ECLI:CZ:US:2023:1.US.1669.23.1
sp. zn. I. ÚS 1669/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. P., zastoupené Mgr. Davidem Oplatkem, advokátem se sídlem Buzulucká 678/6, Praha 6, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 125/2022-431 ze dne 25. 4. 2023 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ č. j. 27 P 60/2019-319 ze dne 17. 1. 2022, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, a 1) P. P. a 2) nezl. P. P., jako vedlejších účastníků řízení, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud Praha - západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 27 P 60/2019-319 ze dne 17. 1. 2022 svěřil nezletilého (druhého vedlejšího účastníka) do péče otce (prvního vedlejšího účastníka) a stěžovatelce uložil s účinností od 1. 2. 2022 přispívat na výživu nezletilého částkou 1 000 Kč (výroky I. a II.). Soud také upravil styk stěžovatelky s nezletilým, a to každý druhý, třetí a čtvrtý víkend v měsíci od pátku 16:00 hod. do neděle do 17:00 hod. (výrok III.) a ve speciálním režimu v období svátků a prázdnin (výroky IV. až XI.). Dále zamítl návrh opatrovníka na vyslovení předběžné vykonatelnosti výroků na změnu péče a výživy a na úpravu styku (výrok XII.), nad výchovou nezletilého stanovil dohled (výrok XIII.) a rozhodl, že se tímto mění rozsudek okresního soudu č. j. 27 Nc 51/2018-97 ze dne 18. 7. 2019 (výrok XIV.). Výroky XV., XVI. a XVII. pak rozhodl o nákladech řízení.
2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 32 Co 125/2022-431 ze dne 25. 4. 2023 změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II. tak, že stěžovatelka je povinna přispívat na výživu nezletilého částkou 2 300 Kč měsíčně, a ve výrocích III. až XI. tak, že stěžovatelka je oprávněna stýkat se s nezletilým v každém sudém týdnu v roce od pátku 16:00 hod. do neděle 17:00 hod. a ve speciálním režimu v období svátků a prázdnin. Rozsudek okresního soudu potvrdil ve výroku I., a ve výrocích XIII. a XIV. ve správném znění. Dále pak rozhodl o nákladech řízení.
3. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že v roce 2019 byla schválena dohoda rodičů o svěření nezletilého do výchovy stěžovatelky a úpravě styku s otcem. Dle obecných soudů nyní nastala změna poměrů odůvodňující změnu péče o nezletilého. Nezletilý je ve věku šesti a půl roku, měl by zahájit povinnou školní docházku a nároky na péči se tak obecně výrazně liší, což je umocňováno tím, že mu byla diagnostikována vývojová dysfázie a je pro něj nezbytná intenzivní logopedická péče spolu s psychologickým a psychiatrickým sledováním. Nezletilý má vytvořenou pozitivní citovou vazbu s oběma rodiči, je zvyklý na péči stěžovatelky i otce a v současné době nepreferuje žádného z rodičů (dříve byl na stěžovatelku zvýšeně fixován). U stěžovatelky byla v rámci znaleckého zkoumání konstatována podprůměrná emoční stabilita, nápadná emoční závislost na dětech a výrazná úzkostnost, která může mít negativní dopad na psychiku nezletilého, jakož i omezená kapacita hodnotit situace.
4. Obecné soudy proto uzavřely, že při zohlednění speciálních potřeb nezletilého je z hlediska jeho dalšího zdravého vývoje aktuálně vhodnějším vychovatelem otec, který má lepší schopnost respektovat a podporovat naplnění rodičovských práv druhého rodiče a je schopen zajistit nezletilému nejen každodenní základní péči (stejně jako stěžovatelka), ale i jeho další potřeby z hlediska zdravého vývoje. Jelikož je v zájmu nezletilého, aby byl i nadále v kontaktu se stěžovatelkou, v jejíž péči vyrůstal a k níž má (stejně jako k otci) silný citový vztah, rozhodly soudy o úpravě jejich styku, který nezletilému umožní také kontakt s jeho polorodým bratrem. Krajský soud upravil tento styk jako víkendový ve čtrnáctidenním intervalu, neboť usoudil, že širší víkendový styk by omezoval trávení volnočasových aktivit s otcem a běžný styk nad rámec víkendu nebylo možné upravit s ohledem na nutnost zachování jednoho školského zařízení a vzdálenost bydlišť rodičů (způsobenou stěžovatelčiným svévolným odstěhováním). Vzhledem k opožděnému vývoji nezletilého byl nad ním taktéž stanoven dohled, který umožní sledovat zajištění potřebné odborné péče.
II.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
6. Napadená rozhodnutí považuje za nezákonná, překvapivá a nedůvodná a domnívá se, že obecné soudy neprovedly řádné dokazování. Mění-li se poměry nezletilého upravené dosud dle soudem schválené dohody rodičů, musí k tomu být dostatečně závažné důvody. Důvody pro drastickou změnu výchovného prostředí nezletilého a jeho vytržení ze stabilního domácího prostředí, kde je zvyklý a šťastný, však dle stěžovatelky neexistují. Obecné soudy přetrhly kontinuitu péče stěžovatelky, i když je na ni nezletilý i vzhledem ke svému psychickému stavu a nedostatečné vyspělosti fixován. Není přitom zřejmé, na základě jakých objektivních skutečností dospěly k závěru, že stěžovatelka není schopna zvýšenou péči o nezletilého zajistit, navíc při vědomí skutečnosti, že o něj dosud řádně pečovala, a to včetně návštěv odborníků. Požadovaná míra intenzity změny poměrů dle stěžovatelky nemůže být dána samotným plynutím času a tím, že je nezletilý starší, ani ojedinělým nepředáním nezletilého.
III.
7. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] vystupuje jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Svěření nezletilého do péče jednoho z rodičů nebo úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče svěřeno nebylo, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Posouzení těchto otázek přitom patří primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
9. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
IV.
10. Relevantní námitky, které by z hlediska ústavněprávního přezkumu byly způsobilé závěry učiněné obecnými soudy zpochybnit, stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí.
11. Pokud namítá, že obecné soudy neprovedly řádné dokazování, konkrétní nedostatky v procesu dokazování v ústavní stížnosti nezmiňuje, ale zaměřuje se toliko na zpochybnění způsobu, kterým obecné soudy řádně provedené důkazy hodnotily.
12. Obecné soudy adekvátním způsobem zdůvodnily také nutnost přistoupit (v souladu s návrhem opatrovníka) ke změně výchovného prostředí nezletilého. Závěr o podstatné změně okolností odůvodňující změnu dosavadních výchovných poměrů opřely (kromě informací o zdravotním stavu nezletilého) především o výstupy znaleckého posudku znalkyně z odvětví psychiatrie a znalkyně z odvětví psychologie (a jeho dodatku). Ze znaleckého zkoumání vyplynulo, že nezletilý má citovou vazbu k oběma rodičům a v současné době žádného z rodičů nepreferuje. Uvádí-li stěžovatelka, že soudy věští z křišťálové koule, tvrdí-li, že péče otce bude v nejlepším zájmu nezletilého, opomíjí ty závěry znaleckého posudku, dle kterých má otec pozitivní vliv na vývoj nezletilého, z dlouhodobého hlediska se jeví jako lepší vychovatel a aktuálně má lepší schopnost respektovat a podporovat naplnění rodičovských práv druhého rodiče (zatímco stěžovatelka měla otce dle obecných soudů obvinit z fyzického trestání a pohlavního zneužívání nezletilého, bránit mu, byť ojediněle, ve styku se synem a řádně jej neinformovat o významných záležitostech). Znalkyně dále poukázaly na křehkou psychickou kondici a masivní úzkostnost stěžovatelky (pro kterou jí byla doporučena individuální terapie, na kterou však nedochází) s možnými negativními dopady na psychiku nezletilého, jakož i na omezenou kapacitu stěžovatelky hodnotit situace (např. tvrdila, že nezletilý, který má opožděný vývoj řeči, mluví anglicky). Skutečnost, že stěžovatelka není schopná vyhodnotit následky svého jednání, byla obecnými soudy vyhodnocena jako irelevantní, neboť se speciálními potřebami nezletilého (vývojová dysfázie s nezbytnou logopedickou péčí) se pojí i vyšší nároky na péči a osobu vychovatele. Byť se stěžovatelka snaží o syna pečovat, jak nejlépe umí, není-li aktuálně taková péče dostatečná z hlediska řádného vývoje dítěte a je-li otec schopen péči zajistit kvalitněji, není dle obecných soudů nyní péče stěžovatelky v nejlepším zájmu nezletilého.
13. Výhradám stěžovatelky formulovaným v ústavní stížnosti tedy přisvědčit nelze, neboť z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, napadená rozhodnutí obstojí. Obecné soudy se v přiměřeném rozsahu zabývaly tím, zda jsou či nejsou dány důvody pro přehodnocení stávajícího výchovného uspořádání, vycházely z řádně provedeného dokazování, vysvětlily, jakými úvahami se řídily a svá rozhodnutí taktéž srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Potřebnou pozornost věnovaly také nejlepšímu zájmu nezletilého, přičemž při zohlednění konkrétních specifik posuzovaného případu nelze způsob jeho vymezení promítnutý do napadených rozhodnutí považovat za ústavně nekonformní. Sama skutečnost, že soudy dospěly k jiným než stěžovatelkou preferovaným závěrům, přitom důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.
14. Pochybení, jež by mohlo založit porušení základních práv stěžovatelky, Ústavní soud nenalezl a další přehodnocování napadených rozhodnutí mu tak vzhledem k naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší, jelikož jsou to právě obecné soudy, které jsou na základě bezprostředního kontaktu s účastníky řízení nejlépe disponovány k tomu, aby dokázaly vhodně reflektovat a upravit aktuální rodinné poměry.
15. S přihlédnutím k tomu, že stěžovatelka byla pro nezletilého doposud primární pečující osobou, je třeba připustit, že soudem určený rozsah jejího styku s nezletilým je spíše užší, což je však dáno zejména vzdáleností bydlišť rodičů, přičemž to je stěžovatelka, která měla opustit původní společné bydliště. Pro úplnost lze uvést, že bude-li to stěžovatelka považovat za vhodné, může v budoucnu zahájit řízení ve věci nové úpravy styku s nezletilým, v ideálním případě by se však i bez zásahu soudu měli být rodiče schopni dohodnout na případném styku stěžovatelky s nezletilým i nad rámec nynější úpravy.
16. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti ve smyslu §79 odst. 2 téhož zákona Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož o podané ústavní stížnosti rozhodl bezprostředně po jejím podání; tento návrh pak sdílí osud ústavní stížnosti.
17. Nad rámec uvedeného Ústavní soud upozorňuje zákonodárce, že aktuální právní úprava dovolání v rodinněprávních otázkách (§30 zákona o zvláštních řízeních soudních) spíše neplní účel zachování právní jistoty, neboť sjednocování judikatury pak musí řešit orgán stojící mimo soustavu obecných soudů, jehož úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti. Podle Ústavního soudu by sjednocování judikatury i ochranu základních práv jednotlivců byl schopen zajistit Nejvyšší soud, který je k tomu jako dovolací soud v občanskoprávních věcech zcela jistě více povolán nežli Ústavní soud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu