ECLI:CZ:US:2023:1.US.1549.23.1
sp. zn. I. ÚS 1549/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jiřího Rohana, zastoupeného Mgr. Jiřím Topkou, advokátem se sídlem Gen. Klapálka 1345, Kladno, proti usnesení soudního exekutora Mgr. Petra Micky, Exekutorský úřad Rokycany č. j. 168 EX 393/20-74 ze dne 19. 4. 2023, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl oprávněným v exekučním řízení vedeném u soudního exekutora Mgr. Petra Micky, Exekutorský úřad v Rokycanech pod sp. zn. 168 EX 393/20. V tomto exekučním řízení se jednalo o vymáhání dluhu povinného vůči stěžovateli ve výši 1 300 000 Kč. Následně bylo rozhodnuto o úpadku povinného, přičemž o zhruba půl roku později soud schválil oddlužení splátkovým kalendářem se zpeněžením majetkové podstaty.
2. V návaznosti na to soudní exekutor napadeným rozhodnutím zrušil usnesení, kterými bylo vedeno exekuční řízení. Podstata napadeného rozhodnutí je účastníkům řízení známa, proto Ústavní soud nepovažuje za účelné ji podrobněji rekapitulovat. Postačí shrnout, že základní otázkou bylo, zda věřitel, respektive oprávněný (kterým je v tomto případě stěžovatel) může vymáhat pohledávku po manželce insolvenčního dlužníka v exekučním řízení pouze v případě, kdy jako povinný bude v exekučním řízení vystupovat přímo tato manželka insolvenčního dlužníka. V případě stěžovatele se totiž jednalo o vymáhání pohledávky zpeněžením nemovitostí, které byly součástí společného jmění manželů.
3. Soudní exekutor před vydáním napadeného rozhodnutí podal podnět k provedení dohledu k Ministerstvu spravedlnosti. V něm se dotázal na výklad §109 odst. 1 insolvenčního zákona. Konkrétně se dotázal, zda lze v průběhu insolvenčního řízení povinného vést exekuční řízení k vymožení pohledávky vzniklé za trvání manželství povinného před zápisem smlouvy o úpravě manželského majetkového práva do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu, a to na majetek, který by spadal do společného jmění manželů pro účely exekučního řízení, avšak netvoří součást majetkové podstaty povinného v insolvenčním řízení.
4. Ministerstvo spravedlnosti odpovědělo soudnímu exekutorovi odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu. Z té plyne (zjednodušeně řečeno), že pokud manželka insolvenčního dlužníka nevystupuje zároveň jako povinný v exekučním řízení, nemůže oprávněný (tedy stěžovatel) po této manželce vymáhat své pohledávky. V případě stěžovatele tak byla založena překážka dalšího provádění exekuce.
5. Soudní exekutor s touto judikaturou Nejvyššího soudu nesouhlasí. To uvedl nejen ve vyjádření ke sdělení ministerstva, ale také v napadeném rozhodnutí. Přesto se však (dle svých vlastních slov z napadeného rozhodnutí) právnímu názoru Nejvyššího soudu "podvolil". Implicitně soudní exekutor stěžovatele vyzval, aby vzhledem k absenci opravného prostředku proti tomu rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost.
6. Stěžovatel tak skutečně učinil. V ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud nepřípustně rozšířil výklad §109 odst. 1 insolvenčního zákona tak, že se zákaz provádění exekuce vztahuje i na majetek, který nespadá do majetkové podstaty dlužníka. Výklad ustanovení §109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona podle stěžovatele vybočil z mezí hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel uvádí, že je zasahováno do jeho majetkové sféry a do jeho práva na spravedlivý proces tím, že soudní exekutor nečiní úkony směřující k uspokojení vymáhané pohledávky. Dále stěžovatel tvrdí, že došlo k nepřípustnému zásahu moci výkonné do soudního rozhodování tím, že se soudní exekutor podvolil názoru, který prezentovalo ministerstvo. Stěžovatel tvrdí, že "výkon rozhodnutí zmařil svým autoritativním zásahem úředník vedlejšího účastníka (ministerstva)". Podle stěžovatele byl tedy porušen ústavní princip dělby moci.
7. Ústavní soud si vyžádal vyjádření soudního exekutora jakožto účastníka řízení. Ten uvedl, že se plně ztotožňuje s ústavní stížností v části, ve které je namítána protiústavnost judikatury Nejvyššího soudu. Neztotožnil se však s tvrzením stěžovatele, že dohled ministerstva představoval zásah do ústavních práv stěžovatele.
8. Vzhledem k tomu, že soudní exekutor se ztotožnil s oprávněností ústavní stížnosti, nezasílal již Ústavní soud z důvodu účelnosti vyjádření soudního exekutora k replice stěžovateli.
9. Ústavní soud předně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení (exekučním řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyla porušena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka. Interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným.
10. Veškerá argumentace stěžovatele, která se týká výkladu §109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, je právě takovou polemikou s výkladem podústavního práva. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není soudem sjednocujícím judikaturu v oblasti insolvenčního práva. Napadené rozhodnutí je opřeno o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu podávající výklad, kterému se soudní exekutor "podvolil". Ústavní soud v tomto výkladu neshledal nic, co by mělo svědčit o jeho protiústavnosti, a to ani obecně, ani konkrétně v případě stěžovatele. Stěžovatel ani nepředložil takové argumenty, které by o protiústavnosti (nikoli pouhé nesprávnosti) právních názorů Nejvyššího soudu měly vypovídat.
11. Ústavní soud dále uvádí, že nedošlo ani k tvrzenému porušení principu dělby moci. Soudní exekutor se totiž ze své vlastní iniciativy pouze dotázal ministerstva na názor ohledně výkladu zákona dle aktuálně platné judikatury. Sdělení ministerstva však ze své podstaty není pro exekutora nijak závazné.
12. Za jedinou vadu napadeného rozhodnutí hodnou vytknutí, která však nemá ústavněprávní rozměr, pak tedy Ústavní soud považuje právě onu "schizofrenii" odůvodnění napadeného rozhodnutí. Soudní exekutor jednající jako státní orgán by neměl vydávat rozhodnutí, ve kterém sám uvede, že se s ním vnitřně neztotožňuje. Ani to však nemění nic na tom, že k žádnému zásahu výkonné moci do soudní moci nedošlo.
13. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu