ECLI:CZ:US:2023:1.US.1898.23.1
sp. zn. I. ÚS 1898/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Drápalové, zastoupené JUDr. Markem Czivišem, LL.M., advokátem, sídlem Přemyslovská 48/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2023 č. j. 27 Cdo 2969/2022-110, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2022 č. j. 6 Cmo 114/2021-83, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2021 č. j. 72 Cm 31/2020-54, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Bytového družstva X, v likvidaci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze vedlejšího účastníka, Bytového družstva X (dále jen "vedlejší účastník" či "bytové družstvo") ze dne 8. 1. 2020, kterým členská schůze schválila prodej bytové jednotky č. X1 v domě č. p. X2 v k. ú. Podolí (dále též jen "byt" či "bytová jednotka"), včetně příslušejícího podílu na společných částech domu a pozemku p. č. X3 v k. ú. Podolí Veronice a Janě Šrolovým (dále jen "zájemkyně") za kupní cenu 1 600 000 Kč, uložila představenstvu družstva, aby bytová jednotka byla prodána za cenu 1 600 000 Kč zájemkyním do podílového spoluvlastnictví, a pověřila představenstvo bytového družstva, aby se zájemkyněmi uzavřelo kupní smlouvu o prodeji bytové jednotky (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Městský soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka se nepodílela na pořízení bytu dalším členským vkladem. Družstvo jí nabídlo byt ke koupi, ta však nabídku odmítla. Městský soud dále zjistil, že usnesením téhož soudu ze dne 24. 6. 2014 č. j. 75 Cm 77/2012-56, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 30. 5. 2016 č. j. 14 Cm 467/2014-86 byl zamítnut návrh stěžovatelky na určení povinnosti družstva uzavřít s ní nájemní smlouvu o nájmu družstevního bytu. Po právní stránce městský soud dovodil, že stěžovatelka není členkou družstva s právem nájmu k předmětnému bytu. Její nájemní smlouva byla uzavřena podle obecných ustanovení o nájemní smlouvě. Na převod vlastnického práva k bytu se tak nevztahuje omezení čl. 4 stanov a §751 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích). K jeho převodu tak nebylo potřeba souhlasu všech členů družstva s úředně ověřenými podpisy. Družstvo splnilo i svou povinnost nabídnout byt stěžovatelce ke koupi podle §1187 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, odmítnutím nabídky předkupní právo zaniklo. Městský soud neshledal rozpor napadeného usnesení členské schůze s dobrými mravy.
3. Vrchní soud k odvolání stěžovatelky napadeným usnesením usnesení městského soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že městský soud ze stanov bytového družstva (dále též jen "stanovy") zjistil, že právo na uzavření nájemní smlouvy je podmíněno poskytnutím dalšího členského vkladu. Stěžovatelka (ani její právní předchůdkyně) nepřispěla na pořízení bytu členským vkladem, ani dalším členským vkladem, a tak byt užívaný stěžovatelkou není bytem družstevním ve smyslu §729 odst. 1 zákona o obchodních korporacích. Stěžovatelka tak není nájemkyní družstevního bytu, a ani nemá právo na uzavření nájemní smlouvy k družstevnímu bytu, což ostatně konstatovaly soudy pravomocně již v předchozím řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 75 Cm 77/2012. Závěr městského soudu, že napadené usnesení členské schůze bytového družstva není neplatné pro rozpor s §751 zákona o obchodních korporacích, je tedy podle vrchního soudu správný. Vrchní soud dále dovodil, že napadené usnesení není neplatné pro rozpor s účelem bytového družstva, ani se zásadou rovnosti členů, resp. s dobrými mravy.
4. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle §243c odst. 1a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl, neboť dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., a není přípustné ani podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud dovodil, že dovoláním napadený závěr vrchního soudu, podle kterého stěžovatelka není bydlící členkou družstva, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka, podle níž se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když uvedl, že "z pouhé skutečnosti, že ke dni jednání odvolacího soudu uplynulo statutárnímu orgánu družstva funkční období, nelze pro otázku platnosti napadeného usnesení členské schůze nic dovozovat".
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku dvojího charakteru členství v bytovém družstvu, čímž porušily princip rovnosti účastníků. Stěžovatelka je přesvědčena, že je členkou bytového družstva, když svůj družstevní podíl nabyla na základě řádné smlouvy o převodu družstevního podílu od Květuše Matzkeové a musí mít přednost před osobami, které nejsou členy družstva, a které uplatňují svůj nárok na odkoupení předmětného bytu.
6. Stěžovatelka poukazuje na to, že platné stanovy určují, že pro dispozici s nemovitým majetkem bytového družstva je zapotřebí písemného souhlasu všech členů družstva, přičemž podpisy všech družstevníků musí být úředně ověřeny. Členská schůze bytového družstva konaná dne 8. 1. 2020, která rozhodovala o prodeji předmětné bytové jednotky, nerozhodla o prodeji bytu zájemkyním jednomyslně, jak předpokládají stanovy bytového družstva. Stejně tak nebyla naplněna kvalifikovaná forma takového rozhodnutí - tedy písemná forma s notářsky ověřenými podpisy všech družstevníků. Stanovy bytového družstva takovýto postup nevyžadují pouze tehdy, převádí-li bytové družstvo byt do soukromého vlastnictví člena bytového družstva, který je současně nájemcem takového bytu. Zájemkyně však nejsou členkami družstva, nebyly jimi ani v minulosti, a nebyly ani nájemkyněmi bytu. O převedení bytu z majetku bytového družstva do jejich soukromého vlastnictví tak nemohla rozhodnout členská schůze, na níž někteří družstevníci s tímto řešením nesouhlasili a někteří se zdrželi hlasování. Dispozice s předmětným bytem tak nebyla učiněna v souladu s platnými stanovami. Stěžovatelka dále namítá, že volební obdobní členů statutárního orgánu bytového družstva již vypršelo a členové statutárního orgánu jednali bez mandátu a bez oprávnění za bytové družstvo jednat či jej zavazovat. Tato skutečnost musí vést k neplatnosti jednotlivých usnesení členské schůze, včetně rozhodnutí o prodeji předmětného bytu osobám, které nejsou členy bytového družstva. Tato tvrzení stěžovatelky byla obecnými soudy ignorována. Stěžovatelka uvádí, že členkou bytového družstva se stala zejména proto, aby si zajistila bydlení, byt na své náklady zrekonstruovala a do této rekonstrukce vložila nemalé prostředky, nyní však čelí tornu, že bude v důchodovém věku muset byt opustit. Stěžovatelka dodává, že zájemkyně jsou rodinnými příslušníky právního zástupce bytového družstva JUDr. Šrola, což zavdává pochybnost o souladu rozhodnutí členské schůze s dobrými mravy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud především poukazuje na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který na základě své judikatury uvedl, že při převodu členského podílu v bytovém družstvu dohodou přecházejí na nabyvatele členská práva a povinnosti v tom stavu, v jakém se nacházejí ke dni účinnosti dohody; právní postavení nabyvatele ve vztahu k družstvu je zásadně stejné, jaké bylo právní postavení jeho předchůdce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014 sp. zn. 31 Cdo 1147/2012, uveřejněné pod číslem 7/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. 29 Cdo 1131/2015 nebo obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2096/2014). V poměrech projednávané věci družstevní podíl stěžovatelky není tvořen dvěma složkami ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, neboť jeho první složka (tvořená individuálními právy a povinnostmi, vztahujícími se ke konkrétnímu družstevnímu bytu č. X4) zanikla v důsledku převodu vlastnického práva k bytové jednotce č. X4 na Květuši Matzkeovou (déle též jen "K. M."). Stěžovatelka následně (v roce 2012) od K. M. nabyla toliko jeho druhou složku (tvořenou právy a povinnostmi příslušejícími každému členu bytového družstva, nepřipínajícími se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru). Nájem bytu, který stěžovatelka užívá na základě nájemní smlouvy uzavřené v roce 2003 podle obecných ustanovení o nájmu bytu (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. 26 Cdo 4922/2009), není nájmem družstevního bytu, neboť součástí členských práv a povinností v družstvu převedených K. M. na stěžovatelku nebyla žádná individuální práva a povinnosti, jež by se k bytu měla vztahovat. Ze skutkových zjištění soudů obou nižších stupňů dále plyne, že stěžovatelce byla ze strany družstva nabídnuta možnost "přispět na zhodnocení domu dalším členským vkladem proti uzavření nájemní smlouvy k družstevnímu bytu", přičemž "této nabídky stěžovatelka nevyužila". Ani dodatečně tak nebyl naplněn jeden z pojmových znaků družstevního bytu, jak jsou s účinností od 1. 1. 2014 vymezeny v §729 odst. 1 zákona o obchodních korporacích), a sice požadavek, aby se stěžovatelka (nebo její právní předchůdce) na jeho pořízení podílela členským vkladem (srov. body 4. až 7. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu).
11. Lze tedy uzavřít, že v předmětné věci vyšly obecné soudy ze zjištění, že stěžovatelka (ani její právní předchůdkyně) nepřispěla na pořízení bytu členským vkladem. Bytové družstvo nabídlo stěžovatelce možnost "přispět na zhodnocení domu dalším členským vkladem proti uzavření nájemní smlouvy k družstevnímu bytu", avšak stěžovatelka této nabídky nevyužila. Byt užívaný stěžovatelkou tak není bytem družstevním ve smyslu §729 odst. 1 zákona o obchodních korporacích. Podle uvedeného ustanovení je družstevním bytem byt, který je v nájmu člena, který sám nebo jeho právní předchůdce na pořízení bytu přispěl členským vkladem. Právo na uzavření nájemní smlouvy k družstevnímu bytu tak bylo v posuzované věci podmíněno poskytnutím dalšího členského vkladu, přičemž stěžovatelka této možnosti nevyužila, a není tak nájemkyní družstevního bytu a nemá ani právo na uzavření nájemní smlouvy k družstevnímu bytu. Závěr obecných soudů, že usnesení členské schůze bytového družstva ze dne 8. 1. 2020 není neplatné pro rozpor s §751 zákona o obchodních korporacích, upravujícím podmínky převedení vlastnického práva k družstevnímu bytu, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, když stížnostní námitky stěžovatelky se míjejí s nosnými důvody napadených rozhodnutí.
12. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatelky je pouhou polemikou se závěry obecných soudů. V posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
13. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto nezjistil žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
14. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu