ECLI:CZ:US:2023:1.US.162.23.1
sp. zn. I. ÚS 162/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti 1) D. S., zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, sídlem náměstí 28. října 1898/9, Brno, a 2) nezl. S. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2022 č. j. 16 Co 205/2022-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím mělo dojít k porušení práv první stěžovatelky zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a práva druhé stěžovatelky zaručeného čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 0 Nc 2160/2020 se podává, že u okresního soudu probíhá řízení o úpravě výkonu rodičovské odpovědnosti a o úpravě styku ve vztahu k druhé stěžovatelce. Opatrovníkem druhé stěžovatelky v tomto řízení bylo jmenováno město B.
Na návrh první stěžovatelky (jež je matkou druhé stěžovatelky) bylo následně zahájeno i řízení o neshodách rodičů v podstatných záležitostech nezletilé, v němž se první stěžovatelka domáhá nahrazení souhlasu otce s podáním přihlášky k povinné školní docházce. Okresní soud ve Vyškově usnesením č. j. 0 Nc 2160/2020-228 ze dne 12. 7. 2022 jmenoval opatrovníkem druhé stěžovatelky město S. jako místně příslušný orgán vykonávající sociálně-právní ochranu dětí.
K odvolání otce Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že kolizním opatrovníkem druhé stěžovatelky jmenoval město B. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že sice základním kritériem pro určení místní příslušnosti orgánu sociálně-právní ochrany dětí je místo trvalého pobytu dítěte (a tak by bylo místně příslušným město S.), nicméně první stěžovatelka místo trvalého pobytu druhé stěžovatelky změnila bez souhlasu otce i bez souhlasu soudu. Podle krajského soudu nelze tento protiprávní postup tolerovat, město B. navíc vykonávalo a vykonává funkci opatrovníka ve všech řízeních týkajících se druhé stěžovatelky, je s její situací detailně obeznámeno, zná její poměry i poměry rodiny jako takové a po celou dobu vede opatrovnický spis.
Ačkoli má první stěžovatelka vůči osobě kolizního opatrovníka četné výhrady, zaměřuje se ústavní stížností jen na procesní postup krajského soudu. Odvolací soud totiž tím, že kolizního opatrovníka sám jmenoval, nedal první stěžovatelce šanci vhodnost opatrovníka jakkoli rozporovat. Krajský soud tak navíc postupoval záměrně, neboť výslovně uvedl, že kdyby rozhodnutí o jmenování opatrovníka ponechal na soudu prvního stupně, první stěžovatelka by podávala opravné prostředky, které by způsobily další prodloužení řízení. Krajský soud tím nadto údajně postupoval v rozporu se zájmy dítěte, neboť znemožnil předložení argumentů, které by mohly svědčit o nevhodnosti jmenovaného opatrovníka.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí přisvědčit předložené argumentaci do té míry, že postup krajského soudu nebyl správný. Pochybení přitom Ústavní soud neshledává oproti ústavní stížnosti ani tak v tom, že odvolací soud rozhodnutí o ustanovení opatrovníka změnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 251/2012 ze dne 26. 9. 2014), zvláště když v ústavní stížnosti zmiňovaná zásada dvojinstančností není v rámci občanského soudního řízení zásadou vycházející z ústavního pořádku, navíc byla i na zákonné úrovni za účelem zrychlení rozhodování oslabena. Důležité ovšem je, aby postup odvolacího soudu nevedl ke znevýhodnění jednoho z účastníků řízení z hlediska možnosti ovlivnit rozhodnutí soudu předložením argumentů, které účastník uzná za vhodné.
V posuzované věci přitom došlo k tomu, že otec druhé stěžovatelky podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, kterým dosáhl jeho změny, aniž by první stěžovatelce byla v daný moment poskytnuta příležitost na vznesené argumenty reagovat či dát jinak najevo, proč odvolacím soudem vzápětí jmenovaný opatrovník není pro dítě vhodný. Vysvětlení odvolacího soudu, že přistoupil ke změně rozhodnutí, aby první stěžovatelka nezdržovala řízení opravnými prostředky, není (navzdory poněkud nešťastné formulaci) samo o sobě problematické, neboť právě urychlení řízení je důvodem, proč občanský soudní řád vůbec změnu rozhodnutí odvolacími soudy připouští a proč tento postup odvolací soudy volí. Výsledkem ale zásadně nemůže být, že se jeden z účastníků na rozdíl od druhého nebude moci k soudem řešené otázce vyjádřit (pro úplnost je nicméně zároveň potřeba uvést, že odvolání otce vůči rozhodnutí o jmenování opatrovníka sice nebylo první stěžovatelce doručeno s tím, ať se k němu vyjádří, přesto však o něm byla včas informována, a to v usnesení okresního soudu č. j. 0 Nc 2160/2020-308 ze dne 25. 8. 2022, a jistý prostor k reakci tedy přece jen první stěžovatelka měla).
V každém případě, jak Ústavní soud uvedl mimo jiné v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2732/20 ze dne 23. 2. 2021, závěr o porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny musí vždy vycházet z hodnocení řízení jako celku. Nestačí pouze konstatování pochybení v postupu obecných soudů, nýbrž je třeba hodnotit jeho dopad na celkový výsledek řízení. Vždy je nutno vážit povahu a intenzitu porušení procesních pravidel, tedy zda toto porušení zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé.
V tomto směru vzal Ústavní soud v úvahu, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím dílčím a procesním, do kterých Ústavní soud zasahuje jen zcela výjimečně, neboť obvykle nejsou způsobilá sama o době zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků. Konkrétně pak jde o rozhodnutí o jmenování opatrovníka druhé stěžovatelky, které nemá bezprostřední dopad do práv první stěžovatelky (a právě její práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny měla být dle ústavní stížnosti porušena). Ostatně samotným smyslem jmenování kolizního opatrovníka je ochrana práv a zájmů nezletilého za situace, kdy existuje riziko, že zákonní zástupci nemohou zájmy nezletilého objektivně hájit. Koneckonců např. v řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud běžně ustanovuje nezletilým účastníkům opatrovníka, aniž by dával zákonným zástupcům možnost se předem vyjádřit a aniž by byly proti jeho rozhodnutí přípustné jakékoli opravné prostředky.
Dále je potřeba uvést, že první stěžovatelka může své námitky vůči jmenovanému opatrovníkovi vznášet v dalším průběhu řízení, může navrhovat změnu opatrovníka, případně na jeho nedostatky poukazovat v rámci opravných prostředků (či dokonce v ústavní stížnosti) ve věci samé (srov. oproti tomu věc řešenou nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1244/15 ze dne 23. 12. 2015, v níž odvolací soud možnost některé námitky vůči osobě opatrovníka vznášet zcela vyloučil).
Jde-li pak o nejlepší zájem dítěte, podle Ústavního soudu je zřejmé, že nejlepší zájem druhé stěžovatelky byl pro odvolací soud naprosto klíčovým hlediskem. Právě s ohledem na zájmy druhé stěžovatelky odvolací soud jmenoval opatrovníkem město B., neboť je jejím opatrovníkem dlouhodobě a je s její situací nejlépe obeznámeno. Také procesní postup odvolacího soudu byl zvolen s ohledem na zájem druhé stěžovatelky, aby řízení o její školní docházce probíhalo rychle a plynule.
V ústavní stížnosti je sice namítáno, že odvolací soud tím účastníkům znemožnil, aby případně poukázali na důvody, pro které město B. není vhodným opatrovníkem, nicméně nelze přehlížet právě to, že město B. bylo kolizním opatrovníkem nezletilé prakticky od samého počátku. Odvolací soud tak měl možnost ověřit, že jsou práva a zájmy druhé stěžovatelky řádně chráněny, a zároveň měl možnost seznámit se s jakýmikoli výhradami, které účastníci vůči tomu opatrovníkovi měli, neboť je mohli vznášet v rámci opravných prostředků vůči rozhodnutím, která byla v průběhu let vydávána. Jak už navíc bylo řečeno, výhrady vůči opatrovníkovi lze vznášet i nadále.
Lze dodat, že ani v ústavní stížnosti není uvedeno nic, co by nasvědčovalo tomu, že město B. nebude práva druhé stěžovatelky řádně hájit. V ústavní stížnosti je konkrétně zmíněna toliko otázka místní příslušnosti orgánu sociálně-právní ochrany dětí, postup odvolacího soudu ovšem zákon nevylučuje, tím spíše pokud je opřen o zájem dítěte, jak tomu bylo v posuzované věci. První stěžovatelka pak sice podle svých slov má za to, že jmenovaný opatrovník nehájí zájmy druhé stěžovatelky, ale blíže se k této otázce vzhledem k postavení Ústavního soudu nevyjadřuje. To je sice do jisté míry pochopitelné, avšak absence jakýchkoli konkrétních pochybností o způsobilosti jmenovaného opatrovníka chránit zájmy druhé stěžovatelky jen posiluje závěr Ústavního soudu, že kasace napadeného rozhodnutí není namístě. Jediným výsledkem by totiž bylo to, že by první stěžovatelka mohla předložit své výhrady vůči opatrovníkovi obecným soudům. Jak už přitom bylo řečeno, tuto možnost má i bez zásahu Ústavního soudu.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Za daných okolností Ústavní soud už ani neřešil nedostatky plné moci a nepovažoval za účelné ustanovovat druhé stěžovatelce opatrovníka (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2931/22 ze dne 29. 11. 2022).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu