ECLI:CZ:US:2023:1.US.2057.23.2
sp. zn. I. ÚS 2057/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Franka Františka Starmana, zastoupeného doc. JUDr. Janem Tryznou, Ph.D., advokátem se sídlem Botičská 4, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3615/2022-268 ze dne 10. 5. 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 80/2022-243 ze dne 26. 5. 2022, za účasti Ing. arch. Davida Damašky, PhD., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. V řízení před obecnými soudy šlo o ochranu osobnosti. Vedlejší účastník - předseda společenství vlastníků jednotek - se domáhal omluvy za urážlivé výroky, které stěžovatel jakožto vlastník jednoho z bytů v SVJ adresoval předsedovi SVJ v e-mailové komunikaci mezi členy SVJ. Dále předseda SVJ požadoval náhradu nemajetkové újmy ve výši 25 000 Kč a také, aby soudy uložily stěžovateli povinnost zdržet se na adresu předsedy SVJ konkrétních výroků. Výroky stěžovatele na adresu předsedy SVJ se (ve stručnosti) týkaly především hospodaření SVJ, které stěžovatel označoval za "komedii" a různými způsoby uváděl, že předseda SVJ společné peníze zneužívá pro své osobní účely. Opakovaně hovořil také o podvodech. Užíval u toho i urážlivé výrazy směrem k předsedovi SVJ jako např. "stupidní", "manipulace", "spratek", "lhář" a podobně.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 dospěl k závěru, že z provedeného dokazování nevyplynulo nic, co by odůvodňovalo používání výše uvedených výrazů. Stěžovatel překročil meze věcné a oprávněné kritiky, čímž protiprávně zasáhl do osobnostních práv žalobce. Žalobě však obvodní soud vyhověl jen v části, která požadovala omluvu. Povinnost zdržet se konkrétních výroků ani povinnost nahradit nemajetkovou újmu obvodní soud stěžovateli neuložil, neboť intenzita zásahu do osobnostních práv nebyla taková, aby omluva nestačila a aby bylo třeba ještě více zasáhnout do svobody projevu stěžovatele. V této části tak obvodní soud žalobu zamítl a nepřiznal náhradu nákladů řízení ani jedné ze stran.
3. Stěžovatel se následně předsedovi SVJ v souladu s rozsudkem obvodního soudu omluvil. Předseda SVJ však proti rozsudku podal odvolání, o němž napadeným rozsudkem Městský soud v Praze rozhodl tak, že co do výroku o omluvě rozsudek obvodního soudu potvrdil, dále přiznal předsedovi SVJ náhradu nemajetkové újmy ve výši 25 000 Kč a navíc uložil stěžovateli, aby se zdržel konkrétních výroků na adresu stěžovatele. Podle městského soudu jsou urážlivé výroky velmi osobní a nepřiměřené a stěžovatel dlouhodobě znevažuje, v zásadě šikanuje předsedu SVJ, přičemž ani nejde o individuální komunikaci, ale výroky směřují vůči širšímu okruhu osob. Jiný způsob než ten, který zvolil městský soud, podle jeho názoru nezajistí skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Část zdržovacího výroku přitom městský soud formuloval takto:
"žalovaný je povinen zdržet se:
a. označování žalobce a/nebo jeho činnosti ve funkci předsedy výboru Společenství vlastníků jednotek domu K č. p. X1, k. ú. X2, IČO: X3 ("SVJ"), výrazy "stupidní, spratek, podvodník, tunelář, zloděj, lhář, manipulátor, kouzelník s čísly, tunelováni, vytunelování, kouzla s čísly, vytváření podvodných fondů, fondy podvodu, krádež, okrádání" a
b. tvrzení, že si žalobce podle své potřeby vysvětluje, upravuje či vykládá zákony, jako si komunisté vysvětlovali Ústavu, vyplácí si tučné odměny, volně si vybírá peníze SVJ pro osobní účely, využívá prostředky SVJ pro své osobní účely, nekontrolovatelně plýtvá penězi SVJ, vyvádí peníze SVJ na své účty, přesměrovává či vyvádí peníze ze SVJ,
to vše při šíření jakýchkoliv sdělení či tvrzení prostřednictvím e-mailových zpráv či jakýmkoliv jiným způsobem, vůči konkrétním osobám nebo jejich zveřejněním vůči neurčenému okruhu osob, sám nebo prostřednictvím třetích osob, ledaže jde o výkon práva oprávněné kritiky a/nebo šíření pravdivých tvrzení".
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují jeho základní právo na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod a samostatně usnesení Nejvyššího soudu je také v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvádí, že v konečném důsledku akceptoval jak povinnost omluvit se, tak nahradit nemajetkovou újmu. Brojí pouze proti povinnosti zdržet se konkrétních výroků. Zdržovací výrok, jak ho formuloval městský soud, totiž podle stěžovatele zcela popírá jeho svobodu projevu. Jak výčet zakázaných výrazů, tak i osobní rozsah omezení nepovažuje stěžovatel za nezbytné v demokratické společnosti.
III. Návrh na vyloučení soudce zpravodaje
6. Ve smyslu §40 odst. 2 zákona o Ústavním soudu byl podle rozvrhu práce soudcem zpravodajem ustanoven Jan Wintr. Ten vzhledem k dlouhodobému působení na stejné katedře Právnické fakulty Univerzity Karlovy jako právní zástupce stěžovatele navrhl IV. senátu Ústavního soudu, aby ve smyslu §36 a násl. zákona o Ústavním soudu posoudil, zda nemá být vyloučen z projednávání a rozhodování této věci.
7. IV. senát rozhodl usnesením č. j. I. ÚS 2057/23-18 ze dne 5. 9. 2023 tak, že soudce Jan Wintr vyloučen není. S poukazem na svou předchozí judikaturu v odůvodnění uvedl, že Ústavní soud přistupuje v obdobných případech (kolegiálních vztahů z akademického prostředí) k vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci výjimečně, a to tehdy, objeví-li se další významná skutečnost mající zásadní vliv na závěr o jeho (ne)podjatosti. Taková skutečnost však v posuzované věci nenastala.
IV. Posouzení ústavní stížnosti
8. Ústavní soud následně posoudil ústavní stížnost i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Při posouzení se věnoval primárně ústavnosti té části výroku městského soudu, která stanoví povinnost stěžovatele zdržet se konkrétních výrazů (viz bod 5 tohoto usnesení).
9. Ústavní soud předně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti. Současně ani nepatří do soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce (viz čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy).
10. Rolí Ústavního soudu proto není, aby znovu přehodnocoval vhodnost každého řešení, které obecné soudy zvolí. Ústavní soud pouze posuzuje, zda nešlo o exces, který by vedl k porušení základních práv. V projednávaném případě městský soud vzal do úvahy obě proti sobě stojící základní práva - na svobodu projevu v případě stěžovatele (čl. 17 Listiny základních práv a svobod) a na ochranu osobnosti v případě předsedy SVJ (čl. 10 Listiny základních práv a svobod). Při formulaci výroku nejenže zohlednil kolizi těchto základních práv, ale reflektoval také judikaturu Ústavního soudu, která např. nepřipouští absolutní zákaz svobody projevu, byť jenom k nějaké konkrétní otázce [srov. nález sp. zn. II. ÚS 171/12 ze dne 15. 5. 2012 (N 105/65 SbNU 439), body 22-23].
11. Lze souhlasit se stěžovatelem, že se zdržovací výroky většinou vztahují k některé konkrétní události či konkrétnímu časovému okamžiku. Tak například Ústavní soud aproboval výrok ukládající povinnost zdržet se dalšího šíření konkrétního článku zpravodajským webem či zdržet se spojování určité osoby s konkrétní dopravní nehodou, ani tady ale nesmí jít o absolutní zákaz (srov. nález sp. zn. II. ÚS 171/12; a usnesení sp. zn. III. ÚS 714/23 ze dne 25. 4. 2023).
12. Ústavní pořádek tedy soudy při formulaci zdržovacího výroku v případě kolize ochrany osobnosti se svobodou projevu limituje tím, že je třeba vždy šetřit základního práva na svobodu projevu, z čehož plyne nepřípustnost absolutních zákazů. Zároveň se výrok musí týkat těch zásahů, ke kterým došlo, a proto musí být co nejvíce určitý. Povinnost zdržet se nějakého dalšího jednání je přitom pojmově podmíněno trváním, pokračováním či reálnou hrozbou opakování zásahu [Ryška, Michal. §82 (Prostředky ochrany). In: Petrov, Jan a kol. Občanský zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 12].
13. Řešení, které nakonec zvolil městský soud, lze považovat za neobvyklé. Drží se však v mezích, které stanoví ústavní pořádek. Při poměřování obou kolidujících základních práv městský soud zdůrazňuje dlouhodobé až šikanózní chování stěžovatele vůči předsedovi SVJ, pro které stěžovatel nemá žádný objektivní důvod - to vyplynulo již ze skutkového zjištění obvodního soudu, proti jehož rozhodnutí se stěžovatel neodvolal. Městský soud také vysvětlil, proč zde existuje oprávněná obava předsedy SVJ, že stěžovatel bude v zasahování do jeho osobnostních práv pokračovat.
14. Zároveň ale městský soud formuloval zdržovací výrok nikoliv jako absolutní zákaz, neboť (samozřejmě) připustil výkon oprávněné kritiky a šíření pravdivých tvrzení. Tím tak městský soud nalezl vhodnou rovnováhu mezi oběma proti sobě stojícími právy. Nevyprázdnil právo na svobodu projevu stěžovatele, jak se stěžovatel mylně domnívá, a současně poskytl předsedovi SVJ alespoň nějakou záruku směřující i do budoucna. V opačném případě by hrozilo narušení důvěry v právo, které by nebylo schopné zajistit alespoň nějakou, byť jistě ne stoprocentní, ochranu před neoprávněnými zásahy do základních práv.
15. Většina námitek stěžovatele, jimiž i zdůvodňuje, proč podle něj o absolutní zákaz fakticky jde, se točí ohledně vykonatelnosti zdržovacího výroku. Jak podotýká městský soud, Ústavní soud možnost omezení určitého zákazu ve zdržovacím výroku ve vztahu k ochraně osobnosti již v minulosti aproboval. Takové omezení by bez dalšího nečinilo výrok soudu nevykonatelným, neboť je v možnostech exekučního soudu, aby posoudil naplnění takové výjimky (nález sp. zn. II. ÚS 171/12, bod 23). V možnostech exekučního soudu je také to, aby zajistil, že výklad a aplikace zdržovacího výroku bude probíhat ústavně konformním způsobem. Je třeba vždy brát v potaz smysl a účel zdržovacího výroku, jakož i limity plynoucí ze svobody projevu. Nelze ale a priori předpokládat, že při výkonu rozhodnutí bude postupováno v rozporu s ústavním pořádkem, jak argumentací "vysokou mírou nejistoty" naznačuje stěžovatel. Naopak, všechny orgány včetně těch, které zajišťují výkon rozhodnutí, jsou vázány povinností chránit základní práva jednotlivců (viz čl. 4 a čl. 90 Ústavy).
16. Dojde-li při výkonu zdržovacího výroku k naplnění některých hrozeb, na něž stěžovatel poukazuje, a tedy k porušení jeho základních práv, bude mít stěžovatel vždy možnost domáhat se ochrany před soudy. Je ale třeba vycházet z toho, že výkon rozhodnutí bude probíhat v souladu s ústavním pořádkem, jakož i se smyslem a účelem zdržovacího výroku, a nikoliv že bude formalistický a bez respektu k základním právům. Je zjevné, že smyslem a účelem zdržovacího výroku je, aby stěžovatel s nijak nepodloženou, nepřiměřenou a ostrou kritikou předsedy SVJ přestal.
17. Ze zjevné neopodstatněnosti námitek ohledně porušení svobody projevu plyne také zjevná neopodstatněnost námitky týkající se porušení práva na spravedlivý proces Nejvyšším soudem, který se porušením svobody projevu podrobně nezabýval.
18. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 18. října 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu