ECLI:CZ:US:2023:1.US.1961.23.1
sp. zn. I. ÚS 1961/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti JUDr. Kateřiny Kolářové (dříve Skoumalové), advokátky se sídlem Škroupova 957, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023 č. j. 7 Tdo 313/2023-1181, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2022 č. j. 11 To 225/2022-1123 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 6. 2022 č. j. 1 T 47/2020-1060, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy vystupovala jako ustanovená zmocněnkyně poškozené Jitky P. (jedná se o pseudonym) s nárokem na bezplatnou právní pomoc. Ústavní stížností se domáhala zrušení v záhlaví označeného usnesení, jímž Nejvyšší soud zrušil výroky předcházejících rozsudků Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, které se týkaly náhrady škody a nemajetkové újmy poškozené. Stěžovatelka poté k výzvě okresního soudu vrátila odměnu za právní pomoc a náhradu hotových výdajů. V tom spatřovala porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, porušení práva svobodně podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny a zásah do legitimního očekávání ochrany majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud rozsudkem č. j. 1 T 47/2020-1060 uznal vinným Pavla B. (jedná se o pseudonym) ze zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) a d) trestního zákoníku. Okresní soud dále poškozené přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 70 000 Kč. Náhradu nemajetkové újmy okresní soud přiznal i dalším poškozeným. Obviněný proti rozsudku okresního soudu podal odvolání, které krajský soud zamítl rozsudkem č. j. 11 To 225/2022-1123.
3. Stěžovatelka nato předložila okresnímu soudu vyúčtování právních služeb poskytnutých poškozené. Okresní soud jí usnesením č. j. 1 T 47/2020-1157 (dále "usnesení o odměně") přiznal na odměně a náhradě hotových výdajů včetně daně z přidané hodnoty 134 428 Kč. Částku stěžovatelce vyplatil. V odůvodnění uvedl, že po právní moci tohoto usnesení bude odsouzenému uložena povinnost nahradit státu náklady uhrazené stěžovatelce jako ustanovené zmocněnkyni dle §154 odst. 3, resp. §155 odst. 5 trestního řádu.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením zrušil rozsudek krajského soudu v části, v níž zamítl odvolání obviněného proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy rozsudku okresního soudu, který v tomto rozsahu Nejvyšší soud zrušil také. Současně Nejvyšší soud rozhodl o zrušení dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušené části obou rozsudků, pokud zrušením pozbyla podkladu. V odůvodnění uvedl, že takovými rozhodnutími budou zejména usnesení ukládající obviněnému povinnost k náhradě nákladů spojených s účastí poškozených.
5. Společně s usnesením Nejvyššího soudu byla stěžovatelce doručena výzva okresního soudu k vrácení vyplacené částky s tím, že usnesení o odměně bylo napadeným usnesením zrušeno, neboť obsahově navazovalo na zrušené výroky obou rozsudků. Stěžovatelka peníze vrátila. Následně jí okresní soud sdělil, že po rozhodnutí Nejvyššího soudu nebude o nárocích v adhezním řízení již rozhodovat.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti popisuje, že za poškozenou v řízení učinila celou řadu úkonů. Ač za ně byla odměněna, byla nucena vyplacenou částku vrátit. Není jí zřejmé, proč Nejvyšší soud výrok o povinnosti nahradit jednotlivým poškozeným nemajetkovou újmu zrušil, protože obviněný se odvolal proti výroku o vině a státní zástupkyně proti výroku o trestu. Stěžovatelka vycházela z legitimního očekávání, že za svou činnost dostane odměnu v souladu s trestním řádem a advokátním tarifem. Ocitla se však v pozici, že po napadeném usnesení nemá podklad pro vyúčtování své odměny, protože neexistuje rozhodnutí nalézacího soudu s jakýmkoliv výrokem ohledně nemajetkové újmy poškozené. Stěžovatelka v podstatě poskytla svou právní pomoc zdarma a nemá další možnost o odměnu požádat. Poukázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 848/16 a Pl. ÚS 22/19 k ústavně zaručenému právu na právní pomoc nemajetného obviněného a k advokacii jako službě poskytované za adekvátní odměnu.
7. Stěžovatelka se dále nesouhlasně vyjadřuje k důvodům Nejvyššího soudu pro zrušení výroku o nárocích poškozených, které podle ní navíc nejsou dostatečně zdůvodněny, nemají oporu ve spisu ani nekorespondují s podáními stěžovatelky za poškozenou.
8. Ústavní soud již rozhodl o ústavní stížnosti obviněného Pavla B., kterou usnesením sp. zn. IV. ÚS 1505/23 odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh, a o ústavních stížnostech poškozeného Jiřího P. a poškozené Anny B. (jedná se o pseudonymy), kterým vyhověl nálezy sp. zn. IV. ÚS 1971/23 a I. ÚS 1954/23 a napadené usnesení Nejvyššího soudu v rozsahu rozhodnutí o nárocích těchto poškozených na náhradu nemajetkové újmy zrušil. Také ústavní stížnosti poškozené, kterou v řízení před obecnými soudy zastupovala nynější stěžovatelka, Ústavní soud vyhověl nálezem sp. zn. I. ÚS 1942/23 a zrušil část napadeného usnesení v rozsahu zrušení rozhodnutí o nároku této poškozené na náhradu nemajetkové újmy.
9. Třebaže se z obsahu ústavní stížností může zdát, že stěžovatelka napadla i rozsudky krajského a okresního soudu, z její argumentace a z jejího návrhu zrušujícího výroku je zřejmé, že ústavní stížností směřovala do usnesení Nejvyššího soudu. Ostatně rozsudky okresního i krajského soudu vyznívají ve prospěch poškozené zastoupené stěžovatelkou a tedy i v její prospěch, neboť vedly k vyplacení její odměny a náhrady hotových výdajů.
10. Ústavní soud nahlížel na ústavní stížnost jako na včasnou a zvažoval, zde je přípustná a podaná k tomu oprávněnou osobou.
11. Podle §35 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu je návrh na zahájení řízení nepřípustný, mimo jiné týká-li se věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl, nebo v případě, že Ústavní soud již v téže věci jedná. Podal-li návrh oprávněný navrhovatel, má právo účastnit se jednání o dříve podaném návrhu. Totožnost řízení je dána totožností rozhodnutí ve vztahu k namítanému dotčení práv konkrétně označených osob. Pokud Ústavní soud přezkoumá pouze namítané dotčení jednoho stěžovatele, nikoliv ostatních účastníků řízení či dotčených subjektů, nebrání to přezkoumání téhož rozhodnutí k ústavní stížnosti jiného stěžovatele podané z jiných důvodů (Holländer, P. §35 In: Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 166-167).
12. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Jakkoliv citované ustanovení hovoří o podmínce účastenství předcházejícího řízení, není vyloučeno, aby se ústavní stížností bránil dotčení vlastních práv navrhovatel, o jehož právech bylo pravomocně rozhodnuto (nález sp. zn. Pl. ÚS 30/95).
13. Nyní napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo k ústavní stížnosti jednoho z poškozených nálezem zrušeno v řízení zahájeném 25. 7. 2023, protože tento poškozený nedostal prostor reagovat na dovolání obviněného proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. Ze stejného důvodu byla shledána důvodnou ústavní stížnost poškozené zastoupené stěžovatelkou v řízení zahájeném 23. 7. 2023 a v tomto rozsahu bylo napadené usnesení rovněž zrušeno. V řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky z 24. 10. 2023 tak částečně nastala situace předvídaná §35 zákona o Ústavním soudu: ve věci již bylo rozhodnuto nálezem a napadené usnesení (v rozsahu, ve kterém stěžovatelka tvrdí, že se jí dotýká) nadále neexistuje.
14. To nebrání přezkumu potenciálního zásahu do práv jiné osoby, je-li rozhodnutím také dotčena. Část stížnostní argumentace ohledně nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy poškozené budí zdání, že se stěžovatelka po Ústavním soudu domáhá i ochrany práv své klientky, nikoliv jen svých vlastních, k čemuž by prostřednictvím ústavní stížnosti jako prostředku individuální právní ochrany nebyla oprávněna. Toho si byla stěžovatelka vědoma, když jménem své klientky podala ústavní stížnost projednávanou pod sp. zn. I. ÚS 1942/23. Vedle toho Ústavní soud vyšel z návrhu petitu, v němž stěžovatelka vymezila pouze zásah do svých práv. Na tuto část argumentace tak Ústavní soud nahlížel jako na podpůrnou pro hlavní důvody ústavní stížnosti stěžovatelky, tedy pro tvrzení, že v důsledku tvrzeného protiústavního postupu obecných soudů ohledně nároku její klientky na náhradu škody a nemajetkové újmy došlo k zásahu do ústavně zaručených práv samotné stěžovatelky.
15. Ústavní soud proto dále zvažoval, zda by stěžovatelka mohla být navrhovatelkou, do jejíchž subjektivních práv mohlo být zasaženo. Stěžovatelka jako zmocněnkyně poškozené nebyla účastnicí řízení před obecnými soudy, a tedy ani adresátkou napadeného usnesení. Dle stížnostních tvrzení se ovšem cítila dotčena na vlastních právech, protože se ocitla v situaci, kdy nebyla za poskytnutou právní pomoc poškozené odměněna a ztratila možnost se odměny domoci. Toto její tvrzení nelze na první pohled smést ze stolu: jako ustanovená zmocněnkyně stěžovatelka určitou roli v procesu před obecnými soudy sehrála a tuto roli lze obecně považovat za jednu z klíčových pro výkon spravedlnosti a je s ní spojeno právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací zaručené čl. 26 odst. 3 Listiny (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 848/16, odst. 15 a IV. ÚS 2334/17, odst. 16). Ústavní soud proto ústavní stížnost považoval za přípustnou. Protože je stěžovatelka advokátkou, netrval na jejím zastoupení jiným advokátem (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 42/15).
16. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
17. Podstata stížnostní argumentace tkví v tom, že se stěžovatelka po vydání napadeného usnesení ocitla v situaci, kdy nedostala zaplaceno za právní služby, protože k výzvě okresního soudu vrátila již vyplacenou odměnu a nemůže se jí nadále domoci. Ústavní soud se stěžovatelkou souhlasí v tom, že má nepochybně právo být za poskytnutou právní pomoc odměněna. Na tomto jejím nároku ale podle Ústavního soudu nic napadené usnesení nezměnilo.
18. Stěžovatelku do řízení přibral okresní soud jako ustanovenou zmocněnkyni poškozené podle §51a odst. 4 trestního řádu s tím, že ta má nárok na právní pomoc poskytovanou bezplatně podle odst. 2 téhož ustanovení (jako zvlášť zranitelná oběť). Po pravomocném skončení trestního řízení okresní soud stěžovatelce přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 2, 3 a 6 trestního řádu. Z odkazovaných ustanovení trestního řádu plyne, že náklady trestního řízení vzniklé přibráním zmocněnce poškozeného s nárokem na bezplatnou právní pomoc hradí, respektive nese stát (viz §51a odst. 7 a nadpis §151 trestního řádu). Naopak z nich nelze dovodit, že by se povinnost státu uhradit stěžovatelce jakožto zmocněnkyni poškozené odvíjela od toho, zda poškozené byla přiznána náhrada škody a nemajetkové újmy.
19. O nákladech státu hovoří také §154 odst. 3 trestního řádu, na základě kterého soud zpravidla vymáhá náhradu nákladů, které státu v souvislosti s přibráním ustanoveného zmocněnce poškozeného vznikly. Ostatně i Nejvyšší soud pouze takové rozhodnutí v odůvodnění napadeného usnesení výslovně označil jako typ rozhodnutí, které pozbude podkladu v důsledku jeho zásahu (odst. 42 napadeného usnesení). To, že by stát nemohl požadovat po odsouzeném, aby mu nahradil náklady spojené s poskytnutím právní pomoci poškozené, ale nemůže nic změnit na jeho povinnosti stěžovatelce zaplatit za právní služby, které pro poškozenou stěžovatelka (ustanovena okresním soudem) vykonala a zaslouží za ně být zaplacena. Už vůbec tato skutečnost nezasáhla do právní sféry stěžovatelky. Ta proto nemusela a ani neměla vyplacenou odměnu za zastupování poškozené vracet. Pokud tak učinila na základě přípisu okresního soudu, dostala se (ač v dobré víře ve správný postup okresního soudu), do nešťastné situace také vlastním přičiněním.
20. Ústavní soud dodává, že zrušením části napadeného usnesení nálezem sp. zn. I. ÚS 1942/23 se otevřel Nejvyššímu soudu prostor pro vydání rozhodnutí nového, v němž zohlední argumentaci poškozené. Stěžovatelce nic nebrání do tohoto řízení přinést i otázku vlastní odměny, protože okresní soud nadále nemůže zastávat pozici, že pro vyúčtování odměny stěžovatelky není žádný podklad.
21. Ústavní soud shrnuje, že ústavní stížnost stěžovatelky odmítl mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu