp. do 6. 11. 2020, dále umožňovala podle §13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném zrušeným ustanovením. Ústavní soud uzavřel, že samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v §2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. 12. 2020 uvedeným způsobem, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v §14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů, nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny (a zákona č. 82/1998 Sb.).
15. Dovolávají-li se stěžovatelé právních závěrů nálezu sp. zn. IV. ÚS 579/22 [stěžovatelé 1) až 3) i kasační závaznosti], tento jejich požadavek nelze akceptovat, a to ani za situace, kdy uvedený nález byl vydán přímo ve věci stěžovatelů Václava Bernarda, Josefa Kucina a Petra Zadiny. Ústavní soud se stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 (vydaným k návrhu II. senátu v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 1877/22) odchýlil od (opačného) právního názoru IV. senátu vysloveného v nálezu sp. zn. IV. ÚS 579/22. Městský soud, který v nyní posuzované věci nově rozhodoval až v době po vydání stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22, považoval právní názor vyjádřený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 579/22 přijetím daného stanoviska pléna za překonaný. Takové posouzení vzniklé právní situace ze strany městského soudu pokládá Ústavní soud za souladné s ústavními předpisy.
16. Ústavní soud tímto nepopírá svoji povinnost respektovat rámec právního státu, který se mimo jiné konkrétně projevuje i v tom, že se musí cítit být sám vázán svými vlastními názory a rozhodnutími, která mohou být další judikaturou překonána jen za určitých podmínek, neboť v opačném případě by se dopouštěl jako orgán veřejné moci libovůle, jejímuž zákazu je rovněž také podroben. Tuto skutečnost vyjádřil Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 11/02 (č. 198/2003 Sb.,
N 87/30 SbNU 309), kde uvedl důvody, které mohou vést k tomu, že Ústavní soud překoná vlastní judikaturu a odchýlí se od závazného právního názoru vyjádřeného ve svém nálezu. Takto vymezené důvody jsou aktuální i v posuzované věci, a proto Ústavní soud na nález sp. zn. Pl. ÚS 11/02, jakož i na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. III. ÚS 2069/08 a usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2023 sp. zn. III. ÚS 3306/22, zcela odkazuje.
17. Na základě shora uvedených skutečností je třeba přisvědčit závěru městského soudu, že byly-li téměř okamžitě (1 měsíc a 11 dnů) po vydání nálezu sp. zn. IV. ÚS 579/22 korigovány závěry tohoto nálezu stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22, nemohla být tímto postupem zasažena právní jistota účastníků, a to vzhledem k minimálnímu časovému odstupu mezi vydáním senátního nálezu a plenárního stanoviska, a rovněž z toho důvodu, že právní zástupkyně stěžovatelů zastupuje řadu dalších stěžovatelů ve skutkově obdobných věcech a byla podrobně seznámena s vývojem názorů Ústavního soudu na danou problematiku.
18. Závěry stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 se tak plně uplatní i pro nyní posuzované ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí městského soudu. Platí proto, že ve smyslu ústavně zaručených práv a svobod obstojí závěr nyní napadených rozsudků městského soudu, tedy že stěžovatelům nenáleží právo na náhradu nemajetkové újmy za shora popsaný postup Ministerstva spravedlnosti.
19. Z napadených rozsudků se dále podává, že městský soud se podrobně vypořádal s námitkami stěžovatelů, a to včetně jimi odkazované judikatury. Námitky stěžovatelů v ústavních stížnostech ostatně nesměřují proti kvalitě odůvodnění napadených rozsudků či jiným formálním či procesním vadám. Ústavní soud proto nemá důvod závěry městského soudu dále zpochybňovat.
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné, a ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu